Vycvik Otrokyne

Za dalekými horami v jiné realitě Second Life Stalo se nestalo se....

Přicházel jsem na náměstí, věděl jsem, že na náměstí v temné uličce by na mě měla čekat Novicka, kterou jsem minulý týden připravoval pro její vstup do D/s a dohodnul bezpečnostní stopku. Sednul jsem si na lavičku a čekal. Koutkem oka jsem zahlédl, jak Anton přijel a byl připravený k naložení oběti.Z lahvičky Etheru sem si navlhčil hadru a přitisknul jsem ji na její obličej, ve vteřině omdlela a v náručí jsem ji odnesl do antonu.Uvnitř auta jsem jí navléknul pouta a posadil jsem ji do křesla a ruce připoutal ke konzole a nohy ke kruhu v podlaze, po zapnuti bezpečnostního pásu jsem jí sundal éthér.

Anton se pomalu rozjel a nabral rychlost ,když vjel na na dálnici, tak se pomalu probrala i unesená.Otevřela oči a uvědomovala si svou bezmocnost a viděla muže v černém sametu, s barokní maskou na tváři studující si knihu.Zachytil jsem její pohled, jak do mě vpíjela svůj zrak a z úst ji uniklo přes drkotající zuby” Kkkde to jsem, pust mě ?“.
Odložil jsem knihu Julietta a upřel zrak na ni ” Dobré ráno Číslo 41, vzhledem k okolnostem by jsi mě měla říkat Pane a být velmi hodná a zdvořilá.Nehodlám tolerovat jakékoliv excesy.Byla jsi zařazena do programu Gate 2011 a budeš vzdělávána pro potěchu svého Pána.Jestliže, budeš poslouchat, tak tě Pán bude chránit a opatrovat v šlechtických pokojích, ale v opačném případe poznáš sklepení mého hradu.”
Anton zastavil na parkovišti před hradem .Vyndal jsem z kapsy obojek pro poddanou a s uspokojením jsem pozoroval jak mě, přes slzy, sleduje při zamykání svého obojku. Propojil jsem ji pouta na nohou řetízkem, který ji měl omezovat v běhu. Její malé ručky byly spoutány bezmocně za zády.
Uchopil jsem vodítko, připnul jsem si ji a rázným krokem jsem vedl své kroky na starobylý,padací most a poslouchal jak její bosé nohy ťapkají za mnou. V polovině mostu se vzbouřila, ale nemohla dělat nic nežli z plna hrdla křičet. Nechal jsem jsem ji křičet.Vzdor v jejím hlase se promítala do urážek.Následně přecházela v prosby a přemlouvání.Její žadonění mě místy přivádělo, až v smích.Když jsme došli k kolosální bráně hradu pochopila, že nic nepomůže a její křik nahradilo vzlykání.
Drobounká dívenka klopýtala za svým únoscem.Přes slzy již neviděla ani na cestu.Matně tušila, že její bosé nohy vstoupily na kamenné, točité schodiště. Netušila proč jí to ten člověk dělá.Pokládala si tisíce otázek. ,,Proč jen za ním přišla, proč chtěla poznat jaké to je být něčí.Něčí otrokyní.Co jí to jen napadlo.” Náhle ji z její sebelítosti vytrhl hlas, hlas onoho muže , kterému by měla říkat Pane.

Sešli jsem do hradního sklepení.Bylo ponuré,tmavé a chladné. Odemknul jsem poslední kovové dveře. Ocitli jsme se v nejníže položené části hradu. V místnosti tak tmavé, že plamen louče rozehrálo dokonalou stínohru po stěnách , jak se plápolal v průvanu z chodby. Vtáhl jsem svou novou poddanou dovnitř.”klekni” rozkázal jsem,ale ona nic tupě na mě zírala.Škubl jsem řetězem a zopakoval hlasitěji “klekni”.Ano, kýžená reakce se dostavila. Její oči mě protkly jako meč byly plné nenávisti ukrývající se za vodopádem slz. Postrádal jsem v její tváři to co jsem v ní viděl,když jsem ji spatřil poprvé, ale musí to být výcvik je výcvik. Malým proutkem jsem nazdvihl její tvář abych udržel její pozornost. “ Poslouchej mě ,chtěla jsi vědět jaké to je být otrokyní ,ale nejdříve se musíš naučit poslušnosti a důvěře. Tato místnost bude tvým domovem, tak dlouho dokud mě nepřesvědčíš o tom, že jsi překonala svou vzpurnost a naučila se mě vnímat jako Pána”
Najednou mou řeč přerušil rozhořčený výkřik té hanebnice “ nejsem zvíře ..ne!!”
Usmál jsem se “ Ale jsi a tvé chování to dokazuje.Vidíš ten kůl uprostřed místnosti, ten se stane tvým nejlepším přítelem.A ta otýpka slámy bude tvým ložem. a jelikož jsi mě nenechala domluvit ponechám tě tady svému osudu bez dalšího vysvětlení. Příjemný pobyt zvířátko.”
Připoutal jsem ji ke kůlu a zamknul za sebou dveře.

Tma a ticho se rozprostřely v malé neútulné kamenné místnosti hradního sklepení.A uprostřed toho ona sama. Krk, ruce i nohy odřené od toho jak se snažila vzpouzet jí pálily. Oči si jen pomalu zvykaly na tmu.připadala si jako divoké zvíře, které někdo uvrhl do klece. A co dělá takové zvíře řve ..i ona řvala.Zplna hrdla křičela ,ale odpovědí jí byla jen ozvěna. Po pár hodinách se vyčerpala pláčem a odpojila se ze hry.



Celý den se zmítala v rozporech .Už od probuzení nevěděla zda se má večer z novu připojit. Příšerně byla naštvaná. Ale, zároveň ji lákalo zjistit co bude dál.
Přišla osudná hodina, osm večer v televizi nic a touha po tom znovu zapnout počítač ovládla její mysl.

Po spuštění hry na ní čekalo nemilé překvapení. Stále byla v oné nehorázné temné díře. Kde nic, tu nic. Zmítal se v ní vztek.Kde se ten rádoby Pán fláká. Najednou jí začalo docházet, že by ho ráda viděla a vše mu řekla.

Připojil jsem se na večer. Těšil jsem se, až uvidím svou novicku. Mé kroky směřovaly přímo k ní. Odemknul jsem dveře. “Ahoj, zvířátko jakpak jsi se vyspala?” Místo pokorné odpovědi jsem se ale dočkal pouze odseknutí “dobře”.
“Jak mi máš říkat?” zeptal jsem se zatím klidně.
“Pane , Můj Pane” odpověděla.
“ Jakpak se ti tady líbí zvířátko?” snažil jsem se být milý. O to víc jsem byl překvapený , když jsem uslyšel co z té malé vyšlo.
“ Jak si můžete myslet , že se mi tady líbí. Je to hrozné.Jsem tady sama.Je tady tma.Jste snad upadl Pane”
Přisně jsem se na ní podíval, hodil po ní bochník chleba a zabouchl beze slova dveře.

Ocitla se znovu sama. Aspoň, že dostala ten chleba, pomyslela si.Bylo jí hrozně. Moc litovala toho co řekla,ale bylo pozdě. A nato aby se omlouvala ,byla stejně ještě příliš hrdá.Smutně se svalila na otýpku a přemýšlela jestli nebude lepší dělat to co se od ní požaduje. Sama to přeci chtěla zkusit. Ale tohle se od její představy dosti vzdalovala.

Den po dni se scénář opakoval. Onen muž přišel. Zeptal jsem se jí na den a ona pouze odsekla. Nedokázala ovládnout svůj vztek.Až pátý den v noci nepřišel. Přepadl ji nehorázný strach. Strach, né o sebe, ale o něj.Srdce se jí svíralo. V hrdle jí vyschlo. Ruce se jí třásly.A on stále nikde. Uvědomila si, že po něm touží. Celou noc koukala na dveře své cely. Očekávala, že uslyší šramotit klíč,ale nic. “Bože ,on mě opustil” pomyslela si. Teď by dala cokoliv za to vidět jeho tvář.Pane by mu říkala. Tak moc ho chtěla vidět.

Ani neví kdy, ale usnula na posteli se sluchátky v uších a spuštěnou hrou. Ráno se cítila v realitě stejně mizerně jako ve hře. Už teď věděla, že se musí večer připojit, že jí hra pohltila. A ona ho musí vidět.

Večer znovu klečela spoutána v nehostinné místnosti hradního sklepení. Ale dnes jinak.Dnes čekala na Pána. Čekala s touhou.Když,už to skoro vzdala, uslyšela známý zvuk a do místnosti proniklo světlo v němž se rýsovala známá silueta. Do ticha vykřikla .”Dobrý den Můj Pane”. Sama byla překvapená jak ochotně to vyslovila a s jakou radost jí udělalo, když uslyšela:” Jakpak se má mé zvířátko”
Slovo ,mé, jí zalilo štěstím.

Přistoupil jsem k svému zvířátku blíže.Poprvé se mnou vedla dialog. Dialog ,kdy mě oslovovala Pane.A nepyskovala po mě.Prosila mě abych jí pustil ven. Bylo mi jí líto, vypadala tak zranitelně. Rozhodl jsem se přistoupit k dalšímu kroku ve výchově.Odvázal jsem jí od kůlu a pevně uchopil její řetěz.”Pojď maličká ,půjdeme na sluníčko,v té tmě jsi celá pobledla”ani jsem nečekal ,že by odpověděla ,ale za mými zády se ozvalo “ Ano , Můj Pane”.
Výrazně mě její chování potěšilo a tak jsem zmírnil krok ,aby její bose nožky za mnou mohly jít, aniž by padala na kolena. Přeci jen, pět dnů klečení se na její stabilitě chůze dosti poznamenalo.Cesta trvala dlouho a musel jsem dělat přestávky.Mé nové zvířátko se totiž roztomile zamotávalo do řetězu, o který se jí i podařilo několikrát zakopnout na točitých schodech . Neměl jsem odvahu ji vystavit ještě přednímu nádvoří, kde se pohybuje spousta lidí, navíc spoutanou bych ji tam musel neustále hlídat. Nejenom kvůli tomu zda se chová slušně, stejně bych jí zakázal mluvit ,ale i proto zda jí někdo neubližuje.Proto jsem zvolil zadní nádvoří , které bylo uzavřené a sloužilo jen pro mé potřeby a potěchu.

Uprostřed nádvoří se jako doména tyčil altán. Maličká si okamžitě pomyslela ,že jejich kroky směřují k němu,ale omyl byl pravdou. Minuli altán a pokračovali směrem k jezírku. Bylo malé kupodivu ,ale prázdné . Náhle se zastavili. Maličká si uvědomila ,že by měla pokleknout ,ale její Pán ji uchopil za ruku a přidržel ve stoje. Jeho dotek v ní vyvolal rozporuplné pocity a vzbudil něco co její slovník ještě v tuto chvíli neznal. Vzbudil se v ní chtíč. Jako správně vychované děvče zdvihnula oči směrem k němu a zpět je cudně sklopila.

Podíval jsem se jak krásně, slušně klopí zrak. Izolace jí velmi prospěla. Poklekl jsem vedle ní a pronesl: “ stůj zvířátko”. Opatrně jsem jí sundal pouta na nohou. Ale nic jsem neslyšel .Nejspíše byla tak překvapená , že zapomněla a proto jsem se zeptal já.
“Jak se říká ?”
“Děkuji Můj Pane” špitla.
“ Má maličká vidíš to jezírko?”
“Ano ,Můj Pane”
“ Tak jak vidíš je prázdné a musí se naplnit a osadit a to bude tvůj úkol.Prokážeš i tím svou oddanost”
Chytil jsem její řetěz a připnul k němu další očka . Poté jsem šel směrem do zahrady , kde byla studna. Slyšel jsem jak za mnou cupitá.
” Tady je studna maličká. Z ní budeš nosit vodu do jezírka. Lekníny ti dám až bude jezírko plné vody.Rozuměla jsi všemu?”
Její husté řasy se zdvihly a pohlédly na mě dvě tázavé , velké kukadla :” Můj pane a jak tu vodu budu nosit s rukama za zády?”
Usmál jsem se na ni. Je chytrá. Málem jsem zapomněl. Škopek v ústech nosit nemůže.Odepnul jsem jí pouta z poza zad a znovu její ruce spoutal tentokrát zepředu.
“Máš pravdu , takhle je to lepší?”
“Ano , Můj Pane”odvětila. Schválně jsem položil otázku a čekal odpověď , líbilo se mi jak mi říkala s pokorou Pane.

Ochotně vzala do ruky rudl a začala točit kbelík ze studny ven.Nový úkol se jí líbil.Byla na čerstvém vzduchu a sluníčko příjemně hřálo.Navíc její Pán usedl do altánku a tiše ji pozoroval.

Prvních 100 kbelíků uběhlo jako by nic ,ale jezírko nebylo ani z poloviny plné.
Na rukou se jí začaly dělat mozoly a připadala si jako Sysifos.K tomu všemu její Pán zmizel vždy po hodině ,kdy se podíval jak se jezírko plní.Byla ráda ,když ho viděla ,ale její nový úkol ji začínal unavovat. Už,ani nedokázala spočítat kolik odnesla kbelíků. .
Znaveně nesla poslední kbelík , když náhlá uslyšela ten hlas:” jakpak se daří má maličká?”
Byla tak šťastná, že upustila kbelík a otočila , tak prudce, že do Pána narazila. “p p promin te Pane, dobrý den Pane “ koktala ze sebe.

Přišel jsem se podívat jak jí jde práce od ruky. A našel jsem upocenou holčičku , špinavou a unavenou.Obešel jsem klečící maličkou a šel se podívat k jezírku. Za mými zády se ozvalo :” ještě to není Můj pane,ještě není plné” Mrknul jsem na jezírko a zjistil že je skoro po okraj plné. Pak jsem se podíval zpět na to špinavé stvoření co klečí v trávě a pronesl :”to stačí “.
V její tváři se značila úleva. Uchopil jsem její řetěz “ Maličká takhle špinavá nikam nemůžeš ,půjdeš se upravit “

Tyhle slova potěšily její srdce víc něž by si kdo dokázal představit. chtěla se upravit. Upravit pro něj. Jaké ale bylo překvapení ,když se objevila jiná dívka s obojkem na krku. Poklekla před Jejím Pánem . A co víc on jí pohladil a říkal ji maličká. Maličká tak jako jí. Nevěřícně koukala na ty dva jak si spolu povídají.Věděla, že má Pán jiné subinky,ale nedělal jí ten pohled dobře.
Najednou k ní Pán i s tou dívkou přistoupil a řekl : “ Tohle je tvá starší kolegyně a ta se o tebe teď postará” a otočil se zády a odešel. Nechal ji tam sní , s cizí dívkou.

Dívenka se o ni postarala. Ale male to zrovna příjemné nebylo.Jak ale později zjistila Pán má všechny dívky rád stejně. Každá má pro něj zvláštní kouzlo a každou si pečlivě vybírá. A jen málokterá má to privilegium u něj zůstat.Poté co absolvovala zkrášlovací procedůry byla zavedena do velké haly kde měla čekat na Pána.

Vcházel sem do dveří velké síně s očekáváním a nedočkavostí. Mám ve své poddané důvěru a tak jsem jen čekal jak bude má nová malička vypadat.Jakmile jsem otevřel dveře ozvalo se ,až skoro radostné ,, Dobrý den Můj pane,, Vypadala jako drobné stvoření z jiného světa. Vlasy jí padaly přes holé ramena, husté řasy zakrývaly velké tmavé oči a práce venku dodala její kůži zlatavý nádech.Šatičky jí zakrývaly pouze to co měly.Díky jejich lehké průhlednosti, dodávaly tomu malému stvoření smyslnost.Nejspíše jsem se nechal unést a mlčel příliš dlouho protože z mého rozjímání mě vytrhl ,až její hlásek ,, Pane jste v pořádku?,,
Podíval jsem se do jejich tázavých očí a odpověděl ,,Ano maličká, dnes se naučíš společenskému chovaní, abych tě mohl také ukázat veřejnosti,,
Usadil jsem se do velkého vyřezávaného křesla a přitáhl jsem ji jí k sobě ,,Dobře mě poslouchej a dělej co ti řeknu maličká nebudu se opakovat,,
Vždy jsem zadal situaci a co by měla udělat ..šlo o políbení boty , pozdrav apod.
Při čištění bot si dokonce zpívala což mě opravdu pobavilo.Ale k úplnému smíchu mě dovedlo její pukrle. Nikdy jsem si nemyslel,že při něm jdou zauzlovat nohy a několikrát po sobě dokonce spadnout.

Pukrle pozorně sledovala jak se co dělá. Nevypadalo to složitě. Ale hnedle první pokus jí uvedl v opak. Překřížit nohy , pokleknout ...bác. A znovu překřížit, pokleknout ..a zase je na zemi. Začínala ji přepadat beznaděj a k tomu všemu se Pán bavil na její účet.Líbilo se jí jeho smích ,ale mrzelo nepomáhalo ji to. Slzy se jí při každém pádu draly do očí.
Najednou ji vyhrkly slzy a z jejího hrdla se vzlykavě vydralo ,, Ne, už ne prosím Můj Pane,,

Podíval jsem se na ní ,, Ne? Tak ,když ne , tak ne “ chytl jsem její řetěz a odváděl směrem do klece. Při tom jsem jí po cestě vštěpoval do hlavy, že slovo Ne do jejího slovníku nepatří.Chuděra malá celou cestu se omlouvala a polykala hořké slzy, ale měla to marné , slovo Ne, mě vytočilo doběla. Odemknul jsem klec a zavelel:”dovnitř!”

Poslušně vlezla dovnitř .Otočila se čelem k Pánovy, ale ten už jen uzamknul klec a pronesl :” budeš tady tak dlouho dokud mi neukážeš dokonalé pukrle. hezky cvič zítra se přijdu podívat.”
Suše polkla a odvětila :” Ano, Můj Pane, pěkný den.” a Pán jí pomalu mizel z dohledu.
Chvíli klečela na studené zemi a dívala se směrem kudy odešel. Pak si rozhodně stoupla, překřížila nohy a s odhodláním , hodného i Spartaka , začala cvičiti pukrle.
Padala na zem, špatně křížila nohy.Ramena nebyla v rovině. Ale ona věděla , že čím dříve se to naučí , tím dříve půjde z klece ven a k tomu ještě potěší svého Pána. Celou noc cvičila, k ránu však upadla a usnula na zemi.


Přišel jsem hnedle brzo po ránu, ale v kleci ležela na zemi maličká a mlčela. Odemknul jsem ,ale ona stále mlčela.Sklonil jsem se vyděšený k ní zda vůbec dýcha.Spadl mi kámen ze srdce spí , to malé stvoření spí.Snažil jsem se ji nevylekat lehce jsem jí odhrnul vlasy z obličeje za ucho a tiše řekl :” vstávej maličká. Ukaž mi své pukrle.” Párkrát sem se musel opakovat. Ale na konec začala mžourat řasami a chytila mě za ruku a něco mumlavě koktala nejspíše ze sna:”ještě je tma m...” Lehounce sem sní zatřásl.
Otevřela oči a uskočila jako splašené zvíře až na k mřížím klece.
,,Dddobbré ránno Můj Pane” soukala rozespale ze sebe a přitom a ni pohledem o mě nezavadila a její tvář rudla. Snad studem, doufal jsem , že ne nemocí.
“Dobré ráno maličká, tak co tvé pukrle , jakpak jsi na tom?” odvětil sem klidným hlasem , už tak vypadala dost vyděšeně.
“ Pukrle , ano Pukrle Můj pane” pomalu se postavila a zaujala postoj. Všiml jsem si jejích modřin na nohou a předloktí , musela celou noc trénovat.

Třásla se jí kolena. Nechápala, že mohla usnout. A k tomu jí ráno Pán musí budit ostuda, pomyslela si.Nadechla se ,napočítala do tří a udělala pukrle. Bože ano, nespadla, přepadla ji obrovská radost, ale zároveň obava zde bylo správně. Po očku mrkla na Pána,ale ten se usmíval. Její obavy vzrostly. Klekla na zem a zeptala se : “ bylo to tak správně Můj Pane?”

Podíval jsem se na ní. S těmi modřinami si ochotně kleká. Pukrle nebylo dokonalé.Ale pečlivě nacvičené. Ano teď jí mohl představit.


Za pár dní byl ples.Ples kde se předvádějí novicky. Jisto jistě jsem chtěl svou novicku představit.Ples se pořádal na mém hradě. V půlnoc jsem ji chtěl uvést do společnosti ,ale to co se stalo mi vyrazilo dech.

Její Pán si pro ní přišel.Byla upravená, načesaná,ale stále neměla šaty,bylo jí to velmi divné.Myslela si,že s nimi dorazí on. Šeredně se spletla.Přišel bez šatů a pronesl:” Má maličká půjdeme”
Tázavě na něj pohlédla:”nemám šaty Můj Pane”
odpověděl beze zájmu ,ale s úsměvem na rtech “Ty nepotřebuješ”
cítila jak škubl za její řetěz, což bylo to samé jako povel k tomu aby šla. Zvedla se a cupitala za ním. V okamžiku, když stáli na velkém schodišti a ona shlížela dolů na moře lidí v krásných , bohatě zdobených šatech, škubla sebou zpět a vyrhkla ze sebe “ ne , nejdu nepůjdu tam, to nejde.”
Přísně na ní pohlédl .Taková ostuda. Díky velikosti haly se v ní vše rozléhalo dav utichl.Všechny oči byly upřeny směrem k nim. Neměl jinou možnost. Tohle se tolerovat nedá.
Rychlým pohybem se otočil a zařval:” Ostudu mi dělat nebudeš , takovou sub nechci půjdeš pryč. Prodám tě. “

Po tváři se jí začaly koulet slzy.Dva velcí ji svázaly a vlekly do auta.Pohodili ji do pickupu ,kde byly i jiné dívky.Některé nahé, některé oblečené.Některé plakaly jiné mlčely jiné se modlily.Strach ji rozdrkotal zuby.Jali dlouho nakonec zastavily.Všechny vyvedly ven a svázaly do řady za sebe. Šli jako nevolníci v řadě za sebou,když jedna upadla upadly i ostatní. Na kopci před nimi se tyčila budova, k ní směřovaly jejich kroky. Jednu po druhé je postupně odvedly do klecí.Všem zabavili oblečení a ponechaly je po tmě čekat. Kolem ní se ozýval nářek, prosby i ona sama prosila.Snažila se dovolat svého Pána, Boha či Ďábla, kohokoliv jen aby jí odtud pustili.
Druhého dne se dočkala, přišel černý muž a kráčel sní pryč.Snažila se zjistit co se děje, kladla mu otázky “Kam jdeme , kdo jste, kde jsem , řekněte něco?” Ale jediná odpověď by la jen :”Sklapni,nebo to bude horší”
Znovu se ho zeptala:”Co se bude dít, prosím?”
Muž se otočil a prudce ji udeřil přes kolena “ Mlč”
Pochopila,že bude lepší mlčet. Po chvilce se zastavili před dveřmi. otočil se k ní a řekl.” Teď mlč,zkus se usmát a tvař se jak nejlépe umíš,záleží na tom tvá budoucnost”nic víc neřekl, škubl jejím řetězem a vstoupil do dveří. Na bosých nohou ucítila písek a její oči spatřily mnoho Dam a Pánu , seděli dokola jako amfiteátru a ona šla na vodítku bosa a nahá za statným černým mužem.
Pochopila, že tohle je konec .Je na aukci.Snažila se v davu najít svého Pána,ale nikde ho neviděla.Obešli dvakrát kolečko. Poté byla odvedena do jiné místnosti. Zatím v ní byly jen samé dívky řazeny podle barvy vlasů , proporcí ,alespoň jí to tak připadalo.Všechna byla spoutána v kládě. I jí muž prostrčil ruce a hlavu kládou a roztáhl nohy. Potom odešel.
Cítila beznaděj a absolutní hanbu.
Po ní přišlo ještě pár dívek a za pár minut se do místnosti jako příliv hrnuli lidé.Byli to kupci.Prohlíželi si jí jako zvíře.Její nahé tělo ze všech úhlů.Někteří procházeli bez zájmu jiní a to bylo mnohem horší ji zkoumali do detailů.Cítila jak rudne v obličeji.Najednou spatřila jeho .Ano uviděla svého Pána.Poznala ho.Byl o pár dívek před ní. Srdce se jí rozbušilo. Veškeré naděje se upínaly k němu. Chtěla na něj zavolat,ale z hrdla ji vysel je sípot.

Mé kroky směřovaly oklikou směrem k ní. Viděl jsem jak se trápí. Protínala mě pohledem a sledovala každý můj krok. Byl to ten zlom , který jsem čekal. Teď zbývalo aby mě odprosila. Bylo jasné , že si uvědomila , že já nejsem to zlo. Přistoupil jsem k ní, její oči se rozzářily. A její hrdlo se snažilo překřičet dav.
“Omlouvám se Pane, Můj Pane prosím , prosím vezměte mě zpět k sobě.Moc se omlouvám. prosím” sípala ze sebe, přičemž jí kanuly slzy po tváři a padaly jako kapky na podlahu.


Pohladil svou maličkou s něhou a láskou, která je jen mezi Pánem a poddanou po tváři.Byl na ní pyšný. Z ošklivého, drzého káčátka se stala věrná labuť.Hodná tomu být po jeho boku.
Věnovala mu zpět úsměv a důvěra v něj se jí zrcadlila v očích.Dnešním dnem u něj bude ,už další rok.Nikdy ani jeden z nich nezapomenou na to jak těžké bylo najít k sobě cestu.Kolik nadávek , trestů , zklamání a slz muselo lemovat její cestu k tomu aby se plně oddala do jeho rukou.

Orginalni stranky pro vycvik v Virtualnich svetech http://slaveryinsl.blogspot.com