Začalo to na chalupě - 3. část

Marika se točila svižně u plotny a já seděl za stolem a uvažoval co s ní dál. Byla pořád vzpurná, pořád se nesmířila s tím, že tohle není na pár hodin, ale zbytek života. Budu ji, ale muset vytrénovat, aby si zvykla, že kromě mne pro ni nic jiného neexistuje. Budu muset použít metodu cukru a biče. A vzít si ji pořádně do parády. "Pane, smím na malou?" vytrhl mě hlas z kuchyně. "Ne, musíš to vydržet!" odpověděl jsem přísně. " Pane, moc Vás prosím. Budu hodná a poslušná." "To si piš, že budeš. A proto nesmíš!" přidal jsem ještě na hlase. Marika pochopila, že neustoupím a vrátila se k vaření. Bylo, ale na ní vidět, že je nesvá. Prostě ji nebudu šetřit. Žádné ohledy. Za 2 dny se vracím domů do města a chci si ji odvést sebou. Podle toho co říkala, má ještě 4 dny volna. Takže dost času ji aklimatizovat na nový život. Ale než ji vezmu domů a zdomácním ji, tak si ji pořádně ještě vyzkouším, jestli nemá zaječí úmysly. Pochybuju, že by to šlo až tak snadno. Ona ví, že dokud mám ovladač k obojku, tak jí nic jiného nezbývá. Neví, ale pořád o neviditelné hranici, kterou nesmí překročit. No uvidíme. "Pane oběd je hotový. Smím servírovat?" "Samozřejmě. Už jsem ti říkal, jak to máš nachystat pro sebe." Odpověděl jsem. Marika umyla misky a položila si je ke stolu, mě nachystala talíř a lžíci. Vzala hrnec s polévkou a chystala se nalít si ji do misky. "Co to děláš?!" zeptal jsem se výhružně. Marika se na mě jen nechápavě podívala. S polévky se kouřilo, byla horká, ale voněla hezky. "Dej mi polévky a běž si nahoru pro rákosku čubinko!" Marika pochopila, nalila mi polévky, zaklekla na čtyři a vyrazila do podkroví. Mezi dveřmi jsem viděl, že na schodech má trochu problémy, ale za chvíli se vracela, s rákoskou v hubě. Přišla až ke mně a zůstala stát. Vzal jsem rákosku a chytil ji za vlasy. Vyděšeně vyjekla, ale já si nebral servítky, táhnul ji za vlasy na druhou stranu stolu. "Lehni si na břicho, děvko jedna, ruce dopředu a nohy pořádně od sebe. Marika vyděšeně poslechla. Vzal jsem rákosku a začal švihat jako smyslů zbavený. Do toho jsem na ni křičel: "Tak ty budeš sobě nalévat dřív než pánovi, děvko?" " Jsi nula, nicka! Na to, že si s tebou můžu dělat, co chci, si pěkně dovoluješ!" Marika křičela, brečela jak malá holka. Každým úderem, každou ranou poskočila. "Holčičko, jestli se ještě o něco pokusíš tak si mě nepřej!" Pomalu mě přecházela zlost a ohlásil se hlad. Odložil jsem rákosku a zasedl k polévce. Marika stále ještě ležena na stole a plakala. Zadek měla dost slušně zmalovaný. " Rány, si budeš lízat jindy. Teď žer a dělej, čubko!" Marika neochotně poslechla. Vrátila se na čtyři a pomalu začala vyjídávat misku. Já měl polévku brzy pojedenou. Marice to trvalo dýl. Navíc měla pusu od polévky a oči napuchlé od slz. "A teď druhé a neflákej se!" Marika poslechla, nandala mi druhé jídlo, ale sobě ne. "Copak, přešel tě hlad?" "Ano pane, nemám moc chuť." "Dobrá, jak chceš. Nutit tě nebudu. Můžeš to odnést." A teď přišel můj test. "Podej mi pohárek vody a vedle ve skříňce je aspirin, tak mi ho podej. Rozbolela mě hlava" věděl jsem moc dobře, že si všimne i prášků na spaní. Marika mi podala vodu a aspirin. A já ho hodil do pusy a zapil. Aspirin ještě poznám, takže vím, že ho nevyměnila. Dojedl jsem jídlo. A Marika začala mýt nádobí. " Tak já si jdu sednout ven na verandu." V poklidu jsem se uvelebil a vnímal krásný den. Marika mi za chvíli přinesla na tácu kávu a cukr. "Hodná čubinka, sedni si tady vedle" Ukázal jsem jí místo. A klidně kávu osladil a míchal. Pak jsem symbolicky usrkl a naznačil, že je ještě horká. Marika vše napjatě sledovala. Hned podle vůně jsem poznal, že něco není v pořádku. Ale nedal jsem na sobě nic znát. Podíval jsem se kousek před chatu: "Čubinko, tamhle je klacíček. Přines!" zavelel jsem. Marika trochu neochotně poslechla. Bylo to jen kousek, tak byla hned zpátky. Vzal jsem jí klacek z pusy. Postavil se a hodil ho dál. "Aport" Marika vyběhla a znovu přinesla. "Teď přijde má chvíle. Musím být rychlý, aby to neviděla" pomyslel jsem si. Pořádně se napřáhl a hodil klacek ještě dál. Ani už nebylo vidět, kam dopadl. "Aport" Marika opět vyběhla a na to jsem čekal. Vzal jsem bleskurychle hrnek s kafem, udělal pár kroků a vylil kafe z verandy na druhou stranu chaty. Vrátil jsem se, dal jsem hrnek na místo a zaujal obvyklou pozici. Marika se zrovna otočila a spěchala zpátky. Takhle jsem jí hodil klacek ještě několikrát a zasedl ke stolku. "Čubinko, místo!" Ukázal jsem jí po mé pravé straně. Marika poslušně klekla a sledovala, co bude dál. Ovšem ze své nízké pozice, nemohl vidět, že hrnek je prázdný. A já, jako by nic, jsem začal předstírat, že se nic neděje a že pomalu upíjím kafe. Dal jsem si záležet a tohle divadlo jí hrál dobrých dvacet minut. Pak jsem spokojeně vydechl a lehce zívnul. "Bylo dobré a teď běž umýt nádobí." Marika vzala použitý hrnek a nádobí a odešla do kuchyně. Tiše jsem poslouchal jak pouští vodu a cinká porcelán. "A teď druhé dějství." Zasmál jsem se pod vousy a pohodlně se sesunul do křesla. Ruka mi uvolněně, ale nepřirozeně visela pře opěradlo. A druhá odpočatě ležela na druhém opěradle. Zavřel jsem oči a začal mírně chrápat. Slyšel jsem, jak cinkání nádobí mělo čím dál větší prodlevy. Protože Marika odbíhala od dřezu a oknem sledovala co se děje. Za chvíli to ustalo úplně a já vnímal tichounké kroky, blížící se ke mně. Ta mrcha, se stihla obléct do mých kraťasů a trika. Navíc si našla své boty a teď mi opatrně sahala do kapsy. Věděla, kam dávám ovladač od obojku. A protože byl malý, za chvíli ho našla. Opatrně ho vytáhla a pomalu vyrazila pryč, když ale byla, dal od chaty, tak jsem slyšel, jak začala běžet. "No počkej, teď si užiješ." Počkal jsem, až zaběhne za stromy, aby mě neviděla a seběhl jsem do sklepa. Odemknul kovovou skříň, kde bylo ovládání k majáku. Nastavil jsem, aby šok byl co největší. Obojek tak po ztrátě jeho signálu, Mariku pěkně ztrestá. Zamknul jsem klidně skříň a pomalu se vydal směrem, kam Marika utíkala. Chvíli jsem ji nemohl najít, ale pak jsem ji zahlédl mezi stromy. Ležela paralyzovaná na zemi. Zákaz wc a elektrický šok udělali své. "Copak, snad se nevydala na procházku? A beze mě? To od tebe není hezké" nahodil jsem mateřský tón, ale zároveň v něm byla cítit notná dávka jízlivosti a škodolibosti. "Já, tě holčičko, varoval. Kdybys byla hodná a poslušná, tak by se nic nestalo. Teď poneseš za své činy odpovědnost" řekl jsem už vážně. Marika na mě jen vyděšeně koukala. Nebyla schopná slova, ale došlu jí, co se stalo. Jen, ale asi stále nechápala funkci obojku. A to bylo dobře. Pomalu se začala probírat z šoku. Vzal jsem jí ovladač, chytil ji za vlasy a táhnul zpátky. Pomalu jsme přišli až před chatu. "Klekni si děvko. Tak já se s tebou tak zdržuju a ty se mi takhle odvděčíš?!" zařval jsem rozzlobeně. Marika se na mě dívala trochu tupě, jak byla ochromena obojkem. Ale jeho účinky pomalu odeznívali a v její tváři byl vidět i provinilý pohled malé holčičky, které ví, že něco provedla a je kárána. Napadla mě jiná věc. Přivázal jsem Mariku, venku před chatou k zábradlí a šel do kuchyně. Za chvíli jsem se vracel s hrnkem kafe, které jsem v rychlosti zalil jen studenou vodou. Odvázal jsem Mariku a nabídl ji kafe: "Pij, to je to kafe co jsi mi uvařila." Když jsem to řekl, bylo vidět, že dostala strach. Ale já pokračoval: "Copak, nemáš žízeň?" Marika se jen provinile dívala do země. "Tak co bude?" zařval jsem. Marika velmi neochotně přijmula hrnek a téměř ani neusrkla. "Copak, není dobré? Nebo je moc horké? Nebo jsi mi tam snad něco přidala?" Při poslední otázce, sebou Marika trhla. "Tak co bude? Já čekám." Změnil jsem tón v učitelský. "Copak mi řekneš?" vyzval jsem Mariku. "Promiňte, Pane. Já tam přidala prášky na spaní" špitla tiše. "Cože, nějak jsem tě neslyšel" zaburácel jsem, i když jsem jí rozuměl každé slovo. "Promiňte, já tam přidala prášky na spaní" bylo slyšet už hlasitěji, ale pořád nesměle. " A proč?" ptal jsem se dál. "Abych mohla utéct" zaslechl jsem odpověď. "Aha, tak utíkat se ti zachtělo. A já už myslel, že sis zvykla. Chytil jsem ji za obojek a táhnul za sebou: "Pojď se mnou!" Přišli jsme vzadu ke kůlně, vytáhl jsem rýč, lopatu a krumpáč. "Tady za chatou vykopeš díru, bude dva metry dlouhá, metr široká a alespoň půl metru hluboká. Tady máš nářadí a tady je metr. A ne, aby tě napadlo utéct, nebo se flákat. Nezapomeň, co máš na krku. Já si půjdu udělat oběd, okénkem z kuchyně si tě budu hlídat." Jak jsem očekával, Marika velmi rychle pochopila, co dostala za práci. "Ne Pane, prosím, už budu hodná. Udělám cokoli, stanu se vaším majetkem. Už nebudu nikdy utíkat. Budu na vždy vaše" začala prosit. " A to ti mám jako uvěřit? Po tom co jsi provedla?" "Ano Pane, moc prosím, udělám cokoliv." "Holčičko, to na mě neplatí. Sliby, chyby. Když uděláš cokoli začni kopat a už bez keců nebudu se tu s tebou vykecávat celý den. A běda ti, jak budeš schválně zdržovat!" řekl jsem rezolutně a odcházel do kuchyně. Vrhnul jsem se na vaření a po očku, sledoval Mariku. Zkoušela krumpáč, ale byl na ni těžký. Pak, ale objevila rýč. A s tím už ji to šlo. Pro sadistu nádherný pohled: Nahá mladá, pěkná, ženská, s obojkem na krku, s menšími odřeninami, rozcuchanými vlasy, si kope svoji díru. Její zlomený pohled naznačoval, že věděla, že ho kope pro sebe. Pomalu jsem dovařil oběd, blížilo se poledne. Marice se už za chatou pomalu rýsoval pěkný, souměrný obdélník. Přišel jsem za ní, jako za nějakým dělníkem: "Tak co jak ti to jde?" Marika se na mě smutně a trochu vyděšená podívala a povídá: "Pomalu Pane. Co to bude pane ?" "Ty to ještě nevíš ?" prohlásil jsem tajemně a odhodlaně zároveň. "Tak čubinko, půjdeme se najíst. Abys měla na tu práci sílu. Pojď !" pokynul jsem jí a mířil do chaty. Tam už na ni u stolu čekali misky s polévkou a jídlem. Já jsem si samozřejmě nachystal na stůl. "Tak dobrou chuť" popřál jsem a pustil se v klidu do jídla. Marika neváhal a udělala totéž. Kupodivu byla hotova dříve než já. "Zdá se že jsi měla hlad. Tak a teď mazej zpátky do práce. Chci, aby bylo do hodiny hotovo, beztak už ti toho moc nezbývá." "Ne Pane !" odpověděla Marika rozhodně. "Cože ???!!" rozkřikl jsem se nad polévkou. "Tak ty budeš odporovat ?!" "Prosím Pane, už budu poslušná. Můžete si se mnou dělat cokoli. Budu Vaší věcí, vaším majetkem. Klidně mě mučte, trestejte, ale prosím nenuťte mě do toho úkolu" "Tak to ne holčičko. Slibuješ mi tady jak si s tebou můžu dělat cokoli, jak budeš mým majetkem, ale jak ti mám věřit, když ty mi nevěříš ?" Marika se na mě tázavě a nechápavě podívala. "Čemu nerozumíš ? Prostě si protiřečíš. To ti nic neříká ? Slibuješ mi tady hory doly, ale přitom nejsi schopna dokončit jeden úkol. Tak co bude ?" Marika se na mě jen smutně dívala. Líbilo se mi jak jsem ji mohl trápit a jak si domýšlí co ji asi čeká. Ale nebylo to jen o tom ji potrápit. Chtěl jsem, aby si sáhla na samé dno, aby věděla jaké to je a vážila si pak toho co přijde. Jenže jsem věděl, že tohle jí říct nesmím, musím být tvrdý a neoblomný až do konce. "Tak co bude ? Mazej na tu práci jinak si mě nepřej!" Tentokrát už poslechla a neochotně se začala šourat ven. Pomalu jsem jí pozoroval, její krásné tělo, visící kozy, které se příjemně houpaly, zadeček, který byl na mě vystrčen po cestě ven, a vrchol ledovce, její už zarůstající kundičku. Ale moje odhodlanost byla velká. Marika zmizela za rohem a já začal uklízet nádobí. Oknem z chaty jsem po očku pozoroval, jak neochotně pokračovala v úkolu. Byla už hodně od hlíny, ale něco jí hnalo stále dál. Umyl jsem nádobí a vydal se do podkroví. Byla tam malá koupelna. Dokonce i s teplou vodou. Sice tekla pomalu,ale to stačilo. Starší vana neprozrazovala žádný přepych, ale přeci jen na podmínky chaty v lese to bylo luxusní. Chata totiž měla zavedenou elektřinu, jen jsem ji moc nevyužíval. Pustil jsem vodu a nastavil teplotu na příjemnou hodnotu. Dokonce jsem do vany kápnul i koupelovou pěnu. Nechal jsem vodu pomalu téct a vydal se dolů. Vzal jsem sebou pouta, řetěz a důtky.

Pomalu jsem dorazil až k Marice, byla už téměř hotova. "Tak holčičko, trochu ti to ztížíme. Pojď sem !" ukázal jsem jí přede mne. Marika poslechla. Zamknul jsem jí na nohy řetěz, pěkně k sobě, nechal jsem ji mezeru jen půl metru, takže se víc nemohla rozkročit, natož utíkat. "A teď pokračuj !" zavelel jsem a Marika se chopila lopaty. Byla už na ní vidět pěkná únava. Bylo krásně teplo a mezi stromy povíval větřík a švitořili ptáčci. Marika po očku sledovala co se bude dít a já vzal důtky a začal ji plácat po zadku. "Pokračuj, nezastavuj se" pobídl jsem ji a pokračoval důtkami. Po čase to, ale začalo bolet a bylo to čím dál nesnesitelnější Marika se rozbrečela. "Tak stačí, zdá se, že už by to mohlo být." Konstatoval jsem a Marika si trochu oddechla. Byla unavená a její zadek, se už notně červenal. "Tak holčičko a teď si tam lehni" zavelel jsem. Marika se vyděsila a začala opět slibovat. "Na tvé sliby ti kašlu, buď poslechneš, nebo tě tam přivážu !" řekl jsem tvrdě. Marika viděla, že jí není pomoci a že odporovat je zbytečné. Konečně poslechla. "Lehni si na záda a roztáhni nohy a ruce do X !" přikázal jsem. Čekala co se bude dít, ale já jako by nic se nad ni postavil, vzal důtky a začal trestat její kundičku. Byla na rozpacích, ale bolest ji ovládla. Bylo jí už všechno jedno, už na nic nemyslela, oddávala se té sladké bolesti. Spadly z ní všechny obavy, všechny starosti. Křičela jak smyslů zbavená, bolest ji ovládla, byla trestem a zároveň i vykoupením. Prudce oddechovala, byla vyčerpaná. Přestal jsem a odložil důtky. Odemknul jí řetězy a vkročil za ní do jámy. Hleděla co se bude dít a já ji láskyplně vzal do náručí. Vylezl jsem s Marikou v náručí nad vyhloubený otvor, otočil se nad něj a jako by bez zájmu pronesl: " No paráda, konečně budu mít kam dávat kompost na zahrádku. Za to si zasloužíš odměnu." Po těchto slovech Marika ožila, byla sice vyčerpaná, ale přesto dostala novou chuť do života. S Marikou v náručí jsem pomalu šel do podkroví, do koupelny. Trochu se pronesla, ale i tak to byl moc hezký pocit, přivinout k sobě něco krásného. Marika pochopila a z posledních sil se vzepjala a chytila se mne oběma rukama kolem krku. Byl jsem vyznavačem krásy a umění. A to už jak v přírodě, tak mezi lidmi. Zázrak, který jsem si nesl v náručí, byl tím nejnádhernějším stvořením, které příroda vytvořila. Začali jsme stoupat po schodech nahoru a já Marice zašeptal: "Pamatuj si, že dokud mě budeš ctít, nemusíš se semnou ničeho bát." Pomalu jsem otevřel dveře do koupelny a Mariku něžně položil do horké vonící vody. Maričino tělo, tělo rozčíslo pěnovou čepici a vklouzlo s mojí pomocí do vody. S Mariky najednou spadla veškerá napjatost, všechno utrpení co si sebou nesla, ještě dříve než jsme se potkali. Vzal jsem mýdlo a houbu, a začal ji něžně umývat. A přitom jsem jí povídal: " Pokud dodržíš svůj slib, stát se mou a oddanou, pak věř že už se budeš mít jen líp. Pamatuj si, ale že pokud se pokusíš slib porušit, bude to pro tebe jenom horší. Moc dobře vím, co sis myslela, že kopeš a pořád to ještě svůj účel splnit může. Věř, ale, že to není žádná výhružka, nýbrž slib." Marika jen tiše a oddaně poslouchala. Její oči viseli na každém mém slovu. Ale už to nebyly ty smutné, osamělé, plaché a zlomeně oči, které měla když přišla. V jejích očích se zračila naděje a odhodlání.

konec