Krása internetu – díl druhý
První den
Ráno jsem se probrala z polospánku vydatně rušeného mým prvním pornofilmem (!) celá zpřelámaná. Tedy ráno… Těžko říct, kdy to bylo, zjistila jsem, že v této místnosti není okno. To, co tak na první pohled vypadalo, byl zazděný výklenek krytý záclonou. Takže byla pořád stejná tma, rušená jen světlem obrazovky. Ale i přes mé zpřelámané tělo a naprosto nedostatečný spánek, se mi už nechtělo spát. Za to se mi chtělo něco jiného…
A hrozně. Jenže ta představa, že to dělám do kbelíku a ještě navíc v dohledu kamer a ke všemu vlastně do kalhotek… Snažila jsem se na to přestat myslet.
A navíc už jsem byla celá otlačená z těch kolíků uvnitř. Jenže těch se jen tak nezbavím… Ocelový (nebo jaký) pás cudnosti mi v tom dost dobře brání. Tak jsem místo marné snahy ulevit si, „vyrazila“ na prohlídku pokoje, co mi řetězy dovolily. Chtěla jsem se za každou cenu udržet schopná pohybu. Pomaličku jsem se procházela a snažila se protáhnout. Alespoň co to šlo. Protáhla jsem si záda, ruce i nohy. Rozhýbala si krk. Chtělo by to masáž nebo aspoň teplou koupel. Jenže o tom si nejspíš mohu nechat jen zdát…
Když jsem procházela už poněkolikáté v dohledu kamery, vztekla jsem na ni vyplázla jazyk. Kdybych tak měla něco, čím bych jí zavřela to její věčně sledující oko! Potom mne napadlo, že něco takového by při troše štěstí mohlo být u jídla. Tak jsem zamířila ke skříni s jídlem. No moc tam toho tedy nebylo. Nějaké sušenky (BeBe dobré ráno – to je snad vtip, ne?!?), čokoláda, musli tyčinky a tam. Nic extra, ale na vysílení hladem to nevypadá. Hrabala jsem se v tom jako bych si nemohla vybrat. A potom jsem to uviděla… Maličký balíček Sýr a křup… To by se snad mohlo dát použít. Jenomže se tím budu muset trefit přímo na čočku kamery. Vzala jsem si do ruky jednu z musli tyčinek, rozbalila ji a začala jíst. Vstala jsem a nenápadně se vydala znovu na „procházku“. Při tom jsem ukusovala tyčinku a nenápadně okukovala kameru. Zkusila jsem kam až mne řetěz pustí. Bylo to od kamery dost daleko, chtělo by to nějak prodloužit ruku…
Zatím mi to nikdo nezakázal (pche!), tak jsem se vydala na průzkum dalších skříní. Dostala jsem se jen k nejbližším dvěma. Otevřela jsem dveře a začala si prohlížet obsah polic. Byla to dost děsivá podívaná. Tedy hlavně pro mne, v mém postavení. Všude samé kolíky, vibrátory, kuličky, vajíčka... Na dně skříně byly dokonce kolíky skutečně obřích rozměrů. Na spodní části měly upínací spoje k upevnění na podložku. S hrůzou jsem se otřásla. Už jen ta představa, že na tom snad někdy mohl někdo sedět… Brrrrr! Našla jsem tam také něco, co vypadalo dost středověce. Taková divná jakoby hruška, nejspíš se strkala ženě do vaginy… A podle všeho se dala rozevírat. Hrozná myšlenka. Jak to mohli lidé ve středověku vůbec vymyslet? A proč proboha?!? S hrůzou jsem zabouchla dveře skříně.
Zamířila jsem k druhé skříni. Tady byl obsah zcela jiný. Spousta divných tyčí, většinou s pouty na koncích… K čemu to tak asi může být… Naprosto nic mne nenapadalo. Ale dalo by se to použít pro moje účely. Na oko rozmrzele jsem se vydala zpět ke skříni s jídlem. Vzala jsem si ten sýr, rozbalila ho, nabral kousek na jednu z tyčinek a začala jíst. A vrátila se zase k té skříni, na oko bezmyšlenkovitě vzala jednu z těch divných tyčí a vyrazila nenápadně směrem ke kameře. Tyčí jsem zamyšleně točila v ruce a pomaličku kousala tyčku se sýrem. Když jsem byla kameře nejblíže, otočila se k ní zády, nabrala všechen sýr na tu divnou tyč a v otočce ho plácla na kameru. Povedlo se! „Tak a máš po kině, šmíráku!“ zasmála jsem se.
Cítila jsem se děsně pyšně, že jsem si zařídila aspoň trochu soukromí. Jenže co je mi to platné, když jsem tu takhle přivázaná! Znovu jsem se začala přehrabávat ve skříních a hledat alespoň nějaké nářadí nebo něco, co by místo něj posloužilo. Potom jsem v jednom roku té skříně s tyčemi našla (zázrak!) svazek klíčů. Horečnatě jsem je začala zkoušet do zámků na svých poutech.
Podařilo se mi odemknout zámek na řetězu na rukách a na nohách. Konečně trocha volnosti! Pořádně jsem se protáhla. A hned v zápětí jsem ze sebe rychle servala ten korzet a tu hroznou podprsenku. Už jsem jich měla dost. Konečně můžu volně dýchat… O jej, jen tak ještě moci na záchod…
Tak hledala jsem dál… Našla jsem už jen klíč od řetězu, který mne poutal ke zdi. Takže s obojkem, pouty na rukách a nohách (naštěstí jen s těmi koženými) a s tím šíleným pásem cudnosti (co by to tak asi mohlo být jiného, že?) se budu muset smířit. No jo, jenže teď jsem vlastně i svým vlastním přičiněním docela nahá… To není na útěk nejlepší… Přejedu očima po místnosti a v roku si všimnu nějakého věšáku. Je na něm kabát, sice nijak elegantní, ale na ukrytí mé odhalené postavy to stačí. Hlavní je se odsud dostat.
Rychle jsem vyrazila ke dveřím. Těsně před nimi jsem se zastavila… Počkat, počkat, kamery byly přece všude, to mne hned uvidí. Ať je obsluhuje kdokoliv, určitě už ví, že ta v místnosti nefunguje… A nejspíš už volal šéfovi. Takže to tu nejspíš brzy bude... Hmmm, to by možná bylo lepší počíhat si na něj a zkusit ho omráčit, pak bych ho třeba mohla donutit mne pustit. Znovu vezmu do ruky tu tyč. Osvědčila se mi jednou, pomůže znovu.
Přinesla jsem si nějaké tyčinky a čokolády a trochu vody ke dveřím. Tam jsem chtěla čekat… Potom mne napadlo, že bych se třeba mohla i zabarikádovat. Jenže to je kravina, za chvíli bych neměla co jíst a pít a bylo by po barikádě… Čekání se děsně táhlo, protože ten běžící „film“ mi lezl na nervy. Nakonec jsem si řekla, že bude možná lepší se nechat chytit na chodbě než tu pořád čekat. Beru tyč do ruky a opatrně otevírám dveře.
Vystrčím hlavu z dveří a rozhlédnu se. Nikde nikdo. Tak vyrážím směrem, o němž se domnívám, že jsme jím včera šli na „procházku“ na nádvoří. Cestou zběžně zkouším dveře, kolem kterých jdu – všechny jsou zamčené. Pokrčím rameny, no co, ven stejně nevedou. Pokračuji dál až ke schodišti. Podívám se po něm nahoru i dolů. Nic, pořád nikde ani človíčka. Až mne z toho mrazí…
Jdu po schodech dolů – ven se musí jít dolů ne? Jenže to jsem se asi spletla… Dostala jsem se do nějakého strašlivého starého a studeného podzemí. Chodba vede dál na obě strany a já stojím přímo přede dveřmi. K můmu zděšení se mi otevírají před očima a v nich stojí on. „No to je dost čubičko, už tu na tebe čekám celou věčnost!“ vítá mne zase s tím svým strašným úsměvem.
Vyděšeně vrtím hlavou a ustupuji od něj pryč. Zběsile vyrážím pryč chodbou. Jenže to tak akorát vletím někomu do náručí… Je to chlap a (Ó hrůzo!) má na sobě oděv středověkého kata – červenou kápi s otvory na oči a černé kožené kalhoty. Úplně mne to zmrazí na místě. Celá ztrnulá stojím a on mne pevně drží. Pak mne chytí za ruce, zkroutí mi je za záda až mne donutí se předklonit a vede mne tak k němu… Vší silou se snažím mu v tom zabránit, ale copak se svou muší silou zmohu proti takové hoře svalů?!? A ke všemu si při té nedobrovolné zpáteční cestě všímám, že z druhé chodby se blíží úplně stejně ustrojený a namakaný chlap. Copak oni o mně věděli? Jak to? A to jsem si myslela, jak jsem na něj vyzrála a jak jsem šikovná…
První den
Ráno jsem se probrala z polospánku vydatně rušeného mým prvním pornofilmem (!) celá zpřelámaná. Tedy ráno… Těžko říct, kdy to bylo, zjistila jsem, že v této místnosti není okno. To, co tak na první pohled vypadalo, byl zazděný výklenek krytý záclonou. Takže byla pořád stejná tma, rušená jen světlem obrazovky. Ale i přes mé zpřelámané tělo a naprosto nedostatečný spánek, se mi už nechtělo spát. Za to se mi chtělo něco jiného…
A hrozně. Jenže ta představa, že to dělám do kbelíku a ještě navíc v dohledu kamer a ke všemu vlastně do kalhotek… Snažila jsem se na to přestat myslet.
A navíc už jsem byla celá otlačená z těch kolíků uvnitř. Jenže těch se jen tak nezbavím… Ocelový (nebo jaký) pás cudnosti mi v tom dost dobře brání. Tak jsem místo marné snahy ulevit si, „vyrazila“ na prohlídku pokoje, co mi řetězy dovolily. Chtěla jsem se za každou cenu udržet schopná pohybu. Pomaličku jsem se procházela a snažila se protáhnout. Alespoň co to šlo. Protáhla jsem si záda, ruce i nohy. Rozhýbala si krk. Chtělo by to masáž nebo aspoň teplou koupel. Jenže o tom si nejspíš mohu nechat jen zdát…
Když jsem procházela už poněkolikáté v dohledu kamery, vztekla jsem na ni vyplázla jazyk. Kdybych tak měla něco, čím bych jí zavřela to její věčně sledující oko! Potom mne napadlo, že něco takového by při troše štěstí mohlo být u jídla. Tak jsem zamířila ke skříni s jídlem. No moc tam toho tedy nebylo. Nějaké sušenky (BeBe dobré ráno – to je snad vtip, ne?!?), čokoláda, musli tyčinky a tam. Nic extra, ale na vysílení hladem to nevypadá. Hrabala jsem se v tom jako bych si nemohla vybrat. A potom jsem to uviděla… Maličký balíček Sýr a křup… To by se snad mohlo dát použít. Jenomže se tím budu muset trefit přímo na čočku kamery. Vzala jsem si do ruky jednu z musli tyčinek, rozbalila ji a začala jíst. Vstala jsem a nenápadně se vydala znovu na „procházku“. Při tom jsem ukusovala tyčinku a nenápadně okukovala kameru. Zkusila jsem kam až mne řetěz pustí. Bylo to od kamery dost daleko, chtělo by to nějak prodloužit ruku…
Zatím mi to nikdo nezakázal (pche!), tak jsem se vydala na průzkum dalších skříní. Dostala jsem se jen k nejbližším dvěma. Otevřela jsem dveře a začala si prohlížet obsah polic. Byla to dost děsivá podívaná. Tedy hlavně pro mne, v mém postavení. Všude samé kolíky, vibrátory, kuličky, vajíčka... Na dně skříně byly dokonce kolíky skutečně obřích rozměrů. Na spodní části měly upínací spoje k upevnění na podložku. S hrůzou jsem se otřásla. Už jen ta představa, že na tom snad někdy mohl někdo sedět… Brrrrr! Našla jsem tam také něco, co vypadalo dost středověce. Taková divná jakoby hruška, nejspíš se strkala ženě do vaginy… A podle všeho se dala rozevírat. Hrozná myšlenka. Jak to mohli lidé ve středověku vůbec vymyslet? A proč proboha?!? S hrůzou jsem zabouchla dveře skříně.
Zamířila jsem k druhé skříni. Tady byl obsah zcela jiný. Spousta divných tyčí, většinou s pouty na koncích… K čemu to tak asi může být… Naprosto nic mne nenapadalo. Ale dalo by se to použít pro moje účely. Na oko rozmrzele jsem se vydala zpět ke skříni s jídlem. Vzala jsem si ten sýr, rozbalila ho, nabral kousek na jednu z tyčinek a začala jíst. A vrátila se zase k té skříni, na oko bezmyšlenkovitě vzala jednu z těch divných tyčí a vyrazila nenápadně směrem ke kameře. Tyčí jsem zamyšleně točila v ruce a pomaličku kousala tyčku se sýrem. Když jsem byla kameře nejblíže, otočila se k ní zády, nabrala všechen sýr na tu divnou tyč a v otočce ho plácla na kameru. Povedlo se! „Tak a máš po kině, šmíráku!“ zasmála jsem se.
Cítila jsem se děsně pyšně, že jsem si zařídila aspoň trochu soukromí. Jenže co je mi to platné, když jsem tu takhle přivázaná! Znovu jsem se začala přehrabávat ve skříních a hledat alespoň nějaké nářadí nebo něco, co by místo něj posloužilo. Potom jsem v jednom roku té skříně s tyčemi našla (zázrak!) svazek klíčů. Horečnatě jsem je začala zkoušet do zámků na svých poutech.
Podařilo se mi odemknout zámek na řetězu na rukách a na nohách. Konečně trocha volnosti! Pořádně jsem se protáhla. A hned v zápětí jsem ze sebe rychle servala ten korzet a tu hroznou podprsenku. Už jsem jich měla dost. Konečně můžu volně dýchat… O jej, jen tak ještě moci na záchod…
Tak hledala jsem dál… Našla jsem už jen klíč od řetězu, který mne poutal ke zdi. Takže s obojkem, pouty na rukách a nohách (naštěstí jen s těmi koženými) a s tím šíleným pásem cudnosti (co by to tak asi mohlo být jiného, že?) se budu muset smířit. No jo, jenže teď jsem vlastně i svým vlastním přičiněním docela nahá… To není na útěk nejlepší… Přejedu očima po místnosti a v roku si všimnu nějakého věšáku. Je na něm kabát, sice nijak elegantní, ale na ukrytí mé odhalené postavy to stačí. Hlavní je se odsud dostat.
Rychle jsem vyrazila ke dveřím. Těsně před nimi jsem se zastavila… Počkat, počkat, kamery byly přece všude, to mne hned uvidí. Ať je obsluhuje kdokoliv, určitě už ví, že ta v místnosti nefunguje… A nejspíš už volal šéfovi. Takže to tu nejspíš brzy bude... Hmmm, to by možná bylo lepší počíhat si na něj a zkusit ho omráčit, pak bych ho třeba mohla donutit mne pustit. Znovu vezmu do ruky tu tyč. Osvědčila se mi jednou, pomůže znovu.
Přinesla jsem si nějaké tyčinky a čokolády a trochu vody ke dveřím. Tam jsem chtěla čekat… Potom mne napadlo, že bych se třeba mohla i zabarikádovat. Jenže to je kravina, za chvíli bych neměla co jíst a pít a bylo by po barikádě… Čekání se děsně táhlo, protože ten běžící „film“ mi lezl na nervy. Nakonec jsem si řekla, že bude možná lepší se nechat chytit na chodbě než tu pořád čekat. Beru tyč do ruky a opatrně otevírám dveře.
Vystrčím hlavu z dveří a rozhlédnu se. Nikde nikdo. Tak vyrážím směrem, o němž se domnívám, že jsme jím včera šli na „procházku“ na nádvoří. Cestou zběžně zkouším dveře, kolem kterých jdu – všechny jsou zamčené. Pokrčím rameny, no co, ven stejně nevedou. Pokračuji dál až ke schodišti. Podívám se po něm nahoru i dolů. Nic, pořád nikde ani človíčka. Až mne z toho mrazí…
Jdu po schodech dolů – ven se musí jít dolů ne? Jenže to jsem se asi spletla… Dostala jsem se do nějakého strašlivého starého a studeného podzemí. Chodba vede dál na obě strany a já stojím přímo přede dveřmi. K můmu zděšení se mi otevírají před očima a v nich stojí on. „No to je dost čubičko, už tu na tebe čekám celou věčnost!“ vítá mne zase s tím svým strašným úsměvem.
Vyděšeně vrtím hlavou a ustupuji od něj pryč. Zběsile vyrážím pryč chodbou. Jenže to tak akorát vletím někomu do náručí… Je to chlap a (Ó hrůzo!) má na sobě oděv středověkého kata – červenou kápi s otvory na oči a černé kožené kalhoty. Úplně mne to zmrazí na místě. Celá ztrnulá stojím a on mne pevně drží. Pak mne chytí za ruce, zkroutí mi je za záda až mne donutí se předklonit a vede mne tak k němu… Vší silou se snažím mu v tom zabránit, ale copak se svou muší silou zmohu proti takové hoře svalů?!? A ke všemu si při té nedobrovolné zpáteční cestě všímám, že z druhé chodby se blíží úplně stejně ustrojený a namakaný chlap. Copak oni o mně věděli? Jak to? A to jsem si myslela, jak jsem na něj vyzrála a jak jsem šikovná…
