Prohrál jsem.
Na jednu stranu je to strašné pomyšlení. Poprvé v životě jsem prohrál a zrovna to musela být má svoboda.
Na druhou stranu ze mne spadla jakási tíha. Něco co jsem nevěděl, ale tušil a nechtěl si přiznat.
V jednom okamžiku jsem musel poprvé sklonit hlavu, poprvé a navíc před ženou, ke všemu před ženou, kterou jsem znásilnil.
Ve stejném okamžiku jsem zjistil, že jsem sub., že být nikdo a nic, plazit se u něčích nohou mě vzrušuje víc, než být prezidentem zeměkoule.
Klečím uprostřed obývací haly se skloněnou hlavou plnou toho zjištění a čekám na to, co bude dál.
Madam mě po své výhře nechala klečet na místě a sedla si do křesla za mými zády.
Netroufám si se k ní otočit, prostě jen klečím se sklopenou hlavou, spoutanýma rukama za zády a přemýšlím o tom co prožívám.
Madam mě nechala dlouho tak klečet. zřejmě si vychutnávala svou výhru.
"Klekni si přede mne!"
Stoupnul jsem si, přišel k madam a klekl si půl metru od jejich nohou. Tak, aby na mne dosáhla nejen bičíkem, který měla na stole, ale i rukou.
"Pár pravidel pro začátek. Pro tebe jsem Madam. Každá tvá odpověď bude obsahovat oslovení, poděkování a nebo prosbu.
Příkazy budeš provádět okamžitě, bez zaváhání. V mé přítomnosti budeš vždy klečet, pokud neurčím něco jiného. Klečet budeš na dosah mé ruky, kolena od sebe na šířku ramen, hlavu skloněnou napůl, tak abych ti viděla do tváře, ale ty měl oči na mých chodidlech. Rozuměl jsi všemu?"
"Ano Madam" zašeptal jsem a nasucho polknul.
Bleskově mi střelila facku. Byl jsem překvapený ani né tou fackou, jako tou rychlostí.
"Odpověď zní ANO PROSÍM MADAM, je to tak těžké, a mluv nahlas"
"Ano prosím Madam" zopakoval jsem odpověď trochu hlasitěji. Ještě jsem ani nedořekl a měl jsem facku z druhé strany.
"Nahlas"
"Ano prosím Madam" vyrazil jsem ze sebe jak na vojně při hlášení.
"No tak to bychom měli, za každou lekci, to jest i facku vždy poděkuješ, odpovídat budeš celou větou. Jinak můžeš promluvit jen když ti to dovolím. Jasné?"
"Prosím ano" Plesk, "chybí ti tam Madam".
"Madam, omlouvám se Madam"
"Všechno ostatní se naučíš postupně."
Hodila přede mne několik řemenů. " Ukaž ruce. Rozvázala mi je. "Nasaď si tohle."
Z rukou jsem sundal řemínky, krku řetěz. Nasadil si na krk kožený obojek s kovovými oky, na zápěstí a kotníky kožené řemeny.
Zůstalo však něco co vypadalo jako síť z řemínku o šířce asi půl cm. Zřejmě jsem na to koukal jak osel, protože mi to madam vzala z ruky, naklonila se v křesle a přitáhla si mě za péro, které do řemínku sešněrovala tak, že jsem měl pocit že budu mluvit fistulí. Ta její strohost, jednoslovné příkazy, tvrdost s jakou mi sešněrovala péro, běhal mi z toho mráz po zádech a zároveň mě vzrušovala do maxima.
Zachroptěl jsem něco jako poděkování a ona jen bičíkem klepla do lodičky. Zohnul jsem se tedy a políbil jí špičku lodičky.
Voněla kůží a mátou, nemohl jsem se odtrhnout a tak jsem v líbání pokračoval. Očekával jsem že mě přetáhne bičíkem, abych přestal, ale neudělala to. Nechala mě snad dvě minuty líbat jí nožku. Péro jsem měl v kleci z řemínků naběhnuté a řemínky byly zaříznuté tak, že nebyly téměř vidět. Ona to sice neviděla, ale asi jí to bylo jasné, protože naráz nožku odtáhla a poručila mi se narovnat.
Lodičkou ni přimáčkla péro k břichu a podrážkou po jeho spodní straně začala jezdit.
Nemohl jsem se ani nadechnout, protože jsem měl strach, že bych u toho nezadržel sténání. Bičíkem mi zvedla hlavu tak, aby mi viděla do obličeje, ale dráždit mi péro nepřestala. Měl jsem oči zavřené, přetrhovaně jsem dýchal a snažil se nevydat u toho žádný sten.
Pomalu jezdila lodičkou po celé délce mého péra, podpatkem vždycky přizvedla koule a špičkou lodičky přišlápla žalud.
Kdybych neměl péro sešněrovaný už bych byl dávno vystříkaný, ale takhle jsem trpěl na vrcholu a přitom nemohl dojít konce.
Vždycky když už to přicházelo, tak na chvilku přestala a jen přitlačila žalud k mému tělu. Neudržel jsem se a když už to bylo asi po páté co jsem nemohl protlačit výstřik, tak jsem zasténal a předklonil se a pánví ucuknul dozadu a dlaněmi zakryl své zmučené mužství.
Věděl jsem, že mě právě k tomu chce donutit, že na tohle čeká, ale nedokázal jsem už víc vydržet. I když mi bylo jasné, že to co bude následovat bude daleko horší.
Madam okamžitě přestala, prudce vstala z křesla, vzala ze stolu krátký bičík a začala mě s ním beze slov řezat hlava nehlava.
Klečel jsem v mírném předklonu tak, abych nastavoval hlavně záda. Po asi dvaceti ranách, které jsem nestačil počítat mi poručila stoupnout si do pozoru. Pak mi spoutala ruce a připnula je ke kroužku na obojku za hlavou.
Stál jsem do široka rozkročený, s rukama spoutanýma za hlavou, péro v kožené kleci, ale v pozoru a každé místečko mého těla přístupné jejím hrátkám.
Pomaloučku mě obcházela a jen jedním prstem mi přejížděla po těle. Obešla mě tak třikrát a když byla po třetí v úrovni pohledu nezdržel jsem se a podíval se jí do očí. Byly ledové a tmavé. Koukal jsem se do hluboké tmavé tůně plné ledové vody.
Pochopil jsem, že teď přišla ta pravá chvíle pro její pomstu. To co jsem zažil do teďka, bylo jen oťukávání co si může dovolit a co vydržím a zároveň čas pro mě, abych zjistil jak se věci mají a našel odhodlání přijmout trest za to co jsem jí udělal. Ve vzduchu kolem nás doslova jiskřilo napětí.
Čeká na to, že ji k té pomstě vyzvu? Chce abych ji poprosil o trest? Nebo chce abych škemral o slitování?
Ne prosit o slitování nebudu ani kdybych měl vypustit duši.
Koukáme si do očí a je to jako bychom se poměřovali.
Tak dobře, když to musí být tak jdeme do toho, nikdy jsem se žádné výzvě nevyhýbal. Pohledem upřeným do jejich očí jsem slyšel sám sebe jak říkám "Prosím Madam, jsem Váš trestanec, vyneste tedy nade mnou rozsudek podle Vašeho práva, jsem připraven jej přímou. Prosím o trest Madam." poté jsem sklopil oči i hlavu.
Stála přede mnou, koukala na mne, chytila mne za bradu a zvedla mi ji zpátky tak, abych se jí díval do očí.
" Za tvůj čin, to jest, zneužití šestnáctileté holky proti její vůli, zbavení jí panenství a pošlapání její cti a navíc pak uvrhnutí jí do chudoby tím že jsi ji vyhodil z práce, ale také za tvou aroganci, bezohlednost a neúctu k ostatním, tě odsuzuji k tříhodinové tortuře."
Málem se mi polomila kolena. Tak to jsem nečekal. Celý den jsem už v jejích spárech, od rána prožívám fyzickou a psychickou bolest, ale teprve teď nastává pravé peklo.
S pevným pohledem do jejích očí jsem odpověděl "Děkuji Madam za trest a přijímám jej bez výhrad."
Na jednu stranu je to strašné pomyšlení. Poprvé v životě jsem prohrál a zrovna to musela být má svoboda.
Na druhou stranu ze mne spadla jakási tíha. Něco co jsem nevěděl, ale tušil a nechtěl si přiznat.
V jednom okamžiku jsem musel poprvé sklonit hlavu, poprvé a navíc před ženou, ke všemu před ženou, kterou jsem znásilnil.
Ve stejném okamžiku jsem zjistil, že jsem sub., že být nikdo a nic, plazit se u něčích nohou mě vzrušuje víc, než být prezidentem zeměkoule.
Klečím uprostřed obývací haly se skloněnou hlavou plnou toho zjištění a čekám na to, co bude dál.
Madam mě po své výhře nechala klečet na místě a sedla si do křesla za mými zády.
Netroufám si se k ní otočit, prostě jen klečím se sklopenou hlavou, spoutanýma rukama za zády a přemýšlím o tom co prožívám.
Madam mě nechala dlouho tak klečet. zřejmě si vychutnávala svou výhru.
"Klekni si přede mne!"
Stoupnul jsem si, přišel k madam a klekl si půl metru od jejich nohou. Tak, aby na mne dosáhla nejen bičíkem, který měla na stole, ale i rukou.
"Pár pravidel pro začátek. Pro tebe jsem Madam. Každá tvá odpověď bude obsahovat oslovení, poděkování a nebo prosbu.
Příkazy budeš provádět okamžitě, bez zaváhání. V mé přítomnosti budeš vždy klečet, pokud neurčím něco jiného. Klečet budeš na dosah mé ruky, kolena od sebe na šířku ramen, hlavu skloněnou napůl, tak abych ti viděla do tváře, ale ty měl oči na mých chodidlech. Rozuměl jsi všemu?"
"Ano Madam" zašeptal jsem a nasucho polknul.
Bleskově mi střelila facku. Byl jsem překvapený ani né tou fackou, jako tou rychlostí.
"Odpověď zní ANO PROSÍM MADAM, je to tak těžké, a mluv nahlas"
"Ano prosím Madam" zopakoval jsem odpověď trochu hlasitěji. Ještě jsem ani nedořekl a měl jsem facku z druhé strany.
"Nahlas"
"Ano prosím Madam" vyrazil jsem ze sebe jak na vojně při hlášení.
"No tak to bychom měli, za každou lekci, to jest i facku vždy poděkuješ, odpovídat budeš celou větou. Jinak můžeš promluvit jen když ti to dovolím. Jasné?"
"Prosím ano" Plesk, "chybí ti tam Madam".
"Madam, omlouvám se Madam"
"Všechno ostatní se naučíš postupně."
Hodila přede mne několik řemenů. " Ukaž ruce. Rozvázala mi je. "Nasaď si tohle."
Z rukou jsem sundal řemínky, krku řetěz. Nasadil si na krk kožený obojek s kovovými oky, na zápěstí a kotníky kožené řemeny.
Zůstalo však něco co vypadalo jako síť z řemínku o šířce asi půl cm. Zřejmě jsem na to koukal jak osel, protože mi to madam vzala z ruky, naklonila se v křesle a přitáhla si mě za péro, které do řemínku sešněrovala tak, že jsem měl pocit že budu mluvit fistulí. Ta její strohost, jednoslovné příkazy, tvrdost s jakou mi sešněrovala péro, běhal mi z toho mráz po zádech a zároveň mě vzrušovala do maxima.
Zachroptěl jsem něco jako poděkování a ona jen bičíkem klepla do lodičky. Zohnul jsem se tedy a políbil jí špičku lodičky.
Voněla kůží a mátou, nemohl jsem se odtrhnout a tak jsem v líbání pokračoval. Očekával jsem že mě přetáhne bičíkem, abych přestal, ale neudělala to. Nechala mě snad dvě minuty líbat jí nožku. Péro jsem měl v kleci z řemínků naběhnuté a řemínky byly zaříznuté tak, že nebyly téměř vidět. Ona to sice neviděla, ale asi jí to bylo jasné, protože naráz nožku odtáhla a poručila mi se narovnat.
Lodičkou ni přimáčkla péro k břichu a podrážkou po jeho spodní straně začala jezdit.
Nemohl jsem se ani nadechnout, protože jsem měl strach, že bych u toho nezadržel sténání. Bičíkem mi zvedla hlavu tak, aby mi viděla do obličeje, ale dráždit mi péro nepřestala. Měl jsem oči zavřené, přetrhovaně jsem dýchal a snažil se nevydat u toho žádný sten.
Pomalu jezdila lodičkou po celé délce mého péra, podpatkem vždycky přizvedla koule a špičkou lodičky přišlápla žalud.
Kdybych neměl péro sešněrovaný už bych byl dávno vystříkaný, ale takhle jsem trpěl na vrcholu a přitom nemohl dojít konce.
Vždycky když už to přicházelo, tak na chvilku přestala a jen přitlačila žalud k mému tělu. Neudržel jsem se a když už to bylo asi po páté co jsem nemohl protlačit výstřik, tak jsem zasténal a předklonil se a pánví ucuknul dozadu a dlaněmi zakryl své zmučené mužství.
Věděl jsem, že mě právě k tomu chce donutit, že na tohle čeká, ale nedokázal jsem už víc vydržet. I když mi bylo jasné, že to co bude následovat bude daleko horší.
Madam okamžitě přestala, prudce vstala z křesla, vzala ze stolu krátký bičík a začala mě s ním beze slov řezat hlava nehlava.
Klečel jsem v mírném předklonu tak, abych nastavoval hlavně záda. Po asi dvaceti ranách, které jsem nestačil počítat mi poručila stoupnout si do pozoru. Pak mi spoutala ruce a připnula je ke kroužku na obojku za hlavou.
Stál jsem do široka rozkročený, s rukama spoutanýma za hlavou, péro v kožené kleci, ale v pozoru a každé místečko mého těla přístupné jejím hrátkám.
Pomaloučku mě obcházela a jen jedním prstem mi přejížděla po těle. Obešla mě tak třikrát a když byla po třetí v úrovni pohledu nezdržel jsem se a podíval se jí do očí. Byly ledové a tmavé. Koukal jsem se do hluboké tmavé tůně plné ledové vody.
Pochopil jsem, že teď přišla ta pravá chvíle pro její pomstu. To co jsem zažil do teďka, bylo jen oťukávání co si může dovolit a co vydržím a zároveň čas pro mě, abych zjistil jak se věci mají a našel odhodlání přijmout trest za to co jsem jí udělal. Ve vzduchu kolem nás doslova jiskřilo napětí.
Čeká na to, že ji k té pomstě vyzvu? Chce abych ji poprosil o trest? Nebo chce abych škemral o slitování?
Ne prosit o slitování nebudu ani kdybych měl vypustit duši.
Koukáme si do očí a je to jako bychom se poměřovali.
Tak dobře, když to musí být tak jdeme do toho, nikdy jsem se žádné výzvě nevyhýbal. Pohledem upřeným do jejich očí jsem slyšel sám sebe jak říkám "Prosím Madam, jsem Váš trestanec, vyneste tedy nade mnou rozsudek podle Vašeho práva, jsem připraven jej přímou. Prosím o trest Madam." poté jsem sklopil oči i hlavu.
Stála přede mnou, koukala na mne, chytila mne za bradu a zvedla mi ji zpátky tak, abych se jí díval do očí.
" Za tvůj čin, to jest, zneužití šestnáctileté holky proti její vůli, zbavení jí panenství a pošlapání její cti a navíc pak uvrhnutí jí do chudoby tím že jsi ji vyhodil z práce, ale také za tvou aroganci, bezohlednost a neúctu k ostatním, tě odsuzuji k tříhodinové tortuře."
Málem se mi polomila kolena. Tak to jsem nečekal. Celý den jsem už v jejích spárech, od rána prožívám fyzickou a psychickou bolest, ale teprve teď nastává pravé peklo.
S pevným pohledem do jejích očí jsem odpověděl "Děkuji Madam za trest a přijímám jej bez výhrad."
