Lenčina chybka
Pohodlně jsem se usadila do křesla a natáhla ruku po časopise, když zazvonil telefon.
"Ahoj Lenko, právě jsem dorazil do města. Za půl hodiny jsem doma."Vyjekla jsem radostí a překvapením.
Můj miláček bude po týdnu zpátky u mě. To si zaslouží něco - něco mimořádného. Nějaké překvapení. Vyskočila jsem na nohy a proběhla do kuchyně, do ložnice, do obýváku a na balkón. Co by to jenom... ano. To bude přesně ono. Daruji svému miláčkovi na uvítanou - sebe. Vběhla jsem do ložnice a strhala ze sebe všechno oblečení i prádlo. Ze skříně jsem vytáhla sportovní pytel, kde jsme měli svoje oblíbené hračky: několik svitků silonového lana, pouta, řetězy a zámky. Občas se se svým miláčkem takhle spolu bavíme - jednou on mě, podruhé já jeho. Vysypala jsem všechno z pytle na postel, rozložila a překotně začala sestavovat scénář. Vynesla jsem z obýváku stolek a dostrkala křesla až ke stěnám, aby uprostřed vznikl co největší prostor. Tam jsem postavila židli z kuchyně - těžkou, dubovou, podle starodávného vzoru. Z ložnice jsem k židli donesla dlouhý řetěz, dva visací zámky, pouta na ruce, pouta na nohy, tenké silonové lanko, roubík a šátek. Na sobě jsem neměla vůbec nic, nechala jsem si jen jednoduché náušnice - kroužky a na krku vojenské identifikační známky, na které mi můj miláček kdysi nechal vyrazit moje jméno a číslo.
Sedla jsem si na židli, roztáhla nohy od sebe a ohnula je v kolenou. Na levý kotník jsem připevnila jeden náramek pout, druhý protáhla mezi nohama židle a zacvakla za pravý kotník. Zdálo se mi to však příliš volné, pouta na nohy měla poněkud delší řetízek. Tak jsem je zase odemkla a místo mezi nohama židle jsem je protáhla až za zadní nohy. Musela jsem přitom svoje nohy co nejvíc roztáhnout a natáhnout dozadu, než se mi podařilo pouta zaklapnout. Pak přišel na řadu řetěz. Otočila jsem si ho kolem pasu a opěradla židle, utáhla co mi stačily síly a vzadu za opěradlem zahákla konec řetězu visacím zámkem. Ještě než jsem zámek zaklapla, vložila jsem do něj řetízek pout na ruce. Posbírala jsem zbývající věci a uložila před sebe na židli, mezi svoje roztažené nohy. Natáhla jsem druhý konec řetězu, obtočila zezadu kolem krku a zajistila zámkem. Teď už jsem nemohla hýbat nohama, tělo měla pevně připoutané k opěradlu židle a řetěz vzadu od pasu ke krku mi zabraňoval se sklonit. Mohla jsem jenom nehybně vzpřímeně sedět. Nahmatala jsem silonové lanko a uvázala dvě jednoduché stahovací smyčky. Nasadila jsem si je na bradavky, utáhla je a ještě zajistila uzlem. Lanko mezi mými prsy bylo mírně napnuté, ale když jsem zkusmo dala ruce dozadu, cítila jsem na bradavkách zřetelný tah. Moje přípravy se blížily ke konci. Vzala jsem do ruky dva klíče - jeden od pout, druhý od zámků - a nasadila je na kroužky ve svých uších. Do úst jsem si vložila roubík a řemínek sepnula v týle pod vlasy. Naposledy jsem se rozhlédla po místnosti a na hodiny. Můj miláček měl přijít za deset minut. Poskládala jsem šátek a zavázala si oči. Teď jsem si připadala zcela bezmocná. Spoutaná, znehybnělá, s roubíkem a se zavázanýma očima. Zbývalo už jen jediné. Sáhla jsem rukama dozadu a nahmatala pouta připevněná zámkem k řetězu který mě stahoval v pase. Nasadila jsem si náramek na pravé zápěstí a utáhla. Levou rukou jsem se dotkla šátku na očích, roubíku v ústech, nahmatala jsem klíče visící na mých náušnicích, pohladila jsem se po nepřirozeně zkroucených nohách. Neodolala jsem, a začala se dráždit mezi nohama. Ale hned po první vlně rozkoše jsem se zastavila - ne, tohle bude patřit až mému miláčkovi. Sáhla jsem dozadu i druhou rukou, nasadila náramek na zápěstí a lehce utáhla. Západka cvakla jednou, podruhé... náramek byl ještě dost volný, abych z něj mohla ruku vyvléknout. Můj miláček se měl objevit ve dveřích každou chvíli. Zhluboka jsem se nadechla a utáhla náramek pout těsně k zápěstí. Bylo rozhodnuto. Spoutanému člověku v tichém bytě ubíhá čas jinak - někdy rychle, jindy pomalu. Nevím kolik času uplynulo, když se ozvalo zazvonění. Co to, můj drahý přece má klíče. Po druhém zazvonění jsem si uvědomila, že je to telefon. Zazvonil potřetí, počtvrté, popáté, pak se ozvalo cvaknutí záznamníku.
"Ahoj, tady je Lenka. Teď s vámi nemůžu mluvit, ale vy mi můžete nechat vzkaz." Pííííp. "Ahoj Leni, miláčku, to jsem já. Volám ti z nemocnice. Taxík naboural. Ne, neboj se, nic mi dohromady není, ale doktoři chtějí mít jistotu. Prý si mě tu nechají pár dní na pozorování. Přijdeš mě navštívit?"
Zacloumala jsem svými pouty, ale držely pevně a moje panické vřískánído roubíku nikdo neslysel.
Pohodlně jsem se usadila do křesla a natáhla ruku po časopise, když zazvonil telefon.
"Ahoj Lenko, právě jsem dorazil do města. Za půl hodiny jsem doma."Vyjekla jsem radostí a překvapením.
Můj miláček bude po týdnu zpátky u mě. To si zaslouží něco - něco mimořádného. Nějaké překvapení. Vyskočila jsem na nohy a proběhla do kuchyně, do ložnice, do obýváku a na balkón. Co by to jenom... ano. To bude přesně ono. Daruji svému miláčkovi na uvítanou - sebe. Vběhla jsem do ložnice a strhala ze sebe všechno oblečení i prádlo. Ze skříně jsem vytáhla sportovní pytel, kde jsme měli svoje oblíbené hračky: několik svitků silonového lana, pouta, řetězy a zámky. Občas se se svým miláčkem takhle spolu bavíme - jednou on mě, podruhé já jeho. Vysypala jsem všechno z pytle na postel, rozložila a překotně začala sestavovat scénář. Vynesla jsem z obýváku stolek a dostrkala křesla až ke stěnám, aby uprostřed vznikl co největší prostor. Tam jsem postavila židli z kuchyně - těžkou, dubovou, podle starodávného vzoru. Z ložnice jsem k židli donesla dlouhý řetěz, dva visací zámky, pouta na ruce, pouta na nohy, tenké silonové lanko, roubík a šátek. Na sobě jsem neměla vůbec nic, nechala jsem si jen jednoduché náušnice - kroužky a na krku vojenské identifikační známky, na které mi můj miláček kdysi nechal vyrazit moje jméno a číslo.
Sedla jsem si na židli, roztáhla nohy od sebe a ohnula je v kolenou. Na levý kotník jsem připevnila jeden náramek pout, druhý protáhla mezi nohama židle a zacvakla za pravý kotník. Zdálo se mi to však příliš volné, pouta na nohy měla poněkud delší řetízek. Tak jsem je zase odemkla a místo mezi nohama židle jsem je protáhla až za zadní nohy. Musela jsem přitom svoje nohy co nejvíc roztáhnout a natáhnout dozadu, než se mi podařilo pouta zaklapnout. Pak přišel na řadu řetěz. Otočila jsem si ho kolem pasu a opěradla židle, utáhla co mi stačily síly a vzadu za opěradlem zahákla konec řetězu visacím zámkem. Ještě než jsem zámek zaklapla, vložila jsem do něj řetízek pout na ruce. Posbírala jsem zbývající věci a uložila před sebe na židli, mezi svoje roztažené nohy. Natáhla jsem druhý konec řetězu, obtočila zezadu kolem krku a zajistila zámkem. Teď už jsem nemohla hýbat nohama, tělo měla pevně připoutané k opěradlu židle a řetěz vzadu od pasu ke krku mi zabraňoval se sklonit. Mohla jsem jenom nehybně vzpřímeně sedět. Nahmatala jsem silonové lanko a uvázala dvě jednoduché stahovací smyčky. Nasadila jsem si je na bradavky, utáhla je a ještě zajistila uzlem. Lanko mezi mými prsy bylo mírně napnuté, ale když jsem zkusmo dala ruce dozadu, cítila jsem na bradavkách zřetelný tah. Moje přípravy se blížily ke konci. Vzala jsem do ruky dva klíče - jeden od pout, druhý od zámků - a nasadila je na kroužky ve svých uších. Do úst jsem si vložila roubík a řemínek sepnula v týle pod vlasy. Naposledy jsem se rozhlédla po místnosti a na hodiny. Můj miláček měl přijít za deset minut. Poskládala jsem šátek a zavázala si oči. Teď jsem si připadala zcela bezmocná. Spoutaná, znehybnělá, s roubíkem a se zavázanýma očima. Zbývalo už jen jediné. Sáhla jsem rukama dozadu a nahmatala pouta připevněná zámkem k řetězu který mě stahoval v pase. Nasadila jsem si náramek na pravé zápěstí a utáhla. Levou rukou jsem se dotkla šátku na očích, roubíku v ústech, nahmatala jsem klíče visící na mých náušnicích, pohladila jsem se po nepřirozeně zkroucených nohách. Neodolala jsem, a začala se dráždit mezi nohama. Ale hned po první vlně rozkoše jsem se zastavila - ne, tohle bude patřit až mému miláčkovi. Sáhla jsem dozadu i druhou rukou, nasadila náramek na zápěstí a lehce utáhla. Západka cvakla jednou, podruhé... náramek byl ještě dost volný, abych z něj mohla ruku vyvléknout. Můj miláček se měl objevit ve dveřích každou chvíli. Zhluboka jsem se nadechla a utáhla náramek pout těsně k zápěstí. Bylo rozhodnuto. Spoutanému člověku v tichém bytě ubíhá čas jinak - někdy rychle, jindy pomalu. Nevím kolik času uplynulo, když se ozvalo zazvonění. Co to, můj drahý přece má klíče. Po druhém zazvonění jsem si uvědomila, že je to telefon. Zazvonil potřetí, počtvrté, popáté, pak se ozvalo cvaknutí záznamníku.
"Ahoj, tady je Lenka. Teď s vámi nemůžu mluvit, ale vy mi můžete nechat vzkaz." Pííííp. "Ahoj Leni, miláčku, to jsem já. Volám ti z nemocnice. Taxík naboural. Ne, neboj se, nic mi dohromady není, ale doktoři chtějí mít jistotu. Prý si mě tu nechají pár dní na pozorování. Přijdeš mě navštívit?"
Zacloumala jsem svými pouty, ale držely pevně a moje panické vřískánído roubíku nikdo neslysel.
