Když krásná žena pozve muže k sobě domů na kávu, tak si každý muž nejspíš představuje i něco dalšího. Tím spíš, když ona kráska je vysoká a zároveň štíhlá, velice chytrá, vysportovaná umělkyně, malující velké obrazy aktů, občas autobiografických, spoře oděných a něžně svázaných dívek.
A tak pln očekávání jsem vyrazil do Modřan. Jana měla ateliér v posledním patře starší bytovky s čínskou restauraci v přízemí. Vzal jsem si letáček s menu a vyrazil po schodech nahoru. Soudě dle její tvorby jsem si čistě sobecky představoval malující nahou Janičku, na kotníčkách kožená pouta s kratičkým řetězem a stejně před tělem spoutaná i zápěstí, v rukou držící štětec. Otevřela mi v bílém, od barev špinavém tričku a kratičkých shortkach, trochu vykulená, bosá dívka a se slovy "chovej se jako doma, ještě něco potřebuju dodělat" odešla doprostřed veliké místnosti.
Ateliér byl opravdu působivý. Předělaná veliká půda obložená nejspíš sádrokartonem, se spoustou svislých a několik metrů nad námi i vodorovných trámů, mezi nimiž byla střešní okna. Celý prostor působil velice světle a čistě. Na kratší bližší straně místnosti byla malá kuchyňka a nějaké to sezení se stolečkem. Zhruba uprostřed byla o jeden trám opřená velká skica, ke které se Jana skláněla.
Prošel jsem pomalu kolem kuchyňky, trochu se rozkoukával a po chvíli vypátral na stole mezi pár hrnkama, kabelkou a dalšími krámy, policejních pout. Vduchu a asi i trochu navenek jsem se usmál a vzal je do ruky. Byla těžká a chladná. Párkrát jsem zkusil protočit zaklapávající část a až pak jsem si všiml jak na mě Jana kouká se vše říkajícím pohledem: "Dost mě to ruší!". Je fakt, že cvakání se dost rozlíhalo celým prostorem. Optal jsem se zda jsou někde kličky a prý jeden je na stole a když tak má ještě rezervní. Zkusil jsem si opatrně k jedné ruce pouta přiložit a pomalu jedno lupnutí západky po druhém přitahovat a zase ten její pohled. "Jen jsem to zkusil" odvětil jsem jejím směrem a začal hledat klíček, ale Jana mě přerušila s tím abych se šel na něco na vznikající skice podívat. Přišel jsem k plátnu, na jedné ruce želízka, a tázavě se na ni podíval.
"Schválně jestli najdeš už teď můj podpis" řekla s úsměvem.
Přišlo mi to trochu divný, ale co já vím o malování a hlavně v té spleti čar najít její podpis byla docela výzva. Dle svého zvyku jsem si chytl ruce za zády a předklonil se blíž ke kresbě, chvíli studoval linku po lince a pak vůbec nevím jak se to tak rychle mohlo všechno stát. Jana mi za zády do pout zacvakla celkem snadno i druhou ruku, kopla mě zezadu do koleně a já se potácel k zemi. Problém byl, že ruce mi táhla nahoru a tak jsem se ještě víc předklonil, padl na kolena a druhý kopanec do zad mě poslal hlavou přímo do trámu vedle obrazu. S mžitkama před očima jsem se tvrdě rozplácl na podlaze a další dění jsem vnímal už jen částečně.
Moje úžasná kamarádka mi stále držela ruce vysoko za zády, tak že k bolesti hlavy se ještě přidala bolest ramen. Nevím zda si mi stoupla na záda nebo mě jen přimáčkla kolenem ještě víc k podlaze, ale výsledkem bylo, že zatímco jsem se nemohl vůbec nadechnout, Jana mi vysoko napnuté ruce nějak zahákla k trámu, vedle kterého jsem měl hlavu a pak se tlak přesunul níž k mému zadku - nejspíš si na mě prostě sedla. Buď to byl nějaký instinkt nebo prostě tak nohy fungují, ale pokrčil jsem je v kolenou a po kopanci do vnitřní strany stehna jsem cítil už jen jak mi Jana sundává boty, svazuje nohy křížem bůh ví čím a s každou další otáčkou se mi kolena rozjíždí čím dál víc. Nakonec vstala, já se mohl konečně pořádně nadechnout a teprve teď jsem si uvědomil co se vlastně stalo a přes bolest hlavy a ramen a s tváří zabořenou do podlahy jsem začal křičet "Co to sakra vyvádíš?!", jen že na to zřejmě čekala a začala mi do pusy rvát nějaký hadr od barev. Byl to hnus a když mi konečně pustila hlavu a já začal hadr jazykem nějak "rovnat" za účelem ho vyplivnout, byla Jana zpět s červenou koulí, kterou mi teď rvala mezi zuby. Myslel jsem že mi snad vykloubí hubu. Kulička se ne a ne dostat přes přední zuby. Když už jsem jen bolestí chrčel a odevzdal se osudu, kulička zapadla za zuby a má trýznitelka už jen protáhla nějaké pásky za hlavu, pod bradu, přes čelo a ani nevím kde ještě všude. Výsledek byl pro mě žalostný. Zabořil jsem hlavu zpět do podlahy a vyčerpaně čekal co bude.
Čekání to bylo docela dlouhé - asi i Jana potřebovala nějaký ten klid. Bohužel co se děje mojim ramenům a ústům, to ji asi nezajímalo. Zkoušel jsem trochu zvedat zadek abych ramena uvolnil a nemotorně se kolenama a hlavou opíral o podlahu. "Víš že se kroutíš jak červ?" Zaslechl jsem někde zasebou asi po čtvrt hodině, která mi ale přišla jak věčnost. Chtěl jsem říct "tak si to pojď vyměnit", ale vyšlo ze mě jen huhňání. Dobré bylo, že Jana přišla a třeba mě pustí nebo bude alespoň nějaká změna. Změna sice byla, ale nevím zda k lepšímu. Cítil jsem jak mi stříhá kraťasy i s páskem a najednou jsem byl od pasu dolů nahý. S roztaženými koleny to byla dost zranitelná pozice a toho asi chtěla celou dobu dosáhnout. Chytla mě za koule a zmáčkla tak že jsem okamžitě zapoměl na zbytek těla a řval do roubíku co jsem mohl a pak mi je začala podvazovat dost neopatrně nějakou šňůrou. Ač to zní celé šíleně, tak mi v tu chvíli začala tak neuvěřitelná erekce, že jsem přestal vnímat i bolest z ramenou a koulí. Bohužel rozplácnutí nejspíš vařečky o podvázané koule mi přineslo novou, doposud nevýdanou dávku bolesti. Málem jsem se pozvracel kdyby to šlo. Jana mě nechala vychutnat nové poznání, které jsem vstřebával opravdu dlouho a mezitím mi uvolnila ruce od trámu. TO BYLA ÚLEVA. Skoro jsem jí za to začal milovat.
Zákeřnost té tyranky ale neměla hranic. Z mě neznámých důvodů mi všechny prsty na každé ruce skroutila v pěst a oblepila silnou samolepicí páskou dokud si nebyla jistá, že prsty budu mít kompletně k ničemu. Cvrnkla mě párkrát do koulí a zase mě nechala si tu "rozkoš" vychutnat. Nedala mi ale moc dlouho odpočinout a já začal cítit neobvyklý tlak na koule. Začala mi je přitahovat k poutům na rukou. Když už jsem myslel že mi je snad utrhne a tlak na ně byl na hranici snesitelnosti, tak provázek utáhla. Měl jsem je vytažené až za zadkem a cejtil jsem je mezi do pěsti oblepenýma prstama. Hmm, tak proto. Nechtěla abych prstama sahal na provázek. Buďto byla geniálně zákeřná, nebo to nedělala poprvé. Ať tak nebo tak já viděl tuhle schůzku u kafe čím dál černěji. Volný přístup k mým podvázaným napnutým koulím a vařečka v její ruce, to byla špatná kombinace, kterou jsem hned zase okusil a rovnou několikrát. Křičel jsem, potil jsem se snad úplně všude, z očí mi tekly slzy a jakékoliv byť nevyhnutelné škubání rukama mi jen zvyšovalo bolest. Byl jsem úplně bezmocný, ponížený a zničený. Úplně? Bohužel ještě furt ne.
Tyranka mi dala chvíli jak řekla "na zotavení" a odskočila si do kuchyňky. Vrátila se se sklenicí vody a řetízkem s karabinkama. Sedla si mi obkročmo přímo před obličej a s úsměvem řekla "hádej co tě čeká". Samozřejmě to byla zbytečná otázka na kterou si sama hned odpověděla: "Zůstaneš takhle HODNĚ dlouho a budeš prosit abys tak mohl zase být!". Prvního jsem se bál a druhé jsem nechápal. Napila se vody, zaklonila mi hlavu a plivla mi ji do tváře a zbytek na mě prostě chrstla. Nechápu kde se v ní tohle vzalo. Vždy to byla křehká Janíčka. Z přemýšlení mě vytrhlo když vstala, za řemínky na vrcholu hlavy zacvakla karabinu řetězu a jak balík mě táhla na druhou stranu místnosti. Dalo jí to dost zabrat a mě ještě víc. Ona couvala, tak že jsem viděl jen její prstíky na nohou jak se opírají o podlahu a škubáním, při kterém mi málem utrhla hlavu a všechny řemeny postroje se mi zařízly do tváře, mě posouvala po podlaze. Na druhé straně ateliéru mě už celkem snadno otočila hlavou k plátnu, volný konec řetězu za který mě táhla mi protáhla mezi zkříženýma nohama a zpět a začala napínat. Hlava se mi bolestivě zakláněla, ramena se mi zvedala a když už jsem byl napnutý jak struna a celá záda mě bolela, tak zacvakla karabinku zpět k řetězu a já tak zůstal. Přes napnuté kožené pásky na hlavě se mi hadr i s roubíkem zaryl ještě hlouběji do pusy a já mohl sotva dýchat. Jediné co ze mě vycházelo bylo tiché bolestivě brumendo. Díky zvednutým ramenům mi povolil tlak na koule, ale to tak má Tyranka nemohla nechat a koule mi znovu napnula tentokrát až nadoraz k policejním poutům na mojich rukou. Proč já si je vlastně zkoušel?! Ještě mě obešla, vše zkontrolovala, plácla mě párkrát přes koule, zkusila mi zacloumat zakloněnou hlavou a ujistila se že bolestí chrčím dostatečně a že mám výhled přímo na obraz a na ní a šla malovat.
Nemohl jsem se ani hnout. Jakýkoliv pohyb, byť sebemenší, mi působil bolest. V rukách i nohách jsem měl mravence, krční páteř bolela, koule bolely, žízeň jsem měl, chtělo se mi umřít, jen penis mi i nadále ukázkově stál a já ho drtil svou vahou pod sebou. Jana nekonečně dlouhou hodinu přidávala do skicy další a další křivky, občas se na mě podívala, usmála se a já ji nenáviděl. Blížilo se poledne a v ateliéru se dost oteplovalo. Mě sice chladila podlaha, ale i tak jsem cítil jak mi teplý vzduch na dýchání moc nepřidá. To že si najednou umělkyně sundala tričko a dál malovala jen v kratičkých bavlněných šortkách mě také moc neochladilo. Po nějaké chvíli se od obrazu vzdálila směrem k mé maličkosti, obkročmo mi stiskla hlavu lýtky a prohlížela své dílo z dálky. Přes její nožky jsem cejtil jak se asi různě naklání nebo jinak vrtí, ale i se zakloněnou hlavou jsem viděl jen dopředu a nahoru maximálně k jejím kolenům. Najednou mi přistálo zlehka něco na hlavě, Jana zvedla jednu nohu, udělala krok předeme a úplně nahá si předeme dřepla. Naskytl se mi pohled na krásně vyholenou růžovou zahrádku snů a mě selhal mozek. "Jsem dost zpocená a to úplně všude, tak si to užij" slyšel jsem z dálky a najednou jsem měl kolem hlavy přes nos natažený kraťásky své mučitelky a ona už zase byla u obrazu.
Byl to úžasný výhled na dokonalé dívčí tělo. Škoda těch okolností. Bylo mi hrozné vedro, chtěl jsem něco dělat, ale nemohl jsem nic. Jana teď ke mě odbíhala častěji. Každých několik minut se potřebovala podívat na obraz z dálky vždy mi přitom něco provedla. Stiskla mi prstama u nohy nos až jsem se začal dusit, opřela mi lýtka do obličeje a zase mi tím zabránila dýchání, prokládala to fackama přes tvář a že mám trpět dávala najevo vařečkou a plácnutím přes koule. To si pak vždy jen poslechla jestli dostatečně chroptím do roubíku a zase šla malovat. Nejhorší a zároveň nějakým zvráceným způsobem nejintimnější bylo, když mi sundala z hlavy své kraťasy, dřepla si předeme, zvrátila se na ruce dozadu a jeskyňkou se mi třela o nos nebo se mi na něj úplně narazila. Nos se mi plnil jejími šťávami, já nemohl dýchat ani se hnout ani couvnout a takhle přidušeného mě nechávala až na hranici kolapsu. Opět odešla a já dlouhé chvíle vstřebával dušnost a její vůně. Tak to bylo pořád dokola ani nevím kolikrát. Ztratil jsem pojem o čemkoliv. Chtěl jsem umřít. Chtěl jsem roztrhnout pouta a opíchat Janu do bezvědomí. Chtěl jsem... Byl to uzasny vyhled na dokonale divci telo. Skoda tech okolnosti. Bylo mi hrozne vedro, chtel jsem neco delat, ale nemohl jsem nic. Jana ted ke me odbihala casteji. Kazdych nekolik minut
Už se blížil večer a já jen tak bezvládně ležel. Z letargie mě probralo štípnutí do kuliček a nožky mé mučitelky. Jana si lehla na břicho proti mě, podepřela si rukou hlavu a chvíli jsme se na sebe dívali. Ona na mě jako na svůj majetek a já se topil v jejích velikých očích. "Dám ti napít, ale nechci slyšet ani slovo. Rozumíš?" Usilovně jsem se snažil přikývnout a očima souhlasit. Pochopila to! A já budu snad konečně volnej! Uvolnila mi řetízek mezi hlavou a nohama. Taková malá karabinka a kolik napáchá bolesti. Neměl jsem žádnou sílu. Hlava mi bezvládně spadla a býval bych si rozbil nos, kdybych nepadl do stehen mě mučitelky. Ta mi odepla všechny řemínky roubíku, za vlasy mě opět zaklonila a vyndala mi kouli z úst. Asi přes ochablé svaly to šlo vše snadněji. Vyndala i hadr skoro láskyplně mi položila hlavu tváří na podlahu. Koule spojené s poutama se mi tím sice ještě víc napnuly, ale cítil jsem se už v bezpečí. Čekal jsem další rozvazování, ale místo toho šla Jana pro vodu. I kdybych chtěl něco říci, i kdybych navzdory slibu chtěl nadávat, tak to nešlo. Celá pusa byla úplně v hajzlu. Jana se vrátila se sklenicí vody, dala mi napít a dokonce mi přestřihla provázek mezi koulema a poutama na rukou. ÚLEVA. Voda je všelék a docela mě probrala, ale rovnou jsem slyšel: "Ticho! Jinak všechno půjde zpět!". To jsem opravdu nechtěl. Jana asi pro výstrahu vzala ze země řetěz a stáhla mi s ním ruce k nohám. Sice jsem se opět trochu napnul, ale ve srovnání s předchozím půldnem to bylo wellness. Bezmocné a mučivé, ale wellness.
Zůstal jsem v téhle poloze, která mi umožňovala se trochu vrtět, asi půl hodiny. Koule jsem měl stále podvázané, výhled na krásnou nahou umělkyni při měkkém osvětlení žárovek, zařídil že penis byl stále v pozoru a bohužel stále uvězněn podemnou. Chtěl jsem promluvit. Nebo to alespoň zkusit, ale bál jsem se všech možných scénářů co by mohla Jana opět vymyslet. Chtěl jsem u ní být blíž, tak jsem se různým titěrným plazením pomalu přibližoval. Jako pes co chce být nablízku nohy své paničky, tak i já chtěl být blíž. Upozornit na to že tu jsem a že by mě měla rozvázat. Jana viděla že vždy když se otočí, tak jsem blíž a blíž a dobře se tím bavila. Občas ke mě přišla a strkala mi nohu před obličej jako by říkala "tak pojď, pojď". Když už jsem byl jen metr od ní, tak si vzala stojan, plátno a šla na druhý konec ateliéru "Mám tam lepší světlo, víš?". "A ticho!", když jsem měl čím dál větší ambice zaprotestovat. Opět půl hodina snažení, v zorném poli krásnou dívku, pak jen nahou prdelku a nožičky a nakonec jen nožky. Když jsem se tentokrát doplazil, tak si Jana sedla na zem předemě, zaklonila mi hlavu, narazila se na můj obličej a ani nemusela říct "a hezky se snaž, jinak...", protože jsem si dokázal představit co by mohlo být jinak a popravdě jsem chtěl u Ní být a dělat ji dobře. Vlastně už od rána jsem to tak chtěl, jen se v průběhu dne měnila má představa JAK. A proto jsem teď lízal co jsem mohl, zajížděl jazykem do jeskyňky, mnul jemně mezi zuby poštěváček, snažil se naladit na pohyby Janičky tak aby byla spokojená. Nakonec mě zakousnutá do své vlastní ruky a s hlubokým oddechováním odkopla stranou a užívala si ležíc na zádech na podlaze odeznívající chvíle rozkoše.
Přemýšlel jsem co bude dál a nakonec to zkusil: "Už mě rozvážeš?" pípnul jsem potichu celý překvapený jak zní můj hlas a jak špatně se mi mluví. Jana otočila hlavu, pomalu se zvedla , cukla koutky své krásné pusinky a její "Ne" ukončilo debatu zatímco šla do koupelny. Na mé "proč ne?" jen štěkla "protože to chceš" a zavřela zasebou. Jana měla promyšlené, blbé, až uzemňující, odpovědi vždy na všechno a vždy končila diskusi i kdyby měla najednou zavěsit, odejít nebo jinak zmizet z online světa. Ta vzpomínka mě pobavila, ale co budu dál dělat jsem stále nevěděl. Lano na zkřížených nohách drželo opravdu pevně, člověk dokud to nezažije tak nevěří. Želízka se do zápěstí zařezávala až do krve a spojující šňůra byla taky bez šance. Nezbylo než čekat na Vládkyni tohoto bytu. Ta naštěstí za chvíli přišla, bezeslov mi sundala z prstů lepicí pásky, povolila provázek i lano na nohou a já se mohl konečně uvolnit. Bylo to odhadem šílených 12 hodin. "Zkus si je" řekla když mi hodila nějaké své volné delší kraťasy. Ani jsem se nehl, jen unaveně a nechápavě za zády zvedl ruce a zachrastil poutama. "Řekla jsem!" byla jediná její slova a odešla si sednout do kuchyňky. Pomalu přes hlavu a vyšpulenou prdel jsem se pomalu pokoušel vstát až se.mi to na třetí pokus povedlo. Pak už jen roztáhnout kraťasy, dřepnout a horko těžko je vytáhnout do pasu. V tu chvíli se zamnou opět zjevila Jana, spoutané ruce mi za zády vykloubila nahoru a donutila mě jít kam sama chtěla. Já opět viděl jen podlahu a nakomec i práh ateliéru. Jana hodila klíček od pout do mezipatra a zabouchla zamnou dveře. Vůbec jsem nechápal a dalších deset minut jsem se snažil trefit klíčkem do dírky pout. Teď už plně volný jsem se vrátil zpět ke dveřím před kterými byl můj mobil, peněženka a vzkaz "Dnes už neruš". Na cestě zpět jsem se snažil všem vyhýbat protože podlitiny na rukou a nohou by jistě vzbuzovaly nežádanou pozornost. Až doma jsem si všiml ještě stále podvázaných koulí. Tohle kafe budu trávit hodně týdnů. A přesto za hodinu vklidu ve vaně už jsem vzpomínal na i hezké pocity a chvíle ani ne půl dne staré.
Uběhlo několik dní, pak několik týdnů, tělo se za tu dobu zahojilo a mysl naplnily vzpomínky a představy. Toužil jsem být opět s Ní. Cítit Její vůni, ochutnat Její rty, zulíbat celé to krásné tělíčko od krásných vlásků až po prstíky nohou. Ano, je to šílené, ale chci být opět u těch nožiček i za cenu že budu muset opět trpět. Měla zase pravdu! Musím za ní jít a jestli to tak bude chtít, tak prosit o spoutání. Jak je to možné?!
A tak pln očekávání jsem vyrazil do Modřan. Jana měla ateliér v posledním patře starší bytovky s čínskou restauraci v přízemí. Vzal jsem si letáček s menu a vyrazil po schodech nahoru. Soudě dle její tvorby jsem si čistě sobecky představoval malující nahou Janičku, na kotníčkách kožená pouta s kratičkým řetězem a stejně před tělem spoutaná i zápěstí, v rukou držící štětec. Otevřela mi v bílém, od barev špinavém tričku a kratičkých shortkach, trochu vykulená, bosá dívka a se slovy "chovej se jako doma, ještě něco potřebuju dodělat" odešla doprostřed veliké místnosti.
Ateliér byl opravdu působivý. Předělaná veliká půda obložená nejspíš sádrokartonem, se spoustou svislých a několik metrů nad námi i vodorovných trámů, mezi nimiž byla střešní okna. Celý prostor působil velice světle a čistě. Na kratší bližší straně místnosti byla malá kuchyňka a nějaké to sezení se stolečkem. Zhruba uprostřed byla o jeden trám opřená velká skica, ke které se Jana skláněla.
Prošel jsem pomalu kolem kuchyňky, trochu se rozkoukával a po chvíli vypátral na stole mezi pár hrnkama, kabelkou a dalšími krámy, policejních pout. Vduchu a asi i trochu navenek jsem se usmál a vzal je do ruky. Byla těžká a chladná. Párkrát jsem zkusil protočit zaklapávající část a až pak jsem si všiml jak na mě Jana kouká se vše říkajícím pohledem: "Dost mě to ruší!". Je fakt, že cvakání se dost rozlíhalo celým prostorem. Optal jsem se zda jsou někde kličky a prý jeden je na stole a když tak má ještě rezervní. Zkusil jsem si opatrně k jedné ruce pouta přiložit a pomalu jedno lupnutí západky po druhém přitahovat a zase ten její pohled. "Jen jsem to zkusil" odvětil jsem jejím směrem a začal hledat klíček, ale Jana mě přerušila s tím abych se šel na něco na vznikající skice podívat. Přišel jsem k plátnu, na jedné ruce želízka, a tázavě se na ni podíval.
"Schválně jestli najdeš už teď můj podpis" řekla s úsměvem.
Přišlo mi to trochu divný, ale co já vím o malování a hlavně v té spleti čar najít její podpis byla docela výzva. Dle svého zvyku jsem si chytl ruce za zády a předklonil se blíž ke kresbě, chvíli studoval linku po lince a pak vůbec nevím jak se to tak rychle mohlo všechno stát. Jana mi za zády do pout zacvakla celkem snadno i druhou ruku, kopla mě zezadu do koleně a já se potácel k zemi. Problém byl, že ruce mi táhla nahoru a tak jsem se ještě víc předklonil, padl na kolena a druhý kopanec do zad mě poslal hlavou přímo do trámu vedle obrazu. S mžitkama před očima jsem se tvrdě rozplácl na podlaze a další dění jsem vnímal už jen částečně.
Moje úžasná kamarádka mi stále držela ruce vysoko za zády, tak že k bolesti hlavy se ještě přidala bolest ramen. Nevím zda si mi stoupla na záda nebo mě jen přimáčkla kolenem ještě víc k podlaze, ale výsledkem bylo, že zatímco jsem se nemohl vůbec nadechnout, Jana mi vysoko napnuté ruce nějak zahákla k trámu, vedle kterého jsem měl hlavu a pak se tlak přesunul níž k mému zadku - nejspíš si na mě prostě sedla. Buď to byl nějaký instinkt nebo prostě tak nohy fungují, ale pokrčil jsem je v kolenou a po kopanci do vnitřní strany stehna jsem cítil už jen jak mi Jana sundává boty, svazuje nohy křížem bůh ví čím a s každou další otáčkou se mi kolena rozjíždí čím dál víc. Nakonec vstala, já se mohl konečně pořádně nadechnout a teprve teď jsem si uvědomil co se vlastně stalo a přes bolest hlavy a ramen a s tváří zabořenou do podlahy jsem začal křičet "Co to sakra vyvádíš?!", jen že na to zřejmě čekala a začala mi do pusy rvát nějaký hadr od barev. Byl to hnus a když mi konečně pustila hlavu a já začal hadr jazykem nějak "rovnat" za účelem ho vyplivnout, byla Jana zpět s červenou koulí, kterou mi teď rvala mezi zuby. Myslel jsem že mi snad vykloubí hubu. Kulička se ne a ne dostat přes přední zuby. Když už jsem jen bolestí chrčel a odevzdal se osudu, kulička zapadla za zuby a má trýznitelka už jen protáhla nějaké pásky za hlavu, pod bradu, přes čelo a ani nevím kde ještě všude. Výsledek byl pro mě žalostný. Zabořil jsem hlavu zpět do podlahy a vyčerpaně čekal co bude.
Čekání to bylo docela dlouhé - asi i Jana potřebovala nějaký ten klid. Bohužel co se děje mojim ramenům a ústům, to ji asi nezajímalo. Zkoušel jsem trochu zvedat zadek abych ramena uvolnil a nemotorně se kolenama a hlavou opíral o podlahu. "Víš že se kroutíš jak červ?" Zaslechl jsem někde zasebou asi po čtvrt hodině, která mi ale přišla jak věčnost. Chtěl jsem říct "tak si to pojď vyměnit", ale vyšlo ze mě jen huhňání. Dobré bylo, že Jana přišla a třeba mě pustí nebo bude alespoň nějaká změna. Změna sice byla, ale nevím zda k lepšímu. Cítil jsem jak mi stříhá kraťasy i s páskem a najednou jsem byl od pasu dolů nahý. S roztaženými koleny to byla dost zranitelná pozice a toho asi chtěla celou dobu dosáhnout. Chytla mě za koule a zmáčkla tak že jsem okamžitě zapoměl na zbytek těla a řval do roubíku co jsem mohl a pak mi je začala podvazovat dost neopatrně nějakou šňůrou. Ač to zní celé šíleně, tak mi v tu chvíli začala tak neuvěřitelná erekce, že jsem přestal vnímat i bolest z ramenou a koulí. Bohužel rozplácnutí nejspíš vařečky o podvázané koule mi přineslo novou, doposud nevýdanou dávku bolesti. Málem jsem se pozvracel kdyby to šlo. Jana mě nechala vychutnat nové poznání, které jsem vstřebával opravdu dlouho a mezitím mi uvolnila ruce od trámu. TO BYLA ÚLEVA. Skoro jsem jí za to začal milovat.
Zákeřnost té tyranky ale neměla hranic. Z mě neznámých důvodů mi všechny prsty na každé ruce skroutila v pěst a oblepila silnou samolepicí páskou dokud si nebyla jistá, že prsty budu mít kompletně k ničemu. Cvrnkla mě párkrát do koulí a zase mě nechala si tu "rozkoš" vychutnat. Nedala mi ale moc dlouho odpočinout a já začal cítit neobvyklý tlak na koule. Začala mi je přitahovat k poutům na rukou. Když už jsem myslel že mi je snad utrhne a tlak na ně byl na hranici snesitelnosti, tak provázek utáhla. Měl jsem je vytažené až za zadkem a cejtil jsem je mezi do pěsti oblepenýma prstama. Hmm, tak proto. Nechtěla abych prstama sahal na provázek. Buďto byla geniálně zákeřná, nebo to nedělala poprvé. Ať tak nebo tak já viděl tuhle schůzku u kafe čím dál černěji. Volný přístup k mým podvázaným napnutým koulím a vařečka v její ruce, to byla špatná kombinace, kterou jsem hned zase okusil a rovnou několikrát. Křičel jsem, potil jsem se snad úplně všude, z očí mi tekly slzy a jakékoliv byť nevyhnutelné škubání rukama mi jen zvyšovalo bolest. Byl jsem úplně bezmocný, ponížený a zničený. Úplně? Bohužel ještě furt ne.
Tyranka mi dala chvíli jak řekla "na zotavení" a odskočila si do kuchyňky. Vrátila se se sklenicí vody a řetízkem s karabinkama. Sedla si mi obkročmo přímo před obličej a s úsměvem řekla "hádej co tě čeká". Samozřejmě to byla zbytečná otázka na kterou si sama hned odpověděla: "Zůstaneš takhle HODNĚ dlouho a budeš prosit abys tak mohl zase být!". Prvního jsem se bál a druhé jsem nechápal. Napila se vody, zaklonila mi hlavu a plivla mi ji do tváře a zbytek na mě prostě chrstla. Nechápu kde se v ní tohle vzalo. Vždy to byla křehká Janíčka. Z přemýšlení mě vytrhlo když vstala, za řemínky na vrcholu hlavy zacvakla karabinu řetězu a jak balík mě táhla na druhou stranu místnosti. Dalo jí to dost zabrat a mě ještě víc. Ona couvala, tak že jsem viděl jen její prstíky na nohou jak se opírají o podlahu a škubáním, při kterém mi málem utrhla hlavu a všechny řemeny postroje se mi zařízly do tváře, mě posouvala po podlaze. Na druhé straně ateliéru mě už celkem snadno otočila hlavou k plátnu, volný konec řetězu za který mě táhla mi protáhla mezi zkříženýma nohama a zpět a začala napínat. Hlava se mi bolestivě zakláněla, ramena se mi zvedala a když už jsem byl napnutý jak struna a celá záda mě bolela, tak zacvakla karabinku zpět k řetězu a já tak zůstal. Přes napnuté kožené pásky na hlavě se mi hadr i s roubíkem zaryl ještě hlouběji do pusy a já mohl sotva dýchat. Jediné co ze mě vycházelo bylo tiché bolestivě brumendo. Díky zvednutým ramenům mi povolil tlak na koule, ale to tak má Tyranka nemohla nechat a koule mi znovu napnula tentokrát až nadoraz k policejním poutům na mojich rukou. Proč já si je vlastně zkoušel?! Ještě mě obešla, vše zkontrolovala, plácla mě párkrát přes koule, zkusila mi zacloumat zakloněnou hlavou a ujistila se že bolestí chrčím dostatečně a že mám výhled přímo na obraz a na ní a šla malovat.
Nemohl jsem se ani hnout. Jakýkoliv pohyb, byť sebemenší, mi působil bolest. V rukách i nohách jsem měl mravence, krční páteř bolela, koule bolely, žízeň jsem měl, chtělo se mi umřít, jen penis mi i nadále ukázkově stál a já ho drtil svou vahou pod sebou. Jana nekonečně dlouhou hodinu přidávala do skicy další a další křivky, občas se na mě podívala, usmála se a já ji nenáviděl. Blížilo se poledne a v ateliéru se dost oteplovalo. Mě sice chladila podlaha, ale i tak jsem cítil jak mi teplý vzduch na dýchání moc nepřidá. To že si najednou umělkyně sundala tričko a dál malovala jen v kratičkých bavlněných šortkách mě také moc neochladilo. Po nějaké chvíli se od obrazu vzdálila směrem k mé maličkosti, obkročmo mi stiskla hlavu lýtky a prohlížela své dílo z dálky. Přes její nožky jsem cejtil jak se asi různě naklání nebo jinak vrtí, ale i se zakloněnou hlavou jsem viděl jen dopředu a nahoru maximálně k jejím kolenům. Najednou mi přistálo zlehka něco na hlavě, Jana zvedla jednu nohu, udělala krok předeme a úplně nahá si předeme dřepla. Naskytl se mi pohled na krásně vyholenou růžovou zahrádku snů a mě selhal mozek. "Jsem dost zpocená a to úplně všude, tak si to užij" slyšel jsem z dálky a najednou jsem měl kolem hlavy přes nos natažený kraťásky své mučitelky a ona už zase byla u obrazu.
Byl to úžasný výhled na dokonalé dívčí tělo. Škoda těch okolností. Bylo mi hrozné vedro, chtěl jsem něco dělat, ale nemohl jsem nic. Jana teď ke mě odbíhala častěji. Každých několik minut se potřebovala podívat na obraz z dálky vždy mi přitom něco provedla. Stiskla mi prstama u nohy nos až jsem se začal dusit, opřela mi lýtka do obličeje a zase mi tím zabránila dýchání, prokládala to fackama přes tvář a že mám trpět dávala najevo vařečkou a plácnutím přes koule. To si pak vždy jen poslechla jestli dostatečně chroptím do roubíku a zase šla malovat. Nejhorší a zároveň nějakým zvráceným způsobem nejintimnější bylo, když mi sundala z hlavy své kraťasy, dřepla si předeme, zvrátila se na ruce dozadu a jeskyňkou se mi třela o nos nebo se mi na něj úplně narazila. Nos se mi plnil jejími šťávami, já nemohl dýchat ani se hnout ani couvnout a takhle přidušeného mě nechávala až na hranici kolapsu. Opět odešla a já dlouhé chvíle vstřebával dušnost a její vůně. Tak to bylo pořád dokola ani nevím kolikrát. Ztratil jsem pojem o čemkoliv. Chtěl jsem umřít. Chtěl jsem roztrhnout pouta a opíchat Janu do bezvědomí. Chtěl jsem... Byl to uzasny vyhled na dokonale divci telo. Skoda tech okolnosti. Bylo mi hrozne vedro, chtel jsem neco delat, ale nemohl jsem nic. Jana ted ke me odbihala casteji. Kazdych nekolik minut
Už se blížil večer a já jen tak bezvládně ležel. Z letargie mě probralo štípnutí do kuliček a nožky mé mučitelky. Jana si lehla na břicho proti mě, podepřela si rukou hlavu a chvíli jsme se na sebe dívali. Ona na mě jako na svůj majetek a já se topil v jejích velikých očích. "Dám ti napít, ale nechci slyšet ani slovo. Rozumíš?" Usilovně jsem se snažil přikývnout a očima souhlasit. Pochopila to! A já budu snad konečně volnej! Uvolnila mi řetízek mezi hlavou a nohama. Taková malá karabinka a kolik napáchá bolesti. Neměl jsem žádnou sílu. Hlava mi bezvládně spadla a býval bych si rozbil nos, kdybych nepadl do stehen mě mučitelky. Ta mi odepla všechny řemínky roubíku, za vlasy mě opět zaklonila a vyndala mi kouli z úst. Asi přes ochablé svaly to šlo vše snadněji. Vyndala i hadr skoro láskyplně mi položila hlavu tváří na podlahu. Koule spojené s poutama se mi tím sice ještě víc napnuly, ale cítil jsem se už v bezpečí. Čekal jsem další rozvazování, ale místo toho šla Jana pro vodu. I kdybych chtěl něco říci, i kdybych navzdory slibu chtěl nadávat, tak to nešlo. Celá pusa byla úplně v hajzlu. Jana se vrátila se sklenicí vody, dala mi napít a dokonce mi přestřihla provázek mezi koulema a poutama na rukou. ÚLEVA. Voda je všelék a docela mě probrala, ale rovnou jsem slyšel: "Ticho! Jinak všechno půjde zpět!". To jsem opravdu nechtěl. Jana asi pro výstrahu vzala ze země řetěz a stáhla mi s ním ruce k nohám. Sice jsem se opět trochu napnul, ale ve srovnání s předchozím půldnem to bylo wellness. Bezmocné a mučivé, ale wellness.
Zůstal jsem v téhle poloze, která mi umožňovala se trochu vrtět, asi půl hodiny. Koule jsem měl stále podvázané, výhled na krásnou nahou umělkyni při měkkém osvětlení žárovek, zařídil že penis byl stále v pozoru a bohužel stále uvězněn podemnou. Chtěl jsem promluvit. Nebo to alespoň zkusit, ale bál jsem se všech možných scénářů co by mohla Jana opět vymyslet. Chtěl jsem u ní být blíž, tak jsem se různým titěrným plazením pomalu přibližoval. Jako pes co chce být nablízku nohy své paničky, tak i já chtěl být blíž. Upozornit na to že tu jsem a že by mě měla rozvázat. Jana viděla že vždy když se otočí, tak jsem blíž a blíž a dobře se tím bavila. Občas ke mě přišla a strkala mi nohu před obličej jako by říkala "tak pojď, pojď". Když už jsem byl jen metr od ní, tak si vzala stojan, plátno a šla na druhý konec ateliéru "Mám tam lepší světlo, víš?". "A ticho!", když jsem měl čím dál větší ambice zaprotestovat. Opět půl hodina snažení, v zorném poli krásnou dívku, pak jen nahou prdelku a nožičky a nakonec jen nožky. Když jsem se tentokrát doplazil, tak si Jana sedla na zem předemě, zaklonila mi hlavu, narazila se na můj obličej a ani nemusela říct "a hezky se snaž, jinak...", protože jsem si dokázal představit co by mohlo být jinak a popravdě jsem chtěl u Ní být a dělat ji dobře. Vlastně už od rána jsem to tak chtěl, jen se v průběhu dne měnila má představa JAK. A proto jsem teď lízal co jsem mohl, zajížděl jazykem do jeskyňky, mnul jemně mezi zuby poštěváček, snažil se naladit na pohyby Janičky tak aby byla spokojená. Nakonec mě zakousnutá do své vlastní ruky a s hlubokým oddechováním odkopla stranou a užívala si ležíc na zádech na podlaze odeznívající chvíle rozkoše.
Přemýšlel jsem co bude dál a nakonec to zkusil: "Už mě rozvážeš?" pípnul jsem potichu celý překvapený jak zní můj hlas a jak špatně se mi mluví. Jana otočila hlavu, pomalu se zvedla , cukla koutky své krásné pusinky a její "Ne" ukončilo debatu zatímco šla do koupelny. Na mé "proč ne?" jen štěkla "protože to chceš" a zavřela zasebou. Jana měla promyšlené, blbé, až uzemňující, odpovědi vždy na všechno a vždy končila diskusi i kdyby měla najednou zavěsit, odejít nebo jinak zmizet z online světa. Ta vzpomínka mě pobavila, ale co budu dál dělat jsem stále nevěděl. Lano na zkřížených nohách drželo opravdu pevně, člověk dokud to nezažije tak nevěří. Želízka se do zápěstí zařezávala až do krve a spojující šňůra byla taky bez šance. Nezbylo než čekat na Vládkyni tohoto bytu. Ta naštěstí za chvíli přišla, bezeslov mi sundala z prstů lepicí pásky, povolila provázek i lano na nohou a já se mohl konečně uvolnit. Bylo to odhadem šílených 12 hodin. "Zkus si je" řekla když mi hodila nějaké své volné delší kraťasy. Ani jsem se nehl, jen unaveně a nechápavě za zády zvedl ruce a zachrastil poutama. "Řekla jsem!" byla jediná její slova a odešla si sednout do kuchyňky. Pomalu přes hlavu a vyšpulenou prdel jsem se pomalu pokoušel vstát až se.mi to na třetí pokus povedlo. Pak už jen roztáhnout kraťasy, dřepnout a horko těžko je vytáhnout do pasu. V tu chvíli se zamnou opět zjevila Jana, spoutané ruce mi za zády vykloubila nahoru a donutila mě jít kam sama chtěla. Já opět viděl jen podlahu a nakomec i práh ateliéru. Jana hodila klíček od pout do mezipatra a zabouchla zamnou dveře. Vůbec jsem nechápal a dalších deset minut jsem se snažil trefit klíčkem do dírky pout. Teď už plně volný jsem se vrátil zpět ke dveřím před kterými byl můj mobil, peněženka a vzkaz "Dnes už neruš". Na cestě zpět jsem se snažil všem vyhýbat protože podlitiny na rukou a nohou by jistě vzbuzovaly nežádanou pozornost. Až doma jsem si všiml ještě stále podvázaných koulí. Tohle kafe budu trávit hodně týdnů. A přesto za hodinu vklidu ve vaně už jsem vzpomínal na i hezké pocity a chvíle ani ne půl dne staré.
Uběhlo několik dní, pak několik týdnů, tělo se za tu dobu zahojilo a mysl naplnily vzpomínky a představy. Toužil jsem být opět s Ní. Cítit Její vůni, ochutnat Její rty, zulíbat celé to krásné tělíčko od krásných vlásků až po prstíky nohou. Ano, je to šílené, ale chci být opět u těch nožiček i za cenu že budu muset opět trpět. Měla zase pravdu! Musím za ní jít a jestli to tak bude chtít, tak prosit o spoutání. Jak je to možné?!
