Výlet s mým Pánem

Výlet s mým Pánem

Tento týden mi můj Pán řekl, že si spolu vyjedeme někam na víkend. Celou mne to rozechvělo. Tohle jsme ještě s Pánem nedělali – věnuje mi celý víkend, jen mně! Jaká čest pro ubohou subinku…
V sobotu ráno mne Pán vyzvedl u mne doma. Měla jsem mít sbalené jen ty nejnutnější věci. A na sobě jsem měla mít krátkou sukénku, samodržící punčochy a upnuté tričko s výstřihem…

A žádné prádlo. Zato jsem si měla připnout obojek. Měla jsem dovoleno jej schovat pod šátkem.
Pán mi vzal moji tašku, uložil ji do kufru svého vozu a mne usadil na zadní sedadlo. Spoutal mi ruce pouty se řetízkem a připnul je k opěrce na ruce na dveřích vozu. Potom mi spoutal i nohy a také je připnul na pevno k sedačce přede mnou. Do kundičky mi zasunul vibrující vajíčko na dálkové ovládání. Pak mne zabalil do deky, aby na první pohled nebylo nic vidět, nasedl a vyrazili jsme…
Musela jsem mít po celou cestu zavřené oči, abych neviděla kam jedeme. Takže netrvalo dlouho a já i usnula. Jenže pak Pán zapnul vajíčko ukryté v mé kundičce a já se probudila… Vajíčko předlo různě silně a Pán si s jeho možnostmi opravdu vyhrál. Nechápala jsem jak to při řízení všechno stihne. Držela jsem oči křečovitě zavřené a snažila se nedat najevo své vzrůstající vzrušení. Jenže to prostě nešlo. Unikl mi vzdech… A na to Pán zřejmě čekal… „Zlobíš, kočičko.“ řekl mi. „Asi dostaneš roubík…“
Na nejbližším odpočívadle (či co to bylo) jsme zastavili, Pán vystoupil a přešel ke mně dozadu… Odepnul řetízek od mých pout na rukách upevněný ke dveřím. Položil mne na sedačku a ten řetízek připevnil pevně ke své sedačce. Pak mu upevnil roubík do úst a znovu mne zabalil do deky tak, aby nebyl vidět ani ten roubík. A znovu nasedl a jeli jsme dál. A vajíčko v mých útrobách se znovu pustilo do tance.
Ani nevím, jak dlouho jsme takhle jeli. Už mne bolelo celé tělo a byla jsem celá šílená z vibrujícího vajíčka. Vždycky mne přivedlo na pokraj rozkoše a pak ztichlo. Byla to šílená cesta a hrozné mučení. V tom vůz zastavil. Stále jsem nesměla otevřít oči, a tak jsem čekala, co se bude dál dít. Otevřela se dvířka vozu, Pán mi odepnul řetízky od obou pout. Pak připnul řetízek od pout na nohách k poutům na rukách. Řetízek od pout na rukách připnul k obojku a dále na něj připnul i vodítko. Tahem za vodítko mne pak donutil vystoupit z auta. „Už můžeš otevřít oči, otrokyňko.“
Otevřela jsem oči a rozhlédla se. Auto bylo zaparkované u malé chaloupky úplně ukryté v lese. A přesto kolem ní byl vysoký dřevěný plot a za ním ještě vyšší plot živý, asi z tůjí. Nikdo nemohl dovnitř ani nahlédnout. Měli jsme absolutní soukromí… A já naprosto netušila, co má můj Pán v plánu.
„Tak pojď, ukážu Ti svoje království.“ řekl Pán a vedl mne za vodítko do domu. Cupitala jsem za ním malými krůčky, protože víc mi pouta nedovolila, a snažila se udržet krok.
Vešli jsme do domu a já užasla. Na stěnách bylo plno různých mučících a trestných nástrojů. Místnosti byly obloženy dřevem a v rohu stál obrovský krb. Vypadalo to fakt nádherně. Pán si všiml, jak užasle si prohlížím vybavení a pousmál se. „Alespoň víš, že bys neměla moc zlobit. Tady mám naprosto všechno k Tvému potrestání. A to jsi ještě neviděla všechno…“
Po těch slovech mne táhl za vodítko dál hlouběji do domu. Došli jsme ke schodům do sklepa a Pán se po nich vydal. A mně přeběhl mráz po zádech. Bylo mi jasné, co mohu čekat… A bylo tomu opravdu tak – čekala tam opravdu velká mučírna. A vybavená byla ještě víc než jsem si dokázala představit. Bylo tu snad všechno, co jsem si dokázala představit ve svých nejčernějších snech. Dokonce i malá kobka a klec pro otrokyně čekající na trest. Skoro jsem se roztřásla hrůzou, ale nakonec jsem se ovládla. A ještě ke všemu si Pán znovu vzpomněl na vajíčko v mé kundičce. A to se zase znovu rozvibrovalo…
Stála jsem v té tmavé a studené prostoře a třásla se trochu strachy a trochu očekáváním a trochu i rozkoší. A čekala jsem, co se bude dít dál. „Cestou jsi mne trochu zklamala, děvenko, takže si to teď odpykáš. Svlékni se!“ Pánův hlas už nebyl jemný, naopak nabral na přísnosti a panovačnosti. Věděla jsem, že nemá cenu odporovat. Svlékla jsem si sukýnku i punčochy… Tričko se mi nepodařilo sundat kvůli poutům. Natáhla jsem tedy k Pánovi prosebně ruce. A Pán mi uvolnil nejdřív jednu a potom druhou ruku. Ale hned po odložení trička mne znovu spoutal. Roubík mi i nadále ponechal v ústech. Proč také ne?
Pak mne Pán dovedl k trestné koze… Úplně ve mně zatrnulo. Připoutal mi k ní nohy, přehnul mne přes ni a pak připoutal i ruce. Nyní byl můj zadeček připraven na jakýkoliv trest. Pán se pomalu procházel po místnosti, občas vzal do ruky nějaký z nástrojů visících na stěnách, vyzkoušel ho a zase pověsil na jeho místo. Po nějaké době si nejspíš konečně vybral. Nevěděla jsem, co si vybral, neviděla jsem nic. Jen jsem slyšela jak se ke mně zezadu blíží. Byla jsem přímo šílená hrůzou z toho, co bude. A navíc ještě to tančící vajíčko…Najednou jsem na zadečku ucítila Pánovu ruku. Jemně mne pohladil… Úplně jsem předla rozkoší. Jenže pak najednou přišla rána! Nevím, co to bylo, ale ukrutně to bolelo. Pak se zase chvíli nedělo nic… Pán mne hladil a laskal po zadečku a po bradavkách… A pak znovu najednou, když jsem to vůbec nečekala přišla další rána. A ještě jedna. A další. Vytryskly mi slzičky. Tentokrát mne Pán laskal déle… Pohladil jemně zadeček, prsa a dokonce přejel i po kundičce. Pak zajel prstíkem i dovnitř… Byla jsem dost mokrá, což se mu asi líbilo, protože tam zůstal trochu déle a maličko mne dráždil. Pak prst vyndal a dal mi ho olízat. To jsem udělala opravdu pečlivě s myšlenkou na to, že by už mohlo být po trestu. Ó jak jsem se mýlila! Když měl prst čistý, najednou jsem sebou úplně trhla šílenou bolestí. Dostala jsem ránu přes kundičku. A další a další… Celkem jich bylo asi deset… A nebylo to všechno. Pokračoval i výprask na zadeček. Dostala jsem dalších asi 20 ran. Sice už nebyly tak silné jako ty první, ale stačily… Plakala jsem. Pak jsem najednou uslyšela, že Pán odchází. „Nechám Tě tu teď samotnou, abys mohla zpytovat své svědomí a přemýšlet, čím své selhání napravíš.“ Pak už jen klaply dveře a bylo ticho… Zůstala jsem sama v tom hnusném sklepení, ohnutá přes trestnou kozu a neschopná jakéhokoliv pohybu. A s pálícím zadečkem a kundičkou. A k tomu všemu ještě vajíčko znovu pokračovalo ve své práci a vibrovalo jako zběsilé.
Nevím jak dlouho jsem tam takhle visela. Čas se nedal nijak odhadnout. Když jsem uslyšela kroky na schodech a vzápětí i otevírání dveří, velmi se mi ulevilo. Přišel můj Pán! Byla jsem ochotná pro něj udělat cokoliv, jen aby mne už vysvobodil z tohoto vězení. „Tak co, už jsi se polepšila, děvko?“ „Ano, Pane, už budu navždy Vaše poslušná otrokyně a hračka,“ snažila jsem se ze sebe vypravit přes roubík… Ale moc mi to nešlo. A Pán se královsky bavil… „Takže Tobě se tu zalíbilo? No jak chceš, já Tě tu klidně nechám celý víkend…“ smál se mi. Vytryskly mi slzy z očí, zoufale jsem vrtěla hlavou a snažila se mu tak dát najevo, že opravdu už nechci zůstávat v této místnosti. Nakonec se nade mnou asi ustrnul. Natáhl ruku a rozepnul roubík… „Ano, Pane, už budu poslušná. Už Vás nechci nikdy zklamat.“ podařilo se mi ze sebe vydat jedním dechem. „Tak já to s Tebou tedy ještě zkusím, čubičko…“ Ó, Bože, jak mně se v tu chvíli ulevilo!
Pán mne odepnul od trestné kozy, řetízky od pout znovu upevnil tak, jak to má být, vzal do ruky mé vodítko a vedl mne po schodech nahoru…Tentokrát mne Pán zavedl do kuchyně. Již sem nanosil veškeré zásoby, které přivezl. „Tak, čubičko, tohle teď bude Tvoje království. Pěkně to tu ukliď a připrav něco k večeři. A hezky šupem, mám hlad! Nějak mi tou péčí o Tvou výchovu vytrávilo.“ Pak mne plácl rukou po zadečku, na nohu mi připnul řetěz, který byl na pevno připevněn někde v kuchyni a odešel. Rychle jsem se pustila do uklízení potravin a obhlížení kuchyně. Musela jsem honem zjistit kde je co uklizeno. Při uklízení zásob jsem zjistila, co je všechno nakoupeno a rozhodla se udělat rychlý přírodní kuřecí řízek s hranolky. Během asi 20 minut to bylo hotové, naservírovala jsem vše pěkně na talíř, ozdobila trochou zeleniny a připravila na tác. Doplnila jsem lahví piva a sklenicí na něj…Pak jsem se dobře rozhlédla, abych nezakopla o řetěz, připoutaný k mému kotníku, vzala tác do rukou a nesla ho Pánovi do hlavní místnosti.
Pán tam seděl pohodlně v křesle a sledoval televizi. Donesla jsem tác ke stolu a všechno na něj naservírovala. Pak jsem poklekla Pánovi k nohám a ohlásila splnění úkolu: „Vaše otrokyně Vám připravila oběd, můj Pane. Přeji Vám dobrou chuť, Pane. Budete si přát ještě něco, Pane?“ „No uvidíme jak se Ti to povedlo, čubko. Trvalo Ti to pěkně dlouho. Asi jsi se málo snažila.“ Skoro mi to vehnalo slzy do očí. Copak se to dalo stihnout rychleji? Ale tyhle myšlenky jsem musela rychle zahnat, Pán uchopil moje vodítko a vedl si mne ke stolu. Opět jsem musela klečet u jeho nohou a sledovat jak jí. I já už měla hrozný hlad, ale musela jsem počkat, jestli můj Pán usoudí, že mám na nějaké jídlo nárok… Jenže Pán si chtěl hlavně hrát. „Popros, čubičko!“ Tak jsem si musela jako vychovaný pejsek sednou na „zadní“ a „předními“ prosit… A Pán mi pak hodil kousek masa. Pokusila jsem se ho chytit v letu, ale netrefila jsem se. „Ty jsi ale hloupá čubka! Podívej ten nepořádek! To si odskáčeš!“ Sebrala jsem sice maso ze země a rychle snědla, ale další už jsem nedostala. Pán se hněval. Jenže copak je to tak jednoduché chytit hozené maso ve vzduchu?!? Ale Pána tyhle „moje drobné“ problémy nikdy nezajímaly… Klidně si dál jedl a já se trápila hlady u jeho nohou. Naštěstí se mne Pánovi asi zželelo a nesnědl všechno. Zbytek jídla nakrájený na kousky mi položil na talíři na zem. „máš na to jídlo pět minut, čubičko, déle ani vteřinu. Tak si pospěš. Kdo ví, kdy dostaneš něco dalšího…“ To mi nemusel říkat dvakrát. Vrhla jsem se na zbytky masa a hranolek jako bych pět let nejedla. Jedla jsem na všech čtyřech jako správný pejsek a používala pouze ústa. Rukama jsem si mohla maximálně ze stran přidržet talíř. Měla jsem takový hlad, že jsem talíř vylízala úplně dočista… Když jsem dojedla, vděčně jsem se podívala na Pána a otřela se mu tváří o ruku. „no vidíš, že Ti to docela jde… Teď ukliď a umyj nádobí a udělej mi kávu. A fofrem! Ať zase nečekám kdo ví jak dlouho!“
Vskočila jsem jako když do mne střelí, rychle poskládala nádobí na tác a spěchala do kuchyně. Honem připravit hrnek na kávu, dát vařit vodu, umýt nádobí, utřít a uklidit jej, zalít kávu, hrneček dát na tác a honem s ním zpátky. Pán už zase seděl v křesle a sledovat něco v televizi. Naservírovala jsem mu jeho oblíbenou kávu se šlehačkou k ruce na servírovací stolek, poklekla u jeho nohou a ohlásila se: „Vaše otrokyně Vám přinesla kávu, můj Pane.“ Se skloněnou hlavou jsem čekala, co bude dál. Pán dál koukal na televizi, po očku jsem se na ni také podívala, co že je tam tak zajímavého… A bylo! Pán se díval na nějaký pořad s BDSM tematikou. Zrovna tam probíhal výcvik pony girl. Chuděrky dívky! Takové trápení a trýznění… Bylo mi jich líto a vůbec jsem si neuvědomila, že na to zírám s otevřenou pusou… „Copak, čubko, snad se Ti to nelíbí?“ pravil ledovým hlasem můj Pán. Rychle jsem sklopila hlavu zpátky k zemi a potichu řekla: „Ne to ne, Pane.“ „Tak proč jsi na to tak zírala?!?“ „Bylo mi jich líto, můj Pane…“ „Tak líto, jo? Sebe by Ti mělo být líto, čubko! Zůstaň tady!“ Po těch slovech se Pán zvedl a odešel.
Vrátil se za chvilku. Neměla jsem ponětí kde a proč byl a mohla jsem se jen oprávněně bát. Rozzlobila jsem ho dnes už potřetí a tak to bude moc zlé. A to mne pořád ještě trápil bolavý zadeček i kundička. Co přijde jsem měla nakonec brzy poznat, tak se nemá cenu příliš předem trápit. Cítila jsem, že Pán stojí za mými zády, ale pořád se nic nedělo. Věděla jsem , že se nesmím hýbat, ale kdo má to hrozné napětí vydržet? Ale zatnula jsem zuby a čekala dál. Tentokrát jsem to zvládla. Pán ke mně ze zadu přistoupil a uchopil moje vodítko. „Vstaň, čubko!“ Ani mne nenapadlo se mu nějak vzpírat, poslušně jsem vstala. Pán rozepnul všechna má pouta a dal je stranou. „Klekni!“ Poslušně jsem poklekla k jeho nohám. „Ruce za záda!“ Začínala jsem tušit, že bude zle, ale co jsem měla dělat. Dala jsem ruce za záda a Pán mi je pevně spoutal. Také mi spoutal k sobě nohy v kotnících, pod a nad koleny a ještě na stehnech. Pak připoutal ruce ke kotníkům nohou. Byla jsem prohnutá tak, jak se to mému Pánovi moc líbí. Jenže tomu se to ještě nezdálo dost dobré. Dalším provazem mi pevně podvázal prsa a na bradavky pověsil svorky se závažíčky. A jako by to nebylo dost, znovu jsem ucítila pohyby vajíčka v mých útrobách. Cukla jsem sebou když se zapnulo a závažíčka na prsou se zběsile roztančila… Zatnula jsem zuby a snažila se to „rozdýchat“. A Pán se na mne se zalíbením koukal. Pak mne uchopil pod rameny a jako peříčko mne přenesl na gauč, kde mne položil. „Tak, čubičko, a tady strávíš dnešní odpoledne. Ale co to vidím, na něco jsem zapomněl…“ Otočil se ode mne a než jsem se vzpamatovala měla jsem v ústech roubík a on jej pevně dotáhl. „Tak co by to ještě chtělo… Aha, už vím!“ A znovu jsem jen vyděšeně sledovala jak se ke mně blíží se šátkem v rukách a přestože jsem se cukala (nedbaje bolesti od závažíček na bradavkách), měla jsem ho vzápětí na očích.
Tak to je pěkné – nic nevidím, nemůžu se hýbat, nemůžu mluvit a musím počkat až to Pána přestane bavit… Vzápětí jsem ucítila, že si sedá vedle mne na gauč. A pak za chvíli jsem ucítila jeho ruku na svých bradavkách. Lehce po nich přejel, čímž rozkmital závažíčka. Pak se jeho ruka zase vzdálila. Chvíli se nic nedělo a pak se situace opakovala. Potom byl zase „klid“ a pak jsem jej ucítila v kundičce, jen ji zlehka projel a zase zmizel. Byla jsem úplně šílené a nemohla jsem s tím nic dělat. A takhle to probíhalo pořád. Akorát časem přišly ke slovu i důtky. Přes prsa, přes kundičku, přes bříško, přes boky… prostě kde to Pána napadlo. A pořád dál a znovu a znovu. Vůbec jsem nebyla schopná odhadnout čas.
Takže jsem byla hrozně překvapená, když mi najednou Pán sundat šátek z očí, vyndal roubík a začal rozvazovat pouta. Když jsem se trochu rozkoukala, s úžasem jsem zjistila, že venku už se setmělo. „Je čas nachystat večeři, otrokyně.“ Snažila jsem se rychle postavit na nohy, ale po tom dlouhém spoutání to moc nešlo. Nicméně po chvilce lehkého masírování nohou jsem byla konečně schopna dokulhat do kuchyně. Hned jsem se pustila do přípravy večeře. Tentokrát jsem se rozhodla pro lehkou čínu s rýží. Rychle jsem krájela maso a zeleninu, dala vařit rýži a vůbec chystala dobrou večeři pro Pána. Snažila jsem se i pěkně připravit stůl, aby bylo krásně prostřeno a jídlo se dalo vychutnat. Zapálila jsem i svíčky pro hezčí náladu.
Když byla večeře hotová, nachystala jsem Pánovi jídlo na talíř a chystala se, že jej odnesu na stůl. V tom se však objevil Pán a nesl v ruce misku na krmení pro psa. „Nandej si také, čubičko…“ pravil s úsměvem a podal mi misku. Sice mne to hrozně ponížilo a měla jsem v očích slzičky, ale zároveň jsem byla ráda, že tentokrát se opravdu najím. Naplnila jsem tedy bez odmlouvání misku čínou s rýží. Pán mezitím do další misky nalil vodu. Obě misky si ode mne vzal a odnesl je. Já jsem položila jeho talíř se sklenkou a vínem na tác a nesla je opatrně ke stolu. V pokoji jsem si všimla, že Pán obě misky položil do rohu místnosti, kde byla i rohož na spaní. Srdce se mi rozbušilo děsem. Opravdu by mne nechal spát tady dole? Jen tak? Nepřikrytou? Tolik jsem snad zase nezlobila… Nebo ano? No budu se muset nechat překvapit. Prostřela jsem Pánovi jídlo na stůl, poklekla u jeho nohou a ohlásila“ „Vaše otrokyně Vám připravila večeři Pane! Přeji Vám dobrou chuť, Pane. Přejete si ještě něco, Pane?“ Pán se na mne podíval… „Ne, čubičko. Tamhle máš místo, tak tam běž a nezlob pořád.“
Smutně jsem po čtyřech polezla na rohož a začala se krmit z misky. Moc mi to nešlo. Sousta mi vázla v krku, kde se tlačily spolu s polykanými slzičkami. Snažila jsem se to ovládnout a snad se mi to i povedlo. Snědla jsem všechnu čínu a zapila to trochou vody. Pila jsem jako pejsek, takže jsem se pěkně pocákala. A najednou jsem za sebou uslyšela Pánův smích… „Jsi pěkné čuňátko, čubičko. Potřebuješ koupel.“ Vděčně jsem na něj pohlédla. V tak krásný obrat jsem ani nedoufala… „Ale teď skliď ze stolu a ukliď v kuchyni. Pak přijď za mnou.“ Vylétla jsem ze země jako střela. Jen rychle, aby si to nerozmyslel. Honem s nádobím do kuchyně (vzala jsem i svou misku os jídla), rychle ho umýt a uklidit a honem za Pánem.
Čekal na mne v naprosto nádherné obrovské koupelně s úžasnou obří vanou…„Tak na co čekáš, čubičko? Pěkně mi připrav koupel. Ale nejdříve se sama opláchni, abys mne pak neumazala…“ Skoro mne zase rozplakal. Ale nedala jsem na sobě nic znát. Vběhla jsem pod sprchu a rychle se vydrbala. A zase honem ven, vypláchnout vanu a pěkně ji napustit tou správně teplou vodou. Rozhlédla jsem se a našla pěnu do koupele. Ta nikdy neuškodí. Šup tam s ní. Pán mne celou tu dobu sledovat ode dveří. „Koupel je připravena, Pane.“ pravila jsem kleče u vany… „To je moc dobře, čubko, už jsem moc unavený. Tak se o mne pěkně postarej.“ Rychle jsem k němu doběhla a pomohla jsem mu se svlékáním. Sedl si do vany a já jej začala pomalu a jemně mýt… Úplně všude. Ještě pořád se u toho červenám a jemu se to líbí. „No jen se nestyď, čubičko…Přece to nevidíš prvně, ne?“ Soustředila jsem se tedy na mytí Pánova těle a nic nevynechala. Pak Pán vstal a já ho musela pečivě a do sucha utřít. Když byl spokojen, jen se na mne otočil a řekl: „Až to tu pořádně uklidíš, zase přijď do pokoje. A můžeš se i pořádně vykoupat. Potřebuješ to.“ Toho jsem samo sebou ihned využila. Byla to báječná úleva. Ale nemohla jsem se tam jen tak válet. Musela jsem ještě dát do pořádku koupelnu. Bylo tam všude pěkně mokro. Takže honem vylézt, utřít se, vypustit a umýt vanu a vytřít koupelnu. A pak honem za Pánem. Už na mne čekal.
„Pojď pěkně ke mně, čubičko. Ukaž, jestli jsi dobře umytá.“ Musela jsem k němu přijít, postavit se s roztaženýma nohama a dát ruce za hlavu. Pán mne pak celou pěkně prohlédl a prohmatal. Pak mi na ruce a nohy nasadil kožená pouta, vzal do ruky vodítko a vedl mne nahoru po schodech.
Tady jsem ještě nebyla, takže jsem se zvědavě rozhlížela. Byla to nádherná ložnice… Ovšem doplněná o nutné potřeby uživatelů této usedlosti. Všude byla spousta ok na uvázání provazů či jejich zavěšení, zdi lemovala dokonalá sbírka nástrojů trestných i jiných a co bylo ve skříních si netroufám ani odhadnout. Tam jsem totiž ani nenahlédla. „Dnes budeš spát se mnou, čubičko. Máš z toho radost?“ „Jistě, Pane. Je to přece moje poslání Vám sloužit kdy a jak se Vám zlíbí.“ „Správně, čubičko, takže si Tě na dnešek pěkně připravím…“ Z toho prohlášení mi přejel mráz po zádech. „Stoupni si sem, zaujmi správnou pozici a ani se nehni!“ Postavila jsem se kam Pán ukázal, široce roznožila a ruce sepnula za hlavou. A čekala… Co jiného jako subinka mohu?
Pán otevřel dveře jedné ze skříní a zaujatě zkoumal obsah jejích polic. Pak yytáhl pár věcí a přišel ke mně. „Dneska jsme Tě nějak zanedbávali, čubičko. Tak to na noc napravíme.“ V tom jsem si všimla, co drží v rukách… Byl to šíleně veliký anální kolík a ještě větší dokonalá replika penisu. Málem se mi podlomila kolena, když jsem to uviděla. Ale nemohla jsem nic dělat. Jeho přání je mým rozkazem… Tak jsem jen zatnula zuby a doufala, že to zvládnu. Naštěstí Pán použil lubrikant, takže to bylo přece jen o něco snazší. Obrovský penis mi do kundičky zajel skoro bez problémů. Jenže ne celý… A to se Pánovi nelíbilo. Takže s ním začal otáčet a tlačit na něj tak dlouho, dokud ho do mne nedostal úplně celý. Teď byl na řadě zadeček. To bylo horší. Tahle má dírka tohle zacházení opravdu nemá ráda. Naštěstí jsem od Pána dostala včera rozkaz se pročistit, takže alespoň tyhle problémy odpadly… Pán opět použil lubrikant, rukou mi promazal zadeček zvenčí i zevnitř a pak nasadil kolík na dírku. „Ohni se, děvko! Jak myslíš, že to tam mám dostat? To jsi tak hloupá, že Ti musím všechno říkat?“ Předklonila jsem se, takže můj zadeček byl Pánovi zcela odhalen a vystaven. A Pán znovu zatlačil na kolík… Ten pomaličku zajel do dírky. Bylo to hrozné. Jenže to pořád nebyl konec. Teď byl kolík v dírce sotva do 2/3 a Pán byl rozhodnut ho tam dostat úplně celý. Tak s ním začal otáčet stejně jako před chvíli s replikou penisu a stejně jako tehdy, i teď dosáhl svého… Teď jsem měla obě dírky zcela zaplněné. Každý pohyb bolel. Ale nebylo to všechno. Aby oba kolíky správně držely na svých místech, Pán je zajistil. Podal mi gumové kalhotky, které jsem si musela obléci. Kalhotky těsně obepjaly mé tělo a pěkně se stáhly, takže oba „trapiči“ byly pevně uchyceni, kde je Pán chtěl mít…
„Sluší Ti to, čubičko… Ale ještě to není dokonalé…“ Pán se znovu vydal na průzkum obsahu všech skříní. A nejspíš brzy našel, co hledal. „Tak teď si můžeš sednout na postel, čubičko…“ To se mi sice vůbec nechtělo… Už jen představa, že se posadím na ty dvě obří věci v mých útrobách, mne děsila. Ale co zbývalo. Pán by určitě nebyl ochoten snášet nějaké mé další zlobení a dole na rohoži jsem opravdu spát nechtěla. Sedla jsem si na postel. Bylo to opravdu hrozné… Jako by mne něco vevnitř trhalo na kusy. „Nohy k sobě!“ dál velel můj Pán. Poslouchala jsem jako hodinky. A Pán mi nohy svázal pěkně pevně k sobě. Nejdříve kotníky, pak pod koleny, nad koleny a úplně nakonec i stehna těsně pod zadečkem. Nemohla jsem se ani pohnout. Pán vzal moje nohy a položil je na postel. „Teď si lehni, čubko!“ Poslechla jsem. „Ruce!“ zavelel Pán. Natáhla jsem k němu ruce sepjaté zápěstími k sobě. Opět byly ruce pečlivě svázány, ale tentokrát naštěstí jen zápěstí. Ale to pořád nebyl konec. Pán upravil mou polohu na posteli a pak vzal delší provaz a přivázal mi s ním ruce k pasu. Pěkně mne omotal dokola. Vůbec přitom nedbal na to, že mi každý pohyb způsobuje šílené utrpení. Spíš mu to bylo vhod… Nakonec mne ještě za nohy a obojek a pas pevně zajistil a připevnil k posteli tak, že jsem se už opravdu nemohla vůbec hýbat. Pak se na mne se zalíbením podívat… „Přeji Ti dobrou noc, čubičko, a hezky si to užij…“ Na to mne přikryl dekou, lehl si na postel z druhé strany a šel spát. A já se o to alespoň pokoušela. Jenže vždy, když už jsem skoro usínala, nebo snad dokonce i usnula, spustil obrovský vibrátor v mé kundičce a já se probudila. A pak jsem se usilovně snažila se nehýbat a nevydávat žádné zvuky, abych snad neprobudila Pána.
Nevím, jak jsem to dokázala, ale dočkala jsem se takto rána. Jenže jsem nemohla vstát. Musela jsem počkat až se probudí Pán a vysvobodí mne z toho hrozného utrpení…
Jenže Pánovi se zrovna nechtělo vstávat moc brzy. Počítala jsem doslova minuty, kdy se ještě nebudu moci hýbat a modlila se, aby se Pán konečně probudil. Když se to stalo, strašně jsem se těšila, že už bude konec mého utrpení. Ale nebylo to tak snadné.
Pán mi sice uvolnil pouta, které mi neumožňovala se hýbat na posteli, ale k dalšímu povolení mých pout se neměl. Znovu se natáhl na postel a založil ruce za hlavou. A jen tak si odpočíval. Já neměla moc dalších možností k pohybu a ani jsem se o žádný moc nesnažila, všechno mne bolelo a uvnitř jsem byla celá otlačená. Hrozně bych se chtěla zbavit těch dvou trapičů v mých útrobách, ale netroufla jsem se to Pánovi ani naznačit. „Tak snad aby ses přestala válet, čubko, ne?!? Nemáš dělat snídani? Ahá, Tobě překáží ta pouta, jo? No dobře, tak já Ti je tedy sundám, když jsi tak nemožná a neumíš si s tím poradit…“ Na to mi Pán sundal všechna pouta, ale o kalhotky nezavadil snad ani pohledem. Musela jsem se smířit se skutečností, že ty mi i s oběma trapiči zůstanou. Co se dalo dělat.
Jakmile jsem neměla pouta, hned jsem se snažila vstát, ale nijak moc mi to nešlo. Byla jsem celá ztuhlá… „Že Ti pomůžu bičem, čubo?!?“ „Já se snažím, Pane, ale fakticky mi to nejde. Skoro se nemohu hýbat. Celé tělo mám ztuhlé…“ „Tak ztuhlé, říkáš… No to vyřešíme…“ Pán si mne hodil přes rameno a někam mne nesl. S hrůzou jsem zjistila, že dolů do sklepení…
Tam mne postavil doprostřed místnosti a hned mi připoutal ruce ke kladce a vytáhl je vzhůru. Nohy pak připoutal široce rozkročené k okům v zemi. A zase odešel někam mimo můj dohled… Za chvíli se však vrátil a v ruce držel hadici na vodu. Začala jsem tušit nejhorší… A skutečně, vzápětí mne Pán začal kropit a polívat a ničit proudy ledové vody z této hadice. Bylo to strašné, ale kupodivu mi to opravdu rozproudilo krev v těle. Což ovšem bylo také hrozné, protože mne všechno začalo bolet. Lapala jsem bolestí po dechu a hrozně moc se mi ulevilo, když konečně Pán přestal. „Děkuji Vám za péči, Pane…“ vyblekotala jsem ze sebe. „Ale to ještě nemusíš, děvko, ještě jsem neskončil…“ pravil posměšně. Přistoupil ke mně, serval ze mne ty hrozné gumové kalhotky a prudce a naráz vytáhl oba trapiče z mých útrob. Čekala jsem, že se ze mne vyvalí litry krve, ale asi to přece jen nebylo tak hrozné. I když moje tělo se zevnitř úplně sevřelo bolestí. Pán odstoupil a znovu zapnul vodu… A tentokrát ji pustil jen tenkým ale prudkým proudem… A zaměřil se na moje dvě rozbolavělé dírky. Zoufale jsem zatínala zuby a doufala, že už to brzy skončí. A když to Pána konečně přestalo bavit, tak (nebýt pevně zavěšená) bych nejspíš upadla na zem. Jenže to jsem si teď rozhodně nemohla dovolit… Pán po mně hodil nějaký hadr: „Utři se děvko, ať mi tu nenaděláš.“ Pak povolil moje ruce i nohy a netrpělivě čekal až splním jeho příkaz. „Děkuji Vám, Pane.“ vykoktala jsem ze sebe úplně zmrzlá a celá bolavá.
„A teď padej udělat tu snídaní. Sobě můžeš nalít do misky mléko a do něj si dát pár piškotů, čubo. A mně udělej něco pořádného a teplého, vytrávilo mi s Tebou.“ Na to Pán odešel nahoru. Já posbírala zbytek svých sil a vybelhala se po schodech nahoru a hned do kuchyně. Připravila jsem Pánovi snídani (míchaná vejce, toasty, opečenou slaninu, máslo, marmeládu, med, kávu a čaj), všechno naskládala na tác a donesla Pánovi. Tady jsem vše prostřela na stůl: „Vaše otrokyně Vám připravila snídani, Pane, a žádá Vás o povolení jít nachystat své jídlo…“ „Jídlo, čubko? Myslíš to žrádlo, co jsem Ti milostivě dovolil? Jo tak to si můžeš jít udělat, ale máš na to jen minutu. Za tu ať si tu zpátky a na svém místě! Ať pěkně vidím, jak se krmíš.“ Honem jsem spěchala do kuchyně, nalila mléko do psí misky a přihodila do něj i trochu piškotů. A zase honem zpátky a na rohož a pěkně na všechny čtyři a krmit se, aby na mne Pán dobře viděl. Moc to nešlo. Piškoty se rozmáčely a vzniklá břečka se nedala moc jíst. Takže jsem za chvíli vypadala dost hrozně. Ale alespoň jsem nenadělala kolem… „Ty se to snad nikdy nenaučíš. Jsi úplně neschopná čubka a já s Tebou jen ztrácím svůj čas…“ Pán u stolu vrtěl hlavou nad mou nešikovností… „Padej do koupelny. A tam na mne počkej. Čeká Tě klistýr a vůbec všestranná očista, čubo. Takhle zprasenou Tě nemohu vzít ani vyvenčit.“
To mne trochu vyděsilo, ale ani jsem nemukla a spěchala do koupelny. Tam jsem si klekla na zem a čekala na Pána. „Co se tu flákáš? Už máš být dávno pod sprchou! Snad si nemyslíš, že to všechno oddřu já?!?“ Takže honem do vany a pustit vodu. Netroufla jsem si pustit teplou, takže jsem za chvíli zase drkotala zuby… „No namydli se, děvko! Na co čekáš?“ Zastavila jsem vodu, vzala mýdlo a pustila se do intenzivního mydlení. Když jsem byla pokrytá pěnou úplně celičká kromě obličeje, chopil se Pán kartáče a začal mne drhnout. A nijak mne nešetřil. Kůže mne pálila a musela jsem zatínat zuby, abych nefňukala.
Když byl Pán spokojen, vzal sám sprchu a opláchl mne jejím proudem. A protože měl najednou náladu na hraní, začal přepínat páčku teplé a studené vody a bičoval mne střídavě proudy ledové a vařící vody… A nejhorší bylo, když tohle začal dělat s proudem vody zamířeným na a do kundičky. Myslela jsem, že zešílím. Ale navíc mne to začalo hrozně moc vzrušovat… A to jsem nesměla dát nijak najevo… Kousala jsem se do rtů, zatínala nehty do rukou, aby to bolest přehlušila, ale moc se mi to nedařilo… „To se mi snad zdá, děvko! Ty se snad uděláš úplně kdykoliv!“ Pán vypnul vodu a začal si chystat věci na klistýr. „Omlouvám se, Pane.“ „Tyhle kecy Ti nejsou nic platný, čubo! Stejně Ti nevěřím ani za mák. Ty Tvoje omluvy. Pořád se jen omlouváš, ale polepšit se, to ne… A teď mlč a koukej se předklonit, děvko!“ Poslechla jsem a snažila se uvolnit zadeček… Nicméně, když tam Pán začal zasouvat trubičku od klistýru, stejně to bolelo jako čert. „No no no, snad se nezblázníš… Takový krásný kolík jsi tam měla celou noc a z tohohle tu teď budeš dělat vědu?!?“ Neměla jsem daleko do pláče, ale držela jsem a mlčela… Pak jsem ucítila jak do mne začíná téci voda. A nebyla to patrně jen voda, protože to hrozně pálilo. Jak jsem měla zadeček rozbolavělý z nočních „hrátek“ a pak ještě z vodního mučení ráno, bylo to vážně šílené. Doufala jsem, že už to brzy skončí. Ale přišlo mi to opravdu nekonečné. Myslela jsem, že mi prasknou střeva, než bude Pán spokojen. Když ta chvíle nastala, bála jsem se jakkoliv pohnout, aby to ze mne hned nevyteklo.
„Hodná čubička,“ poplácal mne Pán po zádech… „Teď Tě tu chvilku nechám a Ty to pěkně vydržíš, protože jsi poslušná čuba. A když to vydržíš, půjdeme pak společně na procházku. A když ne, čeká Tě pobyt v kleci dole v mučírně. Tak si to dobře rozmysli.“ Na to jsem už jen zaslechla, jak za mnou zaklaply dveře koupelny a Pán byl pryč. A já stála předkloněná s bouřícími střevy a doufala, že to čekání nebude dlouhé. Nevím jak dlouho jsem tam tak stála, když jsem ucítila na zádech něčí dotek. Byl to Pán! On vůbec nikam neodešel! Jen mne tak zkoušel… „Tak, čubinko, protože jsi teď byla poslušná, můžeš si dokonce dojít na záchod. Ale jestli uděláš cestou loužičku, dostaneš pořádný nářez! Tak plav!“ „Děkuji Vám, Pane.“ vypravila jsem ze sebe a pomaličku se narovnala. Bouře v mých střevech sílila šílenou rychlostí… Pěkně pomalu jsem vylezla z vany a pomaloučku se doplahočila na záchod. Ani jsem si ten luxus, že si můžu sednout na mísu jako člověk, nijak neužila. Jen jsem dosedla, ucítila jsem, že má střeva se rozhodla vypudit veškerý obsah pryč. Bylo to hrozné. Bylo mi špatně a vůbec jsem se necítila čistější. Spíš naopak… Trvalo to patrně hrozně dlouho, protože na mne začal Pán hartusit… „Co to tam pořád děláš, děvko? Takhle Ty se mi odvděčuješ za mou dobrotu? Příště Tě to nechám udělat do kbelíku uprostřed mučírny, jestli sebou hned nepohneš!“ Honem jsem se utřela, spláchla a spěchala ven. „Tak se honem opláchni a vezmi si to, co tam máš připravené. A honem. Dávám Ti na to jen 3 minuty!“
Vlítla jsem do koupelny, opláchla si zadeček, otřela a honem se pustila do oblékání. Moc toho nebylo. Obojek, korzet (sahající sotva k bradavkám) a latexová kolová sukýnka sotva do půli stehen. Rychle jsem to na sebe naházela a spěchala za pánem. Čekal a kontroloval čas na hodinkách. „Máše štěstí, čubičko, stihla jsi to. Tak jdeme.“ Natáhl ruku a připnul mi k obojku vodítko.
Celá konsternovaná jsem vyšla za ním na vodítku. Tohle mi Pán ještě nikdy neudělal. Co budu dělat, když někoho potkáme? No snad jsme dostatečně daleko od civilizace. A pravděpodobnost, že tu potkám někoho známého, je snad úplně nulová… Šla jsem za Pánem tak, aby vodítko nebylo ani volné ani napjaté, protože vím, že tak to má správně vycvičený pejsek umět. Snad se mu to bude také líbit… Nic neříkal a vedl mne do lesa. Ani nevím jak dlouho jsme tak mlčky šli. Naštěstí jsme opravdu nepotkali ani živáčka.
Po nějaké chvíli se Pán zastavil a zeptal se: „Nemáš žízeň, čubičko?“ „Ano, mám, Pane. A velkou.“ A opravdu jsem ji měla, pouze jsem si to neuvědomila. „Tak se pěkně napij, čubičko. A vypij to pěkně až do dna.“ řekl Pán a podal mi velkou láhev vody. Byla úplně plná. No co jsem mohla dělat? Pila jsem a pila, až jsem to opravdu všechno vypila. Měla jsem pocit, že mám v břiše rybník…
Pán se na mne s úsměvem koukal. „Asi z té procházky nic nemáš, viď, čubičko? Neboj, já se o Tebe postarám…“ Pak ke mně přistoupil, vyhrnul mi sukýnku a do kundičky mi vložil venušiny kuličky. „Tak a teď si dáme malý výcvik, čubičko. Co takhle třeba aport?“ Na to Pán zvedl ze země malý klacík a hodil mi ho: „Aport, čubko!“ Pochopila jsem, že musím na všechny čtyři a vyrazila za klacíkem. Jenže jak ho v té změti poznat? „Tak čuchej, čubko, čuchej! Co jsi to za psa, když to nenajdeš po čuchu?“ Nakonec se mi podařilo najít ten správný klacík, sebrat ho do zubů a donést Pánovi. Vzal si ho ode mne a znovu hodil: „Aport, čubko! A rychle, ať tu nevystojím důlek!“ A znovu jsem se po čtyřech hnala za klacíkem, hledala ho obličejem ponořená v listí, nesla v zubech Pánovi… A znovu ho Pán hodil a já běžela a hledala a nosila… Za chvíli jsem zjistila, že litr a půl vody udělal své a mně se strašně moc chce… Přinesla jsem Pánovi klacík, ale nedala mu ho, jen jsem na něj upírala zoufalý pohled a křížila nohy… „Copak chceš, čubičko? Tobě se chce čůrat? Ale vždyť jsi pejsek, tak si tady najdi nějaký strom a udělej to. Jako každá čubička přece. Ale počkej, já to chci dobře vidět…“ na to Pán sáhl a rozepnul mi sukýnku a nechal si ji u sebe. „No tak, šupej, nebo se počůráš tady?“ Co mi zbývalo? Doplouhala jsem se k jednomu stromu, zvedla pravou nohu a čůrala… Jenže na to nemám tu správnou stavbu těla, takže jsem cítila, že mi to teče i po druhé noze. Strašně jsem se styděla, bylo mi hrozně moc hanba. „Tedy Ty jsi fakt nemožná čuba. Takhle se pochcat! Tohle dělá slušně vychovaný pejsek?!?“ to už jsem na svém zadečku ucítila Pánův hněv. Ani nevím, kde jej vzal, ale držel v ruce řemen a tím mne teď bez milosti trestal za mou nešikovnost. „No snad už si to budeš pamatovat! Jdeme! K noze!“ Po čtyřech jsem přilezla Pánovi k noze a doufala, že to brzy skončí, ale šli jsme dál. Tedy Pán šel a já lezla jako pes.
Za chvíli jsem uslyšela tekoucí vodu. A skutečně, po nějaké době jsme došli k potůčku. „Tak šup, čubko! Honem do vody a pěkně se umej. Ať jsi zase čistá a můžeš se chovat jako slušně vychovaný domácí mazlíček.“ Tak jsem vlezla do vody a opláchla si zadeček, kundičku a nohy. Bylo to hrozně studené. Když mi přišlo, že už to stačí vydrápala jsem se zpátky na břeh a pokusila se oklepat jako pejsek. Jenže to neumím a nejde mi to. Takže jsem pořád mokrá. A studí to. „Fakt nemožná čubka. Takové jednoduché věci a ona nic z toho nezvládne,“ povzdechl si Pán a otřel mne svým kapesníkem. „Tak se hezky zase obleč, čubičko. A otevři pusinku. Ták, hezky dokořán… Tak je to správně.“ Když jsem to udělala, vsunul mi Pán do úst ten kapesník, kterým mne otřel a zajistil ho šátkem. „Nastav ruce!“ Vzápětí mi je Pán spoutal za zády, uchopil vodítko a vedl mne dál. Teď už jsem mohla jen cupkat za Pánem, nemohla jsem nic říct ani pořádně držet rovnováhu, jen se snažit neupadnout a udržet krok s Pánem. Naštěstí to netrvalo dlouho a já zahlédla, že se zase blížíme k našemu víkendovému srubu. Ulevilo se mi. Procházka tak snad skončí. Stejně už jsem necítila nohy. Kdo někdy zkoušel chodit naboso lesem, ví o čem mluvím…
Když jsme došly do srubu, vedl mne Pán hned dolů do sklepení. „Musíš se víc snažit, čubko. Jsi hrozně nešikovná a neděláš žádné pokroky. Takže budeme trénovat.“ To mne vyděsilo. „No na co čekáš? Koukej se svléknout. Přece si nemyslíš, že budeš tady chodit oblečená? Jsi přece jen obyčejná čubka a jako taková nemáš nárok na nějaké oblečení! Máš nárok jen běhat po čtyřech a kňučet a štěkat. Nic víc! Ale na něco jsem vlastně zapomněl – Ty máš nárok jako každá čubička na ocásek! To musíme hned napravit! Přece Ti ho neodepřu…“ Stála jsem uprostřed mučírny nahá na všech čtyřech a čekala, co tentokrát Pán přinese. A opět to stálo za to. Byl to anální kolík se skutečným ocáskem jako mají pejsci. A Pán mi ho hned připevnil. Umístil ho tak, aby ocásek směřoval pěkně vzhůru. „No tak, ukaž Pánovi jakou máš z ocásku radost a hezky jím zavrť…“ No, zkusila jsem to, ale nic moc. Tak jsem se jen pokusila o vděčný psí úsměv a psí oči s otevřenou tlamičkou a povyplazeným jazýčkem… Pak jsem si sedla a podala Pánovi pac.
„No tohle jsem sice nechtěl, ale je to také docela pěkné, čubičko. Ale teď konec zábavy a jdeme trénovat. Ten aport Ti vůbec nejde. To se musí zlepšit.“ Na to mi Pán ukázal malou kost, dal mi ji „očuchat“ a pak ji hodil co nejdále… „No tak, aport, čubičko! A spěchej!“ Utíkala jsem co mi moje čtyři „nohy“ stačily, uchopila kostičku do úst a honem ji nesla Pánovi. A znovu a znovu a znovu. Nevím jak dlouho to trvalo, necítila jsem kolena ani ruce, bolelo mne celé tělo, udýchaná jsem byla úplně hrozně, ale nakonec byl snad Pán už spokojen.
„No nejspíš si teď zasloužíš malou odměnu, čubičko.“ Na to mne Pán odvedl (pořád po čtyřech) nahoru do koupelny. „Tak teď máš 3 minuty na sprchu a ať to dodržíš!“ Na to Pán odešel. Honem jsem skočila do sprchy, opláchla se a utřela. A zase honem ven a za Pánem. Už na mne čekal. „No vidíš, že Ti to jde, když se snažíš. Tak honem utíkej uvařit oběd. Dneska chci kuřecí čínské řízečky s rýží. A pronto, čubinko, tak se tu neflákej a utíkej.“ S těmi slovy mne Pán plácl po zadečku až mi ocásek poskočil, což ho patrně pobavilo, protože si plácl ještě dvakrát z každé strany. „No běž už.“
Takže honem do kuchyně a vařit. A zase to všechno pěkně naservírovat na stůl a čekat, zda Pán nabídne něco i mně. Tentokrát mi Pán oddělil od své porce část do mé misky a poslal mne jíst. Dokonce mi nalil novou vodu. Tak jsem se od jeho nohou po čtyřech přesunula na své místo a snažila se nakrmit. Tohle šlo přece jen o kousek lépe než ranní piškotové mléko… A měla jsem po těch sportovních výkonech vážně hlad, takže jsem to snědla úplně všechno. Pak jsem seděla jako pejsek a čekala až Pán dojí. To jsem hned doběhla k němu a začala uklízet nádobí. A honem ho umýt a utřít a uklidit kuchyň. A zase zpátky na místo jako správný pejsek (tedy už zase po čtyřech).
„Jsi šikovná čubička. Ale strašně nedbalá… Přece jen si zasloužíš nějaký ten trest. Tak třeba jsi se mi zapomněla ohlásit se snídaní i s obědem. A také jsi nepoděkovala za mou péči. A to nejméně 4x! To si jako správně vycvičená subka nesmíš dovolit! Takže utíkej do mučírny, zalez do klece a pěkně tam na mne počkej. A ať není otevřená až přijdu!“
Tak jsem po čtyřech opatrně slezla po schodech do sklepa a zalezla do klece. Pak jsem protáhla ruku mřížemi a zavřela za sebou dveře. Nějak se mi povedlo i zamknout zámek. Pak jsem si tam lehla jako pejsek s očima upřenýma na dveře a čekala Pánův příchod.
Když Pán přišel, vyskočila jsem na všechny čtyři a snažila se vrtět radostně ocáskem. Přesně jako pejsek, když vidí svého Pána. Snad se to tentokrát Pánovi líbilo, ale stejně nic neřekl. Chodil po místnosti a chystal si různé věci. Neviděla jsem z toho skoro nic, protože to vždy udělal tak, abych ani nezahlédla, co si odkud nosí. Bylo to zoufalé. Pak přišel ke kleci a zkusil zámek. Když zjistil, že je zamčený, pochválil mne: „Hodná holka!“ Opět jsem zkusila zavrtět ocáskem… Pak otevřel dveře, uchopil mne za obojek a vedl k jedné stěně místnosti. Teprve teď jsem si všimla, že je tam připravený poutací kříž. Udělalo se mi špatně. To bude zlé…
Pán mne postavil zády ke kříži a začal s poutáním. Obě ruce i nohy mi připoutal řemeny na třech místech ke kříži. Pak připoutal i můj pas a připnul obojek karabinkou. Pak přes něj ještě pro jistotu přetáhl další řemen. Byla jsem naprosto bezmocná. Potom Pán poodešel stranou a něco tam dělal…
A já najednou ucítila, že se ten kříž hýbe. Pomalu se začal zvedat a otáčet. Za chvíli jsem visela vodorovně se zemí, ale koukala jsem přímo na podlahu. A to nebylo všechno. Nejdříve Pán pečlivě podvázal má prsa. Ani se nemusel ohýbat, jak si mne přizvedl na kříži vysoko…Teď přišly na řadu svorky na prsa se závažíčky. Bolelo to jako čert.
Ale Pán pořád nebyl spokojen. Obcházel místnost a něco hledat. Pak si přinesl hrst kolíčků, kterými ozdobil celou moji kundičku. A aby toho nebylo málo, přilepil mi tyto kolíčky ke stehnům. Tak měl mou ubohou kundičku pěkně otevřenou a připravenou. Což hned na to využil. Vzal do ruky kartáč na lahve a začal mne jím vyplácet přes kundičku. Šíleně to bolelo, ale zároveň jsem cítila jak vlhnu čím dál víc. Když to Pána přestalo bavit, vrazil mi kartáč přímo do kundičky. Málem jsem vykřikla, ale vydržela jsem to… Na to s ním Pán parkrát otočil, zatahal za něj a vůbec mi jím zevnitř projel celou kundičku. To bylo kupodivu opravdová rozkoš… Málem jsem se neudržela a dala průchod své touze po orgasmu. Naštěstí jsem se však dokázala ovládnout.
Pán opět poodešel a když se vrátil, držel v ruce důtky. Pootočil si mne na kříži tak, že jsem visela pořád částečně směrem k zemi, ale už jsem vlastně na půl stála. Měl mne tak pěkně přístupnou a přitom má prsa byla stále tažena závažíčky a přitažlivostí k zemi a pěkně sebou házela… Pak mne začal vyplácet důtkami po celém těle. Samosebou se nejvíce věnoval prsům a kundičce. Ale nezanedbal ani bříško a vnitřní stranu stehen. Usilovně jsem se snažila, abych nekřičela, ale po nějaké době už mi to moc nešlo. Občas mi uniklo drobné zakňučení a Pán se zamračil. Pak jsem se jednou neovládla a vyjekla bolestí docela nahlas. To už se Pán zlobil. „Jsi naprosto nemožná čuba! Vůbec ni ses nenaučila!“ Odešel ode mne a vrátil se s roubíkem a bez okolků mi ho vrazit do úst a pevně utáhl. Měla jsem čelisti téměř vykloubené. Ale Pán byl spokojen, protože už jsem nemohla vydat ani hlásku. Tak mohl nerušeně pokrčovat s výplatou důtkami.
Když už jsem byla zepředu podle Pána dostatečně potrestaná, rozhodl se pro změnu. Přemístil kříž znovu ke zdi, odpoutal mne a nařídit: „Postav se k němu pěkně čelem. A pěkně těšně. Nemysli si, že Tě budu nějak šetřit!“ Přimáčkla jsem se tedy ke kříži rozbolavělým tělem, neohlížeje se ani na bolest v bradavkách, když jsem se svorkami přimáčkla ke kříži, a ani na bolest v kundičce a hlavně na pyscích, kterou způsobovaly kolíčky. Pán mne pak znovu pevně připoutal a znovu začal s výpraskem… Myslela jsem, že to nemohu vydržet, ale pak byl najednou konec.
Pán mne odpoutal a znovu zavřel do klece. „Tady teď počkáš! A aby Tě přešly choutky, dáš si ruce a nohy tady do těch pout!“ Udělala jsem, co mi poručil a skončila tak ve stoje s roztaženýma nohama a rukama, které byly připoutány do jednotlivých rohů klece. „Tak a teď Tě tu nechám, abys měla dost času přemýšlet o svých chybách.“ Potom Pán odešel pryč. A já zůstala sama jen se svou bolestí a touhou. Kartáč v kundičce škrábal a škrábal. A já nevěděla, jestli je to dobře nebo špatně. Jednak to bolelo a jednak to bylo úžasné. Jenže jsem s ním nemohla nijak hýbat, takže jsem nemohla dosáhnout uspokojení. Hrozný pocit…
Po nějaké době přišel Pán zpátky. „Tak už sis to všechno ujasnila, čubko? To jsem opravdu rád. Už mne nebaví se pořád snažit, když nevidím, že by to mělo nějakou odezvu…“ Na to mne odpoutal, vyvlekl z klece a začal ze mne strhávat kolíčky. Kundička šíleně bolela. Pán si pak potřel ruku nějakou mastí a začal mi pysky masírovat. Naprosto příšerně to pálilo a já se nesměla ani pohnout. Klepala se mi kolena, ale nějak jsem to zvládla. Pak Pán přejel rukou po kartáči v mé kundičce. Ta rozkoš byla k nevydržení… „To jsem z Tebe blázen. Ono se Ti to vážně líbí. No tak to Tě nesmíme o nic ochudit, čubinko.“ Na to Vzal do ruky vložku, napustil ji nějakou tekutinou, prostřihl do ní otvor a takto ji navlékl na rukojeť kartáče, pevně zastrčil mezi pysky a silně přitlačil na kundičku. To všechno pak pevně zajistil provázkovými kalhotkami. Nevím, co to bylo za tekutinu, ale hrozně to pálilo i chladilo v jednom. Ale nijak to nezmenšilo ten úžasný pocit z kartáče v kundičce. „No myslím, že svorky a závažíčka Ti také ještě nechám. A podvázaná prsa Ti moc sluší, takže ta také. A teď syp nahoru. Už nemusíš po čtyřech, protože máme práci.“
Co nejrychleji jsem běžela nahoru. Zezdola na mne Pán volal: „Na nic nečekej a pust se do úklidu. Za chvíli musíme jet domů, tak zbytečně nezdržuj!“ Ono se to řekne, nezdržuj, ale v zadečku ocásek, v kundičce kartáč, na ní tu šíleně pálící vložku a na prsou svorky se závažíčky, které se při každém pohybu zběsile kývají… A k tomu uklízet. No to jsem na sebe opravdu zvědavá… Začala jsem úklidem v koupelně. Umýt vanu a umyvadlo, vytřít celou koupelnu, pak umýt záchod a vytřít i tam. A honem do kuchyně. Vyklidit z lednice věci, které se rychle kazí, zabalit je Pánovi do chladícího boxu na přepravu, zkontrolovat, zda nikde nezůstalo neumyté nádobí, všechno umýt, utřít a uklidit. A na konec vytřít podlahu. V ložnici honem převléknout ložní prádlo (čisté tam leželo připravené), použité prádlo zabalit a připravit s sebou, ustlat a vyluxovat. Pak uklidit nepořádek v hlavní obytné místnosti a vyluxovat i tady. Snad jsem nic nepřehlédla. Když Pán přišel z mučírny, kde uklízel všechny nástroje, na které já nesmím sáhnout, zkontroloval moji práci. „No snad jsi to skutečně zvládla, čubičko. Nejspíš si zasloužíš odměnu… Ale co já bych Ti tak mohl ještě dát?“ Zoufale jsem se snažila naznačit, že bych se ráda oblékla a zbavila všech okrasných předmětů, ale Pán dělal, že moji snahu nejen nechápe, ale vlastně ani nevidí. „Už vím! Nechám Ti všechno to, co máš teď na sobě! Je to jen a jen Tvoje. To je můj dárek pro Tebe. A navíc Ti přidám i ty krásné kalhotky a noční společníky ze včerejška! Máš radost, čubičko?“ Kývla jsem sice hlavou, ale v očích se mi skoro leskly slzy…
„No tak na co čekáš? Běž si to všechno do koupelny umýt a zabalit! No plav!“ Tak jsem tedy šla… A Pán za mnou. Odvázal mi provázkové kalhotky, sundal roubík a svorky z bradavek a vyndal ocásek. Pak se zamyšleně podíval na kartáč, troufale a provokativně trčící z mé kundičky. „Že bychom Ti ho nechali na cestu? Co myslíš, čubičko? Bylo by to hezké, ne?“ „Já bych ho raději vyndala, Pane,“ špitla jsem potichoučku. „Tak vyndala říkáš… Hmmm, jenže to by sis tu cestu vůbec neužila. Sice ještě pořád máš kuličky, ale to nestačí. No něco vymyslíme.“
Pak uchopil rukojeť kartáče do ruky a začal s ním otáčet. Myslela jsem, že zešílím. „Ach, Pane, prosím, dovolte mi alespoň jeden jediný orgasmus…“ prosila jsem zoufale. „Myslíš, že bych měl? Zasloužíš si to opravdu? No jeden bych Ti možná mohl dovolit. Docela hezky a rychle jsi tu uklidila, takže jeden máš povolen, čubičko. Ale jen jeden!“ A jak tak dráždil a ničil mou kundičku zevnitř, já konečně přestala ovládat své tělo a vychutnala si to až do dna. Bylo to opravdu krásné! Když jsem to rozdýchala, poděkovala jsem Pánovi: „Děkuji Vám, můj Pane. Bylo to moc krásné!“ Na to Pán prudce a rychle vytrhl kartáč z kundičky až jsem vyjekla bolestí. Ale tentokrát to nevadilo. Pak Pán znovu vzal do ruky tu promáčenou a pálivou vložku a znovu mi ji pevně připevnil provazem do kundičky. Pálilo to šíleně, ale nevadilo mi to. Teď rozhodně ne.
Pak jsem se mohla znovu obléknout do toho, v čem jsem sem přijela. Znovu jsem dostala pouta na ruce a nohy, spojené řetízkem, a také obojek mi zůstal. Všechny věci, které jsem tento víkend „vyzkoušela“, mi Pán zabalil do tašky. „Tohle je teď Tvoje a pokaždé to budeš mít u sebe. Když přijdu k Tobě, bude to tam přichystané na stole pěkně v řadě. Když pojedeš někam za mnou nebo se mnou, vždy si to povezeš s sebou. A opovaž se někdy na něco zapomenout!“ Kývala jsem hlavou a snažila si to všechno zopakovat a zapamatovat si, co to vlastně všechno bylo. „A doma si to všechno pěkně vyčistíš a umyješ! Ať si tam nezaložíš nějakou bacilovou líheň! A teď pojď!“ Na to přicvakl na obojek vodítko a vedl mne pryč. Stěží jsem stihla sebrat ze země mou tašku.
Potom mne Pán uložil do auta, a to úplně stejně jako když jsme jeli sem. Je vůbec možné, že to bylo teprve včera?!? Zase mne zabalil do deky a připoutal tak, abych se moc nehýbala. Sám naložil všechna zavazadla a vyrazili jsme. Opět jsem měla nařízeno zavřít oči. A protože jsem byla přece jen dost unavená, dokonce jsem i dřímala. Nehledě na kuličky poskakující v kundičce a pálící vložku na ní… Najednou Pán zastavil na parkovišti, Odepnul má pouta, dovolil mi skrýt obojek pod šátek a nechal mne si normálně sednout. „Za chvíli jsme v Praze, čubičko, takže abychom u vás před domem zbytečně nedělali divadlo.“ A skutečně, za pár okamžiků jsme vjeli do Prahy a brzy byli i u mne doma. „Tak utíkej, čubičko. Teď si dej sprchu a pak se mi hned ohlaš! Já budu také brzy doma. A nezapomeň na své povinnosti. Ať zase nemají důtky posvícení. Pa.“ Pak zabouchl dveře a odjel. A já šla vstříc svému prázdnému bytu… A to je konec toho krásného víkendu.