Dnes jsi se konečně dočkal. Konečně se znovu setkáš se svou Paní. Dnes si na tebe udělala čas a tvoje subíkovské srdíčko se rozběhlo při tom pomyšlení dvojnásobnou rychlostí. Pečlivě jsi se připravoval na vaše setkání, umyl jsi se, oholil (a to nejen na tváři ), navoněl (dobře víš, jakou vůni má tvá Paní ráda) a na konec sis vyčistil análek. Naprosto jistě víš, že tohle je nutnost, a nechceš Paní rozhněvat hned při příchodu. Nakonec si nasazuješ postrojek na penis, jak ti Paní poručila. Celý týden jsi trénoval chůzi a pohyb v něm, takže už bys měl cestu k Paní zvládnout bez problémů.
Přesně v pět hodin zvoníš u vchodu. Ke tvému zklamání ti otevírá Komtesa. Rukou ti pokyne, abys šel dál. Neotálíš, víš, že to není vhodné a že by se ti to mohlo vymstít. Jen co Komtesa zavře dveře, nařídí ti odložit všechno oblečení. Bez odmluvy vykonáváš, co ti řekla. Víš, že jen tlumočí přání tvé Paní a to chceš bezchybně plnit. Přesto stihneš současně obdivovat její dokonalý vzhled a vzrušující oblečení. Je štíhlá a vysoká. Její výšku ještě zdůrazňuje vysoko vyčesaný účes a zeštíhlující oblečení – pas stažený černým koženým korzetem a vysoké boty na dokonalém nádherném vysokém podpatku. Boty jsou kožené šněrovací černé kozačky, končící až v půli stehen – prostě dokonalé. Kromě korzetu má ještě černo-červenou koženou minisukni a těsně přiléhající černé latexové rukavice, sahající vysoko nad loket. Prostě dokonalost sama… Ale nenecháš se tím rozptýlit a snažíš se co nejrychleji vykonat, co ti Komtesa přikázala.
Stojíš nahý před Komtesou a ta tě letmým pohledem zkontroluje. Protože nenašla pohledem žádné chyby, přistoupí k tobě, spoutá ti jednoduchými policejními pouty ruce za tělem a vloží ti na krk tvůj vlastní obojek a připne vodítko. Potom tě za něj vede dovnitř. Srdce ti buší v hrudi jen jen vyskočit. Bezmyšlenkovitě následuješ Komtesu a přemýšlíš o tom, co si pro tebe asi Paní na dnešek připravila… Ve svém zamyšlení přehlédneš, že Komtesa zastavila před nějakými dveřmi, a vrazíš do ní. Vysloužíš si za to přísný pohled. Jen sklopíš hlavu. Omluva je zbytečná a zasloužený trest ti posléze vyměří tvá Paní.
Komtesa ti zavazuje oči. Překvapí tě to. Tolik jsi se těšil až uvidíš svou Paní a teď zjišťuješ, že to není tak jisté… Komtesa odvedla dobrou práci. Nevidíš vůbec nic, jen černočernou tmu. Ucítíš tah za vodítko a následuješ jeho směr. Patrně jste právě prošli těmi zavřenými dveřmi. Ani netušíš, kam tě Komtesa na příkaz Paní zavedla a co bude dál.
Najednou tah za vodítko povoluje. Stojíš. Komtesa ti sundavá pouta na rukou. Pak na rameni pocítíš tlak ruky. Vede tě pozadu jedním směrem. Ustupuješ. Tvoje záda narazí na nějaký předmět. Nevíš, co to je, ale tlak ruky povolil, takže stojíš. Cítíš, že ti odepíná vodítko, ale hned vzápětí tě za obojek připoutá k předmětu za tvými zády. Dále bere jednu tvoji ruku a zvedá ji mírně do výšky, cítíš dotek provazu a najednou je tvoje ruka pevně přivázána. O chvíli později ji následuje i tvá druhá ruka. Tlakem ruky jsi donucen se široce rozkročit a potom jsou pevně přivázány i obě tvoje nohy. Nakonec smyčky provazu omotají tvůj pas a dokonale tě tak připevní a zabrání ti v jakémkoliv pohybu. Jsi bezmocný. Tak jak to máš rád…
Slyšíš vzdalující se kroky. Komtesa odchází. Jsi sám. Stojíš a jsi pevně přivázán. Tušíš k čemu asi. Je vysoce pravděpodobné, že je to velký kříž a že je ti dnes souzený. Stojíš, nemůžeš se ani hnout a čekáš. Čekáš na svou Paní. Víš, že ti nezbývá nic jiného než čekat. Tvá Paní je vládcem svého času a ty jí můžeš být jen a jen vděčný, že si na tebe udělá chvilku čas. A že ti věnuje špetku svého zájmu a možná i náklonnosti.
Čas plyne a ty nemáš nejmenší zdání jak dlouho už tak stojíš. Netušíš, jestli to bylo patnáct minut nebo už celá hodina. Myšlenky se ti rozběhly a ty sníš… Sníš, aniž bys spal, toužíš po své Paní, toužíš po tom, aby už přišla, myslíš na její úkoly, které si přes týden plnil, na svá hlášení, trápíš se, zda s nimi byla spokojená, jestli jsi něco nemohl udělat lépe…
V tom se to stane… Zaslechneš vzdálené klapání podpatků… Zvuk otevíraných a opět zavíraných dveří... A klapot podpatků se blíží až k tobě. Srdce se znovu dalo v nezastavitelný cval. Je tady! Dočkal jsi se - tvá Paní se k tobě blíží! Nevidíš ji, takže tvoje představivost kreslí ten nádherný obraz vysokých kozaček na štíhlém, vysokém a nádherně klenutém podpatku… Boty, v nichž má tvá Paní tak krásné nožky. Nožky, o kterých se ti v noci zdává. Tvá fantazie nezahálí – maluje ti krásný útlý pas, sevřený v korzetu, nad ním se vzdouvající nádherná prsa, štíhlou a vznosnou šíji a překrásnou tvář tvé Paní zahalenou v oblaku dlouhých černých vlasů…
Ucítíš na boku lehký dotek. Nebyla to ruka Paní, co jen to mohlo být? Další lehký dotek, tentokrát na stehně pravé nohy. Pořád netušíš, co by to mohlo být. Až lehké poklepání na rameni ti „otevře oči“. Je to bičík. Oblíbený bičík tvé Paní. Hrdlo se ti svírá z těch doteků i z přítomnosti tvé Paní. Nemůžeš ji vidět, jen podle zvuku kroků odhaduješ, kde zrovna je, snažíš se tím směrem alespoň natočit hlavu. Jiného pohybu nejsi schopen. A Paní je s tím očividně spokojená.
Spíš vytušíš než zaslechneš můj lehký a spokojený úsměv. Pak jemné klapnutí. Ach ano, odložila jsem bičík. Něco jemně zacinká. Ani maličko netušíš, co to je. A to mi skutečně vyhovuje. O to více budeš překvapen. S klapáním podpatků a jemným cinkáním provázejícím každý můj krok se k tobě blížím. Přejedu ti rukou v rukavičce po hrudníku, polaskám tvou tvář, sjedu rukou přes břicho až k tvému penisu sevřenému v postrojku. Pak tě pochvalně popleskám po rameni. A v ten moment ucítíš, jak něco silně svírá tvoji pravou bradavku. Trhneš sebou a v ten moment se ozve zacinkání. Jen o chvíli později ucítíš totéž sevření na levé bradavce. Každý tvůj nádech i výdech je teď provázen jemným cinkáním. Ozdobila jsem tvoje prsa svorkami s rolničkami. Moc ti sluší a moc hezky zvoní. Poslední svorku umístím na penis. Vím tak o každém tvém pohybu. Slyším i tvůj dech, který se teď zrychlil stoupajícím vzrušením…
Pomalu tě obcházím a kontroluji práci své Komtesy. I když spíš než bych kontrolovala její výsledek, tak se jím kochám. A je to skutečně pěkný pohled. Hezký upravený subíček pevně přivázaný ke kříži, na krku nádherný vysoký černý obojek, tělo vyzdobené „náramky“ provazů a na bradavkách a penisu svorky se zvonícími rolničkami – prostě nádhera. Jsem s prací své Komtesy spokojená, zaslouží si potom malou odměnu. Usmívám se. Teď je ovšem na čase se věnovat subíčkovi, aby se snad nenudil.
Slyšíš moje kroky, klapot podpatků tě obklopuje a míjí jednou zleva, jednou zprava, najednou kroky umlknou někde za tvými zády a ty uslyšíš jemné šustění. Pak na zádech ucítíš dotek mých dlouhých nehtů… Je to vzrušující, dráždivé a místy i bolestivé. Už víš, co bylo to jemné šustění, tvá Paní si sundala rukavičku. Jednou rukou tě škrábu nehty po těle a v druhé držím rukavičku, kterou tě občas lehce pohladím po těle. Nikdy nevíš, co zrovna přijde – jemné pohlazení kůže nebo dotek ostrých drápků.
Nehty ti přejíždím po celém těle – krk, záda, ruce, stehna… Ani na tvůj penis nezapomenu. Lehce ho pošimrám prstíky a vzápětí lehce škrábnu nehty. Chvěješ se po celém těle, ale tvůj poklad stojí jako vytesaný z kamene. Vím, jak moc musíš být vzrušený. Tma a naprostá bezmoc vykonají své. A je na tebe tak nádherný pohled. Nejraději bych si sedla do svého křesla a jen tě pozorovala. Kochala bych se pohledem na tebe a tvůj narůstající zmatek. Ale ne, prozatím ne. Možná později si tu rozkoš dopřeji…
Znovu si natáhnu rukavičku. Ze stolku si vezmu důtky, spustím je k zemi a jdu směrem k tobě. Pramínky důtek šustí po zemi. Zvedáš hlavu… Snažíš se odhadnout, co asi vydává ten zvláštní zvuk… Ale jsi bez šancí. Až o chvilinku později pochopíš. Jemně tě plácnu důtkami přes hrudník. Pak konečně promluvím…
„Tak co pejsku, jestlipak jsi byl přes týden hodný? Nezlobil jsi?“ mazlivě pronesu otázku, kterou jsi nejspíš už delší dobu čekal. A dobře víš, že teď musíš s pravdou ven. Víš, že mi nesmíš lhát, v takovém případě bys ztratil mou důvěru a to za žádnou lež nestojí…
Z hluboka se nadechneš… A já už mám jistotu, že jsi jako obvykle nějaký můj zákaz překročil. „Trochu jsem zlobil Paní.“ Tvá slova je sotva slyšet. Spíš je jen zašeptáš, ale já je nepřeslechnu.
„Takže jsi zase zklamal pejsku? A co to bylo tentokrát? Zase jsi na sebe sahal bez mého dovolení a souhlasu jako posledně?!?“ Snažím se mluvit přísně a tvrdě, musíš pocítit můj hněv už z mého hlasu. „Copak nepochopíš, že dobře vycvičený subík takové věci nedělá?!? Koukám, že s tebou mne opravdu čeká ještě hodně práce! Tak to koukej vysypat – co jsi prováděl?!?“
Skláníš hlavu. Stydíš se za to, že jsi zklamal mne, svou Paní. Ale musíš s pravdou ven. „Díval jsem se na zakázané fotky Paní. A stáhl jsem si jeden film a celý jsem si ho pustil. Moc mne to vzrušilo Paní. Ale nesahal jsem na sebe prosím. To už nikdy bez Vašeho svolení neudělám Paní. Nechci abyste byla ze mne zklamaná. Budu na sobě pracovat, slibuji.“ Zvedáš hlavu a snažíš se ji otočit směrem ke mně.
Ale já jsem dál přísnou Paní. „Víš ovšem, že takový prohřešek musí přijít trest, že ano? A jaký trest si myslíš, že za takové zklamání zasloužíš? No pověz, čekám…“ Netrpělivě si podupávám nohou, slyšíš každé moje dupnutí – podpatky se o to postarají…
„Já… Já… Já myslím, že si zasloužím výprask Paní. Dvacet ran prosím…“ konec věty je sotva slyšet. Sice jsi to musel čekat, ale stejně máš z trestu trochu strach. Z trestu a z mého přísného tónu. Nerada tě trestám. A to ať již přímo tvoje fyzické já, nebo i psychicky - přísným a odmítavým tónem a tvrdými slovy. Ale pro tvůj výcvik je to nutné. Snad konečně pochopíš, kde je tvé místo a co dobře vychovaný subík nedělá.
„Tak dvacet ran, myslíš… Hmmmm, mohlo by to stačit. Ale asi ti je trošku rozdělím. Aby žádná část tvého těla nelitovala, že se na ni nedostalo. Dostaneš deset ran přes zadek, pět ran přes prsa a pět ran přes penis. Snad si pak budeš lépe pamatovat, že příkazy tvé Paní se poslouchají!“ S těmi slovy od tebe poodstoupím a pomaličku tě obcházím. Zase slyšíš jen klapot podpatků…
Úmyslně tvoje napětí stupňuji, jen tě obcházím a zatím se nic neděje. Občas na chvilku zastavím a kochám se pohledem na tebe. Ale už to nesmím dlouho odkládat. Prásk! Dopadne první rána na tvůj hrudník až rolničky poskočí a vesele zacinkají. Zase se maličko vzdálím a znovu vrátím a znovu udeřím. Druhá, třetí a čtvrtá rána dopadnou rychle za sebou. S pátou si ovšem dám zase na čas. Vychutnávám si tvoje napjaté očekávání. Nicméně se zavázanýma očima nemůžeš ani jen tušit odkud přijde poslední rána směřující na tvůj hrudník…
Jaké je ovšem tvoje překvapení, když další rána zasáhne tvůj penis. A to ne jedna, ale hned všech pět za sebou. Při každém úderu sebou trhneš v poutech, ale práce mé Komtesy je dobrá, neuvolníš se ani o kousek. A každý tvůj pohyb provází veselé zvonění rolniček. Přijde mi to k smíchu – to krásné veselé zvonění připomínající vánoce a sníh a k tomu tvůj výprask za porušení domluvených pravidel. Skutečně zvláštní spojení. Na závěr přidám poslední pátou ránu přes hrudník. Takže už zbývá jen výprask určený tvému zadečku…
K tomu však potřebuješ trochu změnit polohu… Odkládám důtky a přistupuji k tobě. Odvazuji tě, připínám vodítko a vedu směrem do středu místnosti. To však nemůžeš vědět. Pořád ještě nic nevidíš. A já rozhodně nemám chuť to nějak změnit. Líbí se mi to tak, jak to je.
Dotekem ruky tě zastavím. Mírným tlakem na záda ti dám najevo, že se máš předklonit. Dobře víš, jak se máš postavit – nohy lehce rozkročené a rukama se držíš za kotníky nohou. Lehce tě poplácám po zadku… „Hodný kluk. Vidíš, že to jde. Proč to ovšem musí být až když tě začnu trestat, to tedy nechápu…“ Lehce si povzdechnu… A vracím se ke stolku pro důtky.
Opět jejich prameny táhnu po zemi. Opět vidím a slyším jak tvoje vzrušení roste. Chvěješ se po celém těle a rolničky to vesele komentují svými zvonivými hlásky. Za tenhle nápad si musím opravdu pogratulovat. Líbí se mi a dokonce ulehčuje práci s tvou výchovou. Určitě je budu používat častěji. Usmívám se a přicházím k tobě…
Přejedu ti pramínky důtek po zádech. Jsou tak jemné, když jen tak lehce kloužou dolů… Jemné a vzrušující. Však je jejich účinek na tobě také vidět. Proto mám důtky tak ráda. Jsou prostě skvělé. Ale teď není na hraní čas. Zbývá poslední část tvého trestu.
„Tak konec hraní pejsku. Kolik ran máš ještě dostat?“ Znovu nasazuji přísný tón, protože vím, jak moc dobře na tebe působí. Celý se schoulíš do sebe… „Ještě deset ran přes zadek Paní.“ Znovu mluvíš tak potichounku, že je tě sotva slyšet. Ale já tě slyším dobře, pejsku, neboj se… Lehounce se usměji… „Já vím pejsku, já vím. Však už máš polovinu trestu za sebou. Ten malý zbyteček už můj statečný subíček vydrží…“ Dodávám ti sil, protože vím, že tyhle rány povedu vší silou. Zadek je přece jen zvyklejší a musí něco vydržet a ty si to musíš pamatovat. A bolavý zadek je dost dobrý prostředek. Připomene ti, že nemáš zlobit a že máš raději energii věnovat svému výcviku a myšlenkám na svou Paní.
Ještě chvilku tě lechtám pramínky důtek po zádech a pak se rychle napřáhnu a vší silou udeřím. A znovu a znovu. Rychle ti vyplatím všech deset ran určených jako tvůj trest. Když skončím, máš zadeček v jednom ohni. Ten svůj krásný zadeček k nakousnutí, který vypadá tak krásně zejména v předklonu… Jako teď. Zálibně ti ho pohladím. I přes rukavičku cítím, že pěkně hřeje. Zlehka tě poplácám. Sám pochopíš, co od tebe teď čekám.
„Děkuji Vám za udělení trestu má Paní. Jsem velmi poctěn, že věnujete takovou péči mé výchově. Budu se snažit polepšit, abyste se mnou byla spokojená má Paní.“
„Správně pejsku. Dobře víš, jak nerada to dělám. Ale když ty pořád nechceš poslouchat a pořád znovu a znovu zapomínáš na pravidla a zlobíš…“ Znovu si na oko unaveně povzdechnu.
Zase slyšíš moje vzdalující se kroky. Nevíš, co dalšího mám pro tebe v plánu. A já jsem ráda, že to nevíš. O to silnější jsou pocity a ty ovládají celé tvé tělo. Vracím se a nesu si vše, co potřebuji. Jenže ty nemáš tušení, co to je. Usmívám se. Je to krásný pocit, vidět jak na mne oddaně čekáš, pořád v předklonu. Nedovolila jsem ti se narovnat a hned tak to ještě neudělám…
V misce si nesu několik kostek ledu, velice slabě o sebe cinkají. Ale to ty nemůžeš slyšet. Ty slyšíš jen moje kroky, podpatky zvoní a klapou a ty už máš zase srdce až v krku. Teď pokládám misku na stolek. Pak škrtnu sirkou. Zachytíš ten známý zvuk a o chvilku později ucítíš i vůni sfouknuté zápalky. Myslím, že už dobře chápeš, co dalšího tě čeká. Svíčka a led, oheň a voda, žár a mráz… Vidím a slyším, jak zrychleně dýcháš.
Neodolám a znovu se pokochám pohledem na tebe a tvůj vystrčený zadeček. Pohladím ti ho. Cukneš sebou. Je přece jen po výprasku pěkně citlivý. A toho právě hodlám využít. Beru do ruky kostky ledu a pokládám je jednu za druhou pěkně nahoru na tvůj vystrčený zadeček. Voda stéká zvolna na všechny strany. Kostek je hodně, takže i tekoucích studených potůčků je dostatek. A do nich začínám kapat vosk. Svíčka je silná, takže vosku je dostatečné množství. Hraji si s ním a snažím se tvůj zadeček ozdobit krásnými vzory. Střídám kapky vosku a ledové vody. Další kostkou ledu maluji po tvých zádech. Vidím jak ti chvilkami naskakuje husí kůže. Směji se. Jsi teď jen moje malířské plátno a já je v roli malíře musím pěkně vyzdobit. Moje dílo přece musí být na první pohled krásné! Červená kůže jako vzrušující podklad pro průzračné kapky vody a bílý vosk… Při každém dopadu kapky vosku se tvoje tělo zachvěje a rolničky znovu zvoní. Líbí se mi to a já se spokojeně směji.
„Kdybys jen viděl pejsánku jak jsi teď krásný a jak moc ti to sluší. Asi bych měla udělat fotku sobě na památku a tobě jako připomenutí, že máš poslouchat, co myslíš?“ Sice se ptám nahlas, ale ty dobře víš, že to byla jen a jen řečnická otázka. A máš naprostou pravdu. Uslyšíš cvaknutí závěrky a sám dobře víš, že fotka je hotová. Ale také dobře víš, že si ji nechám jen a jen pro sebe a pro tebe. Pokud ji nikomu neukážeš ty, pak já tedy rozhodně ne. Je to jen naše společné tajemství…
„A teď pejsánku prověříme, jak dobře jsi trénoval svůj zadeček…“ Trhneš sebou a rolničky mi to pěkně ohlásí. „Copak? Snad jsi nezapomněl trénovat?!? To bys mne opravdu rozlobil…“ Lehce se zamračím a ty to musíš poznat i z mého hlasu…
„Trénoval jsem má Paní. Jen doufám, že to bylo dostatečně, prosím. Pořád mi to moc nejde…“ Snažíš se mne obměkčit, ale já už mám svůj plán. A nemusíš se bát, není nijak strašný. Ale to ty nemůžeš tušit. Takže se nejspíš obáváš, jak velký kolíček jsem si pro tvůj zadeček připravila tentokrát…
Nebude to nic hrozného, naopak. Použiji ten samý kolíček jako naposledy. Tuhle velikost jsi měl celý týden trénovat, takže uvidíme, jestli jsi to nezanedbal. Pěkně promažu tvůj zadeček, dírku a nakonec i kolíček. A pomalu ho začínám zasunovat… Vím, že tohle na něm máš nejraději, tak nikam nespěchám. Naopak si s tím pěkně pohraji. Několikrát ho i znovu povytáhnu. Není v tom žádný problém – je vidět, že jsi se skutečně snažil poctivě trénovat. Když je kolíček na místě, zajistím ho postrojem na místě a pochvalně tě poplácám po zadečku. „No vidíš, že to jde pejsku.“
Potom poodstoupím a chviličku se zase kochám pohledem na tebe. Moc ti to sluší. Jsem s tebou moc spokojená. Choval jsi se jak se na subíčka sluší. Myslím, že už si zasloužíš pohled na svou Paní. „Postav se!“ Zavelím rozhodným hlasem. A ty se hned narovnáš a zaujmeš předepsaný postoj. „Skvělé pejskánku, dneska to bylo hned na první pokus. Jednou z tebe bude opravdu skvěle vycvičený subíček.“ Pomalu tě obcházím, nechám tě ještě chvíli se trápit a orientovat jen podle sluchu, ale na další výcvik potřebuji abys viděl.
Když jsem za tvými zády, potichounku k tobě přistoupím a strhnu ti pásku z očí. Stojíš a mrkáš, musíš znovu přivyknout na světlo. Pomalu přecházím před tebe. Chci, aby sis mne konečně prohlédl a pokochal se pohledem na mne. Abys měl celý týden zase na co vzpomínat… Tvá fantazie ti nelhala – korzet, vysoké kozačky, dlouhé rukavice, v ruce opět oblíbený bičík… Všechno tak, jak to máš rád.
„Tak si vyzkoušíme, jak umíš poslouchat povely pejsku, co říkáš?“ s úsměvem se na tebe dívám. „No tak pěkně na čtyři pejsku! Copak pes chodí po dvou?!?“ Těším se na následujících pár minut. Baví mne házet ti aportíčky a trénovat svého lidského psíka k dokonalé poslušnosti…
Ihned poslušně klekáš na kolena a vzhlížíš ke mně ze země. Čekáš na moje povely. Ale já si tě nejdřív znovu prohlížím. Pak se skloním a poplácám tě po stále velmi citlivém zadečku. Podrbu za krkem a pohladím za ouškem. „Zatím jsi byl skvělý pejsku, tak si to nepokaž! Sedni!“ Z mírného tónu přejdu bez upozornění k povelu pro psa. Ale ty jsi se nenechal zmást a okamžitě jsi zaujal správnou polohu sedícího psíka. Pěkně sedíš na patách, opíráš se o napjaté ruce a očima mne sleduješ při každém pohybu. Skutečně dokonalý psík.
„Popros!“ zkouším další povel. A opět jsi nezklamal. Krásně prosíš. Kdybys byl skutečný pejsek, dostaneš nějaký pamlsek za odměnu. Neměl bys být o to ošizený, tak ti hodím cukřík. Překvapil jsi mne, protože se ti povedlo ho chytit přímo v letu. To mne povzbudí k další hře. „Aport!“ a hodím ti tvůj „oblíbený“ míček. Je trošku větší, takže se musíš snažit, abys ho vzal do zoubků. A navíc strašně skáče. Takže než ho chytíš, několikrát ti uteče přímo pod nosem. Tahle hra mne opravdu baví. Směji se a s radostí ti míček znovu a znovu hážu na ta nejvzdálenější místa. A ty mi ho pokaždé znovu a znovu přineseš a vzorově si sedneš u mých nohou. Přesně do chvíle než ho zase hodím. Nenechám tě příliš odpočinout, takže jsi brzy pěkně udýchaný a uřícený. Odevzdáváš mi míček a z pohledu na tebe je vidět, že už by sis celkem rád odpočinul. On asi i ten kolíček už dělá své… Hledím na tebe, hraji si s míčkem v ruce a po chvíli jej skutečně odložím. Vidím ti na očích, že se ti skutečně ulevilo.
„Jsi unavený pejsánku?“ zeptám se mazlivě. Jen pokýváš hlavou. Dobře víš, že jako pejsek mluvit nesmíš. Pohladím tě po hlavě a podrbu za ouškem. Jako skutečného psíka. „Postav se!“ zavelím. „Ano Paní“ hlesneš a už stojíš v předepsané pozici, nohy lehce rozkročené a ruce za zády. Obejdu tě dokola, a znovu poplácám po zadečku. Vím, že s kolíčkem je to hodně vzrušující. Proto to tak ráda dělám…
Pak natáhnu ruce a zvolna sundám obě svorky ze tvých bradavek. Sykneš bolestí z návratu krve a já ti hned bradavky pěkně zmáčknu a promasíruji. Pak rychle sundám i svorku z tvého penisu. Tentokrát je bolest silnější, takže ti „ujede“ slabý výkřik. Nevadí, vydržel jsi dlouho. Znovu ti promasíruji postižené místo, střídavě masíruji a mačkám i obě bradavky. Přivíráš oči slastí, líbí se ti, když se tě dotýkám. Lehce tě hladím po penise, mačkám obě kuličky a trošku tě škádlím. Vím, jak moc se ti to líbí a jak tě to vzrušuje. Ale dost už. Rozkoše už sis užil dost.
„Pro dnešek už tě propustím pejsku. Ale odejít budeš muset tak jak jsi teď. Nic z toho, co máš na sobě nesmíš sundat dříve než doma. Oblékneš se a půjdeš domů. Až budeš doma, tak mi pošleš SMS a teprve po mém svolení se budeš moci odstrojit. A aby ses nestyděl, že máš obojek, půjčím ti svůj šátek.“ Podávám ti velký černý hedvábný šátek. Lehce voní mým oblíbeným parfémem. Opatrně jej bereš do ruky, lehce přivoníš, vím, že z něj máš radost. Vždy sis přál mít doma něco s mojí vůní a dnes sis to zasloužil. Usmívám se.
„A až přijdeš za týden pejsánku“ ukrajuji medovým hlasem, „zase to budeš mít všechno na sobě jako teď. A kolíček máš pro lepší trénink během týdne pejsku. Měl bys ho nosil každý den alespoň hodinu. A aspoň jednou by sis ho měl nechat přes noc. Příští týden vyzkoušíme nějaký lepší, abys nám neusnul na vavřínech!“ Vidím, že jsi se trochu vyděsil. Směji se. „No neboj, rozhodně si nechci svoji hračku nějak poškodit pejsku… A teď už utíkej. Šaty máš připravené za dveřmi, tak plav. Budu se těšit za týden!“
Otáčím se a ocházím dveřmi na druhé straně místnosti a nechávám tě o samotě, napospas tvým myšlenkám a představám. Dobře vím, že teď potřebuješ chvilku klidu, aby ses zase dostal „do normálu“ a byl schopen znovu obyčejně fungovat. U oblečení máš i lehké občerstvení, protože až se probereš z opojného zážitku poslední hodiny, dojde ti, že máš vlastně šílený hlad a žízeň. A já dbám o tvé pohodlí a zdraví.
Chvíli jen tak bezradně stojíš tam, kde jsem tě zanechala. Potom odcházíš opačným směrem než já. Otevíráš dveře… Za nimi najdeš stolek se svými věcmi a jídlo a pití. Nikde nikdo. Tvoje nejistota zase stoupá. Nakonec si sedneš na zem a dopřeješ si klidné občerstvení. Potom se oblečeš, jen tak do vzduchu poděkuješ, rozloučíš se a odcházíš. Nevíš, jestli jsi třeba něco nezkazil, ale není tu nikdo, kdo by ti to řekl. Takže budeš muset počkat do našeho příštího setkání. A budeš o tom stále přemýšlet… Jak sladké pomyšlení pro mne.
Přesně v pět hodin zvoníš u vchodu. Ke tvému zklamání ti otevírá Komtesa. Rukou ti pokyne, abys šel dál. Neotálíš, víš, že to není vhodné a že by se ti to mohlo vymstít. Jen co Komtesa zavře dveře, nařídí ti odložit všechno oblečení. Bez odmluvy vykonáváš, co ti řekla. Víš, že jen tlumočí přání tvé Paní a to chceš bezchybně plnit. Přesto stihneš současně obdivovat její dokonalý vzhled a vzrušující oblečení. Je štíhlá a vysoká. Její výšku ještě zdůrazňuje vysoko vyčesaný účes a zeštíhlující oblečení – pas stažený černým koženým korzetem a vysoké boty na dokonalém nádherném vysokém podpatku. Boty jsou kožené šněrovací černé kozačky, končící až v půli stehen – prostě dokonalé. Kromě korzetu má ještě černo-červenou koženou minisukni a těsně přiléhající černé latexové rukavice, sahající vysoko nad loket. Prostě dokonalost sama… Ale nenecháš se tím rozptýlit a snažíš se co nejrychleji vykonat, co ti Komtesa přikázala.
Stojíš nahý před Komtesou a ta tě letmým pohledem zkontroluje. Protože nenašla pohledem žádné chyby, přistoupí k tobě, spoutá ti jednoduchými policejními pouty ruce za tělem a vloží ti na krk tvůj vlastní obojek a připne vodítko. Potom tě za něj vede dovnitř. Srdce ti buší v hrudi jen jen vyskočit. Bezmyšlenkovitě následuješ Komtesu a přemýšlíš o tom, co si pro tebe asi Paní na dnešek připravila… Ve svém zamyšlení přehlédneš, že Komtesa zastavila před nějakými dveřmi, a vrazíš do ní. Vysloužíš si za to přísný pohled. Jen sklopíš hlavu. Omluva je zbytečná a zasloužený trest ti posléze vyměří tvá Paní.
Komtesa ti zavazuje oči. Překvapí tě to. Tolik jsi se těšil až uvidíš svou Paní a teď zjišťuješ, že to není tak jisté… Komtesa odvedla dobrou práci. Nevidíš vůbec nic, jen černočernou tmu. Ucítíš tah za vodítko a následuješ jeho směr. Patrně jste právě prošli těmi zavřenými dveřmi. Ani netušíš, kam tě Komtesa na příkaz Paní zavedla a co bude dál.
Najednou tah za vodítko povoluje. Stojíš. Komtesa ti sundavá pouta na rukou. Pak na rameni pocítíš tlak ruky. Vede tě pozadu jedním směrem. Ustupuješ. Tvoje záda narazí na nějaký předmět. Nevíš, co to je, ale tlak ruky povolil, takže stojíš. Cítíš, že ti odepíná vodítko, ale hned vzápětí tě za obojek připoutá k předmětu za tvými zády. Dále bere jednu tvoji ruku a zvedá ji mírně do výšky, cítíš dotek provazu a najednou je tvoje ruka pevně přivázána. O chvíli později ji následuje i tvá druhá ruka. Tlakem ruky jsi donucen se široce rozkročit a potom jsou pevně přivázány i obě tvoje nohy. Nakonec smyčky provazu omotají tvůj pas a dokonale tě tak připevní a zabrání ti v jakémkoliv pohybu. Jsi bezmocný. Tak jak to máš rád…
Slyšíš vzdalující se kroky. Komtesa odchází. Jsi sám. Stojíš a jsi pevně přivázán. Tušíš k čemu asi. Je vysoce pravděpodobné, že je to velký kříž a že je ti dnes souzený. Stojíš, nemůžeš se ani hnout a čekáš. Čekáš na svou Paní. Víš, že ti nezbývá nic jiného než čekat. Tvá Paní je vládcem svého času a ty jí můžeš být jen a jen vděčný, že si na tebe udělá chvilku čas. A že ti věnuje špetku svého zájmu a možná i náklonnosti.
Čas plyne a ty nemáš nejmenší zdání jak dlouho už tak stojíš. Netušíš, jestli to bylo patnáct minut nebo už celá hodina. Myšlenky se ti rozběhly a ty sníš… Sníš, aniž bys spal, toužíš po své Paní, toužíš po tom, aby už přišla, myslíš na její úkoly, které si přes týden plnil, na svá hlášení, trápíš se, zda s nimi byla spokojená, jestli jsi něco nemohl udělat lépe…
V tom se to stane… Zaslechneš vzdálené klapání podpatků… Zvuk otevíraných a opět zavíraných dveří... A klapot podpatků se blíží až k tobě. Srdce se znovu dalo v nezastavitelný cval. Je tady! Dočkal jsi se - tvá Paní se k tobě blíží! Nevidíš ji, takže tvoje představivost kreslí ten nádherný obraz vysokých kozaček na štíhlém, vysokém a nádherně klenutém podpatku… Boty, v nichž má tvá Paní tak krásné nožky. Nožky, o kterých se ti v noci zdává. Tvá fantazie nezahálí – maluje ti krásný útlý pas, sevřený v korzetu, nad ním se vzdouvající nádherná prsa, štíhlou a vznosnou šíji a překrásnou tvář tvé Paní zahalenou v oblaku dlouhých černých vlasů…
Ucítíš na boku lehký dotek. Nebyla to ruka Paní, co jen to mohlo být? Další lehký dotek, tentokrát na stehně pravé nohy. Pořád netušíš, co by to mohlo být. Až lehké poklepání na rameni ti „otevře oči“. Je to bičík. Oblíbený bičík tvé Paní. Hrdlo se ti svírá z těch doteků i z přítomnosti tvé Paní. Nemůžeš ji vidět, jen podle zvuku kroků odhaduješ, kde zrovna je, snažíš se tím směrem alespoň natočit hlavu. Jiného pohybu nejsi schopen. A Paní je s tím očividně spokojená.
Spíš vytušíš než zaslechneš můj lehký a spokojený úsměv. Pak jemné klapnutí. Ach ano, odložila jsem bičík. Něco jemně zacinká. Ani maličko netušíš, co to je. A to mi skutečně vyhovuje. O to více budeš překvapen. S klapáním podpatků a jemným cinkáním provázejícím každý můj krok se k tobě blížím. Přejedu ti rukou v rukavičce po hrudníku, polaskám tvou tvář, sjedu rukou přes břicho až k tvému penisu sevřenému v postrojku. Pak tě pochvalně popleskám po rameni. A v ten moment ucítíš, jak něco silně svírá tvoji pravou bradavku. Trhneš sebou a v ten moment se ozve zacinkání. Jen o chvíli později ucítíš totéž sevření na levé bradavce. Každý tvůj nádech i výdech je teď provázen jemným cinkáním. Ozdobila jsem tvoje prsa svorkami s rolničkami. Moc ti sluší a moc hezky zvoní. Poslední svorku umístím na penis. Vím tak o každém tvém pohybu. Slyším i tvůj dech, který se teď zrychlil stoupajícím vzrušením…
Pomalu tě obcházím a kontroluji práci své Komtesy. I když spíš než bych kontrolovala její výsledek, tak se jím kochám. A je to skutečně pěkný pohled. Hezký upravený subíček pevně přivázaný ke kříži, na krku nádherný vysoký černý obojek, tělo vyzdobené „náramky“ provazů a na bradavkách a penisu svorky se zvonícími rolničkami – prostě nádhera. Jsem s prací své Komtesy spokojená, zaslouží si potom malou odměnu. Usmívám se. Teď je ovšem na čase se věnovat subíčkovi, aby se snad nenudil.
Slyšíš moje kroky, klapot podpatků tě obklopuje a míjí jednou zleva, jednou zprava, najednou kroky umlknou někde za tvými zády a ty uslyšíš jemné šustění. Pak na zádech ucítíš dotek mých dlouhých nehtů… Je to vzrušující, dráždivé a místy i bolestivé. Už víš, co bylo to jemné šustění, tvá Paní si sundala rukavičku. Jednou rukou tě škrábu nehty po těle a v druhé držím rukavičku, kterou tě občas lehce pohladím po těle. Nikdy nevíš, co zrovna přijde – jemné pohlazení kůže nebo dotek ostrých drápků.
Nehty ti přejíždím po celém těle – krk, záda, ruce, stehna… Ani na tvůj penis nezapomenu. Lehce ho pošimrám prstíky a vzápětí lehce škrábnu nehty. Chvěješ se po celém těle, ale tvůj poklad stojí jako vytesaný z kamene. Vím, jak moc musíš být vzrušený. Tma a naprostá bezmoc vykonají své. A je na tebe tak nádherný pohled. Nejraději bych si sedla do svého křesla a jen tě pozorovala. Kochala bych se pohledem na tebe a tvůj narůstající zmatek. Ale ne, prozatím ne. Možná později si tu rozkoš dopřeji…
Znovu si natáhnu rukavičku. Ze stolku si vezmu důtky, spustím je k zemi a jdu směrem k tobě. Pramínky důtek šustí po zemi. Zvedáš hlavu… Snažíš se odhadnout, co asi vydává ten zvláštní zvuk… Ale jsi bez šancí. Až o chvilinku později pochopíš. Jemně tě plácnu důtkami přes hrudník. Pak konečně promluvím…
„Tak co pejsku, jestlipak jsi byl přes týden hodný? Nezlobil jsi?“ mazlivě pronesu otázku, kterou jsi nejspíš už delší dobu čekal. A dobře víš, že teď musíš s pravdou ven. Víš, že mi nesmíš lhát, v takovém případě bys ztratil mou důvěru a to za žádnou lež nestojí…
Z hluboka se nadechneš… A já už mám jistotu, že jsi jako obvykle nějaký můj zákaz překročil. „Trochu jsem zlobil Paní.“ Tvá slova je sotva slyšet. Spíš je jen zašeptáš, ale já je nepřeslechnu.
„Takže jsi zase zklamal pejsku? A co to bylo tentokrát? Zase jsi na sebe sahal bez mého dovolení a souhlasu jako posledně?!?“ Snažím se mluvit přísně a tvrdě, musíš pocítit můj hněv už z mého hlasu. „Copak nepochopíš, že dobře vycvičený subík takové věci nedělá?!? Koukám, že s tebou mne opravdu čeká ještě hodně práce! Tak to koukej vysypat – co jsi prováděl?!?“
Skláníš hlavu. Stydíš se za to, že jsi zklamal mne, svou Paní. Ale musíš s pravdou ven. „Díval jsem se na zakázané fotky Paní. A stáhl jsem si jeden film a celý jsem si ho pustil. Moc mne to vzrušilo Paní. Ale nesahal jsem na sebe prosím. To už nikdy bez Vašeho svolení neudělám Paní. Nechci abyste byla ze mne zklamaná. Budu na sobě pracovat, slibuji.“ Zvedáš hlavu a snažíš se ji otočit směrem ke mně.
Ale já jsem dál přísnou Paní. „Víš ovšem, že takový prohřešek musí přijít trest, že ano? A jaký trest si myslíš, že za takové zklamání zasloužíš? No pověz, čekám…“ Netrpělivě si podupávám nohou, slyšíš každé moje dupnutí – podpatky se o to postarají…
„Já… Já… Já myslím, že si zasloužím výprask Paní. Dvacet ran prosím…“ konec věty je sotva slyšet. Sice jsi to musel čekat, ale stejně máš z trestu trochu strach. Z trestu a z mého přísného tónu. Nerada tě trestám. A to ať již přímo tvoje fyzické já, nebo i psychicky - přísným a odmítavým tónem a tvrdými slovy. Ale pro tvůj výcvik je to nutné. Snad konečně pochopíš, kde je tvé místo a co dobře vychovaný subík nedělá.
„Tak dvacet ran, myslíš… Hmmmm, mohlo by to stačit. Ale asi ti je trošku rozdělím. Aby žádná část tvého těla nelitovala, že se na ni nedostalo. Dostaneš deset ran přes zadek, pět ran přes prsa a pět ran přes penis. Snad si pak budeš lépe pamatovat, že příkazy tvé Paní se poslouchají!“ S těmi slovy od tebe poodstoupím a pomaličku tě obcházím. Zase slyšíš jen klapot podpatků…
Úmyslně tvoje napětí stupňuji, jen tě obcházím a zatím se nic neděje. Občas na chvilku zastavím a kochám se pohledem na tebe. Ale už to nesmím dlouho odkládat. Prásk! Dopadne první rána na tvůj hrudník až rolničky poskočí a vesele zacinkají. Zase se maličko vzdálím a znovu vrátím a znovu udeřím. Druhá, třetí a čtvrtá rána dopadnou rychle za sebou. S pátou si ovšem dám zase na čas. Vychutnávám si tvoje napjaté očekávání. Nicméně se zavázanýma očima nemůžeš ani jen tušit odkud přijde poslední rána směřující na tvůj hrudník…
Jaké je ovšem tvoje překvapení, když další rána zasáhne tvůj penis. A to ne jedna, ale hned všech pět za sebou. Při každém úderu sebou trhneš v poutech, ale práce mé Komtesy je dobrá, neuvolníš se ani o kousek. A každý tvůj pohyb provází veselé zvonění rolniček. Přijde mi to k smíchu – to krásné veselé zvonění připomínající vánoce a sníh a k tomu tvůj výprask za porušení domluvených pravidel. Skutečně zvláštní spojení. Na závěr přidám poslední pátou ránu přes hrudník. Takže už zbývá jen výprask určený tvému zadečku…
K tomu však potřebuješ trochu změnit polohu… Odkládám důtky a přistupuji k tobě. Odvazuji tě, připínám vodítko a vedu směrem do středu místnosti. To však nemůžeš vědět. Pořád ještě nic nevidíš. A já rozhodně nemám chuť to nějak změnit. Líbí se mi to tak, jak to je.
Dotekem ruky tě zastavím. Mírným tlakem na záda ti dám najevo, že se máš předklonit. Dobře víš, jak se máš postavit – nohy lehce rozkročené a rukama se držíš za kotníky nohou. Lehce tě poplácám po zadku… „Hodný kluk. Vidíš, že to jde. Proč to ovšem musí být až když tě začnu trestat, to tedy nechápu…“ Lehce si povzdechnu… A vracím se ke stolku pro důtky.
Opět jejich prameny táhnu po zemi. Opět vidím a slyším jak tvoje vzrušení roste. Chvěješ se po celém těle a rolničky to vesele komentují svými zvonivými hlásky. Za tenhle nápad si musím opravdu pogratulovat. Líbí se mi a dokonce ulehčuje práci s tvou výchovou. Určitě je budu používat častěji. Usmívám se a přicházím k tobě…
Přejedu ti pramínky důtek po zádech. Jsou tak jemné, když jen tak lehce kloužou dolů… Jemné a vzrušující. Však je jejich účinek na tobě také vidět. Proto mám důtky tak ráda. Jsou prostě skvělé. Ale teď není na hraní čas. Zbývá poslední část tvého trestu.
„Tak konec hraní pejsku. Kolik ran máš ještě dostat?“ Znovu nasazuji přísný tón, protože vím, jak moc dobře na tebe působí. Celý se schoulíš do sebe… „Ještě deset ran přes zadek Paní.“ Znovu mluvíš tak potichounku, že je tě sotva slyšet. Ale já tě slyším dobře, pejsku, neboj se… Lehounce se usměji… „Já vím pejsku, já vím. Však už máš polovinu trestu za sebou. Ten malý zbyteček už můj statečný subíček vydrží…“ Dodávám ti sil, protože vím, že tyhle rány povedu vší silou. Zadek je přece jen zvyklejší a musí něco vydržet a ty si to musíš pamatovat. A bolavý zadek je dost dobrý prostředek. Připomene ti, že nemáš zlobit a že máš raději energii věnovat svému výcviku a myšlenkám na svou Paní.
Ještě chvilku tě lechtám pramínky důtek po zádech a pak se rychle napřáhnu a vší silou udeřím. A znovu a znovu. Rychle ti vyplatím všech deset ran určených jako tvůj trest. Když skončím, máš zadeček v jednom ohni. Ten svůj krásný zadeček k nakousnutí, který vypadá tak krásně zejména v předklonu… Jako teď. Zálibně ti ho pohladím. I přes rukavičku cítím, že pěkně hřeje. Zlehka tě poplácám. Sám pochopíš, co od tebe teď čekám.
„Děkuji Vám za udělení trestu má Paní. Jsem velmi poctěn, že věnujete takovou péči mé výchově. Budu se snažit polepšit, abyste se mnou byla spokojená má Paní.“
„Správně pejsku. Dobře víš, jak nerada to dělám. Ale když ty pořád nechceš poslouchat a pořád znovu a znovu zapomínáš na pravidla a zlobíš…“ Znovu si na oko unaveně povzdechnu.
Zase slyšíš moje vzdalující se kroky. Nevíš, co dalšího mám pro tebe v plánu. A já jsem ráda, že to nevíš. O to silnější jsou pocity a ty ovládají celé tvé tělo. Vracím se a nesu si vše, co potřebuji. Jenže ty nemáš tušení, co to je. Usmívám se. Je to krásný pocit, vidět jak na mne oddaně čekáš, pořád v předklonu. Nedovolila jsem ti se narovnat a hned tak to ještě neudělám…
V misce si nesu několik kostek ledu, velice slabě o sebe cinkají. Ale to ty nemůžeš slyšet. Ty slyšíš jen moje kroky, podpatky zvoní a klapou a ty už máš zase srdce až v krku. Teď pokládám misku na stolek. Pak škrtnu sirkou. Zachytíš ten známý zvuk a o chvilku později ucítíš i vůni sfouknuté zápalky. Myslím, že už dobře chápeš, co dalšího tě čeká. Svíčka a led, oheň a voda, žár a mráz… Vidím a slyším, jak zrychleně dýcháš.
Neodolám a znovu se pokochám pohledem na tebe a tvůj vystrčený zadeček. Pohladím ti ho. Cukneš sebou. Je přece jen po výprasku pěkně citlivý. A toho právě hodlám využít. Beru do ruky kostky ledu a pokládám je jednu za druhou pěkně nahoru na tvůj vystrčený zadeček. Voda stéká zvolna na všechny strany. Kostek je hodně, takže i tekoucích studených potůčků je dostatek. A do nich začínám kapat vosk. Svíčka je silná, takže vosku je dostatečné množství. Hraji si s ním a snažím se tvůj zadeček ozdobit krásnými vzory. Střídám kapky vosku a ledové vody. Další kostkou ledu maluji po tvých zádech. Vidím jak ti chvilkami naskakuje husí kůže. Směji se. Jsi teď jen moje malířské plátno a já je v roli malíře musím pěkně vyzdobit. Moje dílo přece musí být na první pohled krásné! Červená kůže jako vzrušující podklad pro průzračné kapky vody a bílý vosk… Při každém dopadu kapky vosku se tvoje tělo zachvěje a rolničky znovu zvoní. Líbí se mi to a já se spokojeně směji.
„Kdybys jen viděl pejsánku jak jsi teď krásný a jak moc ti to sluší. Asi bych měla udělat fotku sobě na památku a tobě jako připomenutí, že máš poslouchat, co myslíš?“ Sice se ptám nahlas, ale ty dobře víš, že to byla jen a jen řečnická otázka. A máš naprostou pravdu. Uslyšíš cvaknutí závěrky a sám dobře víš, že fotka je hotová. Ale také dobře víš, že si ji nechám jen a jen pro sebe a pro tebe. Pokud ji nikomu neukážeš ty, pak já tedy rozhodně ne. Je to jen naše společné tajemství…
„A teď pejsánku prověříme, jak dobře jsi trénoval svůj zadeček…“ Trhneš sebou a rolničky mi to pěkně ohlásí. „Copak? Snad jsi nezapomněl trénovat?!? To bys mne opravdu rozlobil…“ Lehce se zamračím a ty to musíš poznat i z mého hlasu…
„Trénoval jsem má Paní. Jen doufám, že to bylo dostatečně, prosím. Pořád mi to moc nejde…“ Snažíš se mne obměkčit, ale já už mám svůj plán. A nemusíš se bát, není nijak strašný. Ale to ty nemůžeš tušit. Takže se nejspíš obáváš, jak velký kolíček jsem si pro tvůj zadeček připravila tentokrát…
Nebude to nic hrozného, naopak. Použiji ten samý kolíček jako naposledy. Tuhle velikost jsi měl celý týden trénovat, takže uvidíme, jestli jsi to nezanedbal. Pěkně promažu tvůj zadeček, dírku a nakonec i kolíček. A pomalu ho začínám zasunovat… Vím, že tohle na něm máš nejraději, tak nikam nespěchám. Naopak si s tím pěkně pohraji. Několikrát ho i znovu povytáhnu. Není v tom žádný problém – je vidět, že jsi se skutečně snažil poctivě trénovat. Když je kolíček na místě, zajistím ho postrojem na místě a pochvalně tě poplácám po zadečku. „No vidíš, že to jde pejsku.“
Potom poodstoupím a chviličku se zase kochám pohledem na tebe. Moc ti to sluší. Jsem s tebou moc spokojená. Choval jsi se jak se na subíčka sluší. Myslím, že už si zasloužíš pohled na svou Paní. „Postav se!“ Zavelím rozhodným hlasem. A ty se hned narovnáš a zaujmeš předepsaný postoj. „Skvělé pejskánku, dneska to bylo hned na první pokus. Jednou z tebe bude opravdu skvěle vycvičený subíček.“ Pomalu tě obcházím, nechám tě ještě chvíli se trápit a orientovat jen podle sluchu, ale na další výcvik potřebuji abys viděl.
Když jsem za tvými zády, potichounku k tobě přistoupím a strhnu ti pásku z očí. Stojíš a mrkáš, musíš znovu přivyknout na světlo. Pomalu přecházím před tebe. Chci, aby sis mne konečně prohlédl a pokochal se pohledem na mne. Abys měl celý týden zase na co vzpomínat… Tvá fantazie ti nelhala – korzet, vysoké kozačky, dlouhé rukavice, v ruce opět oblíbený bičík… Všechno tak, jak to máš rád.
„Tak si vyzkoušíme, jak umíš poslouchat povely pejsku, co říkáš?“ s úsměvem se na tebe dívám. „No tak pěkně na čtyři pejsku! Copak pes chodí po dvou?!?“ Těším se na následujících pár minut. Baví mne házet ti aportíčky a trénovat svého lidského psíka k dokonalé poslušnosti…
Ihned poslušně klekáš na kolena a vzhlížíš ke mně ze země. Čekáš na moje povely. Ale já si tě nejdřív znovu prohlížím. Pak se skloním a poplácám tě po stále velmi citlivém zadečku. Podrbu za krkem a pohladím za ouškem. „Zatím jsi byl skvělý pejsku, tak si to nepokaž! Sedni!“ Z mírného tónu přejdu bez upozornění k povelu pro psa. Ale ty jsi se nenechal zmást a okamžitě jsi zaujal správnou polohu sedícího psíka. Pěkně sedíš na patách, opíráš se o napjaté ruce a očima mne sleduješ při každém pohybu. Skutečně dokonalý psík.
„Popros!“ zkouším další povel. A opět jsi nezklamal. Krásně prosíš. Kdybys byl skutečný pejsek, dostaneš nějaký pamlsek za odměnu. Neměl bys být o to ošizený, tak ti hodím cukřík. Překvapil jsi mne, protože se ti povedlo ho chytit přímo v letu. To mne povzbudí k další hře. „Aport!“ a hodím ti tvůj „oblíbený“ míček. Je trošku větší, takže se musíš snažit, abys ho vzal do zoubků. A navíc strašně skáče. Takže než ho chytíš, několikrát ti uteče přímo pod nosem. Tahle hra mne opravdu baví. Směji se a s radostí ti míček znovu a znovu hážu na ta nejvzdálenější místa. A ty mi ho pokaždé znovu a znovu přineseš a vzorově si sedneš u mých nohou. Přesně do chvíle než ho zase hodím. Nenechám tě příliš odpočinout, takže jsi brzy pěkně udýchaný a uřícený. Odevzdáváš mi míček a z pohledu na tebe je vidět, že už by sis celkem rád odpočinul. On asi i ten kolíček už dělá své… Hledím na tebe, hraji si s míčkem v ruce a po chvíli jej skutečně odložím. Vidím ti na očích, že se ti skutečně ulevilo.
„Jsi unavený pejsánku?“ zeptám se mazlivě. Jen pokýváš hlavou. Dobře víš, že jako pejsek mluvit nesmíš. Pohladím tě po hlavě a podrbu za ouškem. Jako skutečného psíka. „Postav se!“ zavelím. „Ano Paní“ hlesneš a už stojíš v předepsané pozici, nohy lehce rozkročené a ruce za zády. Obejdu tě dokola, a znovu poplácám po zadečku. Vím, že s kolíčkem je to hodně vzrušující. Proto to tak ráda dělám…
Pak natáhnu ruce a zvolna sundám obě svorky ze tvých bradavek. Sykneš bolestí z návratu krve a já ti hned bradavky pěkně zmáčknu a promasíruji. Pak rychle sundám i svorku z tvého penisu. Tentokrát je bolest silnější, takže ti „ujede“ slabý výkřik. Nevadí, vydržel jsi dlouho. Znovu ti promasíruji postižené místo, střídavě masíruji a mačkám i obě bradavky. Přivíráš oči slastí, líbí se ti, když se tě dotýkám. Lehce tě hladím po penise, mačkám obě kuličky a trošku tě škádlím. Vím, jak moc se ti to líbí a jak tě to vzrušuje. Ale dost už. Rozkoše už sis užil dost.
„Pro dnešek už tě propustím pejsku. Ale odejít budeš muset tak jak jsi teď. Nic z toho, co máš na sobě nesmíš sundat dříve než doma. Oblékneš se a půjdeš domů. Až budeš doma, tak mi pošleš SMS a teprve po mém svolení se budeš moci odstrojit. A aby ses nestyděl, že máš obojek, půjčím ti svůj šátek.“ Podávám ti velký černý hedvábný šátek. Lehce voní mým oblíbeným parfémem. Opatrně jej bereš do ruky, lehce přivoníš, vím, že z něj máš radost. Vždy sis přál mít doma něco s mojí vůní a dnes sis to zasloužil. Usmívám se.
„A až přijdeš za týden pejsánku“ ukrajuji medovým hlasem, „zase to budeš mít všechno na sobě jako teď. A kolíček máš pro lepší trénink během týdne pejsku. Měl bys ho nosil každý den alespoň hodinu. A aspoň jednou by sis ho měl nechat přes noc. Příští týden vyzkoušíme nějaký lepší, abys nám neusnul na vavřínech!“ Vidím, že jsi se trochu vyděsil. Směji se. „No neboj, rozhodně si nechci svoji hračku nějak poškodit pejsku… A teď už utíkej. Šaty máš připravené za dveřmi, tak plav. Budu se těšit za týden!“
Otáčím se a ocházím dveřmi na druhé straně místnosti a nechávám tě o samotě, napospas tvým myšlenkám a představám. Dobře vím, že teď potřebuješ chvilku klidu, aby ses zase dostal „do normálu“ a byl schopen znovu obyčejně fungovat. U oblečení máš i lehké občerstvení, protože až se probereš z opojného zážitku poslední hodiny, dojde ti, že máš vlastně šílený hlad a žízeň. A já dbám o tvé pohodlí a zdraví.
Chvíli jen tak bezradně stojíš tam, kde jsem tě zanechala. Potom odcházíš opačným směrem než já. Otevíráš dveře… Za nimi najdeš stolek se svými věcmi a jídlo a pití. Nikde nikdo. Tvoje nejistota zase stoupá. Nakonec si sedneš na zem a dopřeješ si klidné občerstvení. Potom se oblečeš, jen tak do vzduchu poděkuješ, rozloučíš se a odcházíš. Nevíš, jestli jsi třeba něco nezkazil, ale není tu nikdo, kdo by ti to řekl. Takže budeš muset počkat do našeho příštího setkání. A budeš o tom stále přemýšlet… Jak sladké pomyšlení pro mne.
