Když jsem se pozdě odpoledne vyštrachal ze sklepa, měl jsem toho právě dost. Byl jsem zpocený a zaprášený, vlasy slepené bílou barvou. Zároveň však i spokojený, protože sklípek zářil čistotou a bělostí. Milovníkům podzemních prostor se tu při hrátce bude líbit, pomyslel jsem si a vzpomněl na některé své známé z místnosti , kde pravidelně chatuji.
Paní rovněž nelenošila. Když jsem se vrátil do klubíku, oháněla se právě s vrtačkou a připevňovala nové poličky v baru. Šel jsem do koupelny, udělat ze sebe opět člověka a pak si uvařil kávu. Byl jsem docela utahaný.
Mezi tím skončila svou práci i Paní a zbytek dne jsme prožili při kávě a debatě o všem možném. Ani jsem si nevšiml, že se přiblížil večer a venku se začalo šeřit. Začínal jsem být ospalý, teplo a klid na mě začaly působit.
Několikrát jsem nemohl potlačit zívnutí.
,,Po tak náročnej práci, by si sa mal dnes poriadne vyspať ",řekla mi Paní ,,na zemi by to určite nebolo ono. Čo Ty na to???" Tak, a je to, řekl jsem si v duchu zklamaně, hrát si nebudeš. Je asi taky unavená. ,,Ale prečo ten smútok?" usmívala se, ,,neboj, chcela som tým len povedať, že nebudeš spať na zemi, nič viac". Dokouřila cigaretu a odešla do mučírny.
„No tak, kde si???“ slyšel jsem její hlas, ,,ja čakám!!!". Trochu rozechvělý tím , co mě asi čeká , jsem šel za ní.
V koutě mučírny bylo umístěno lůžko s červenou koženkou, které jsem již znal. V bocích lůžka však byla řada kovových oček, které tam posledně nebyly. Tak vidíš, jak je hodná, napadlo mě, yslela na tebe a dala si práci s tím, aby se ti dobře spalo. S naprostou samozřejmostí jsem se úplně svlékl.
“Ľahni si sem a pekne na bruško!“ řekla mi a ukázala na lůžko. Řekla to sice s úsměvem, ale v jejím hlase jsem zachytil zvláštní tón, při kterém mi přeběhl mráz po zádech. Poslechl jsem okamžitě. Koženka nepříjemně zastudila a já si začal hledat tu nejpříjemnější polohu.
,,To Tvoje večné krútenie za chvíľku skončí, len sa neboj", zasmála se spokojeně. ,,Tie ruky snáď patria za chrbát,nie??? “ vyjela na mě přísným hlasem. ,,Alebo mi tu s nimi chceš do rána mávať ako veterník??? "
Splnil jsem ihned její příkaz. Vzápětí jsem ucítil, jak mi na zápěstí nasazuje široká kožená pouta a pak už jen zaslechl kovové cvaknutí svorky, která mi ruce spoutala k sobě. Tím to však neskončilo. Poznal jsem to podle toho, že mi začala provazem stahovat nad lokty paže těsně k sobě. To bylo něco nového a nezvyklého a trochu to bolelo. Ještě malý okamžik a mé ruce již neexsistovaly. Neměl jsem je, byly zbytečné a nepotřebné. Bolest,kterou jsem dosud cítil, byla přehlušena daleko intenzívnějším pocitem vzrušení z vlastní bezmocnosti. Stejnou péči věnovala i mým nohám a spoutala je pevně v kotnících i nad koleny. Třešničkou na dortu bylo, když mi nohy silně pokrčila a kotníky připoutala k zápěstím a zároveň i k provazu nad lokty. Její perfektní práce byla ukončena tím, že mi přikurtovala trup pevně k lůžku pomocí provazů, které provlékala připravenými kovovými očky.
Když byla s prací hotova, obešla lůžko a spokojeně si prohlížela své dílo. Pak jsem ucítil, jak se mě lehce dotýká řemínky důtek, které měla po ruce. Přejížděla s nimi od týla , přes záda až k patám a nazpět, bylo to velice vzrušující a ona to asi poznala podle chvění mého těla. „ Tak Ty si to užívaš??? A pýtal si sa či môžeš???“ Zasmála se a já zaslechl, jak cosi sundavá se stěny, kde byly zavěšené pomůcky. ,,No, tak to dnes dáme veľkú", slyšel jsem její hlas a pochopil, že mluví o roubíku. Stopni to, stopni to! říkal mi vnitřní hlas, takhle to do rána nemůžeš přeci vydržet. Ucítil jsem na rtech chladivý dotyk gumy. ,, Ták…. a teraz urob pekne …Ham “ řekla mi posměšně.
Rozhodující okamžik nastal. Kdo z nás bude rychlejší? Vsadil jsem všechno na jednu kartu a otevřel ústa. Chtěl jsem rychle říci že jsem si to rozmyslel, ale nestihl jsem to. Stačil jsem říci jen. .,,Já jsem mmm mmmmmmm." Právě v tom okamžiku mi velká kulička vnikla hluboko do úst a já už jen cítil v týle její hbité prsty, jak zapínají řemínek roubíku. Paradoxně se mi ulevilo. Už jsem si nemusel lámat hlavu tím, jestli požádám o ukončení hrátky či ne.
“ Čo sa deje??? Ty si mi chcel niečo povedať???“ ptala se s předstíraným zájmem. ,,Ty so mnou nerozprávaš??? Snáď som Ti dokonca niečo neurobila???" smála se. ,,Ja to vážně nechápem, prečo si sa urazil ? Len ti dám roubík a už odmietaš so mnou rozprávať." Pak se trochu naklonila a škodolibě se mi culila do tváře ,,Takto Ti to rozprávanie veľmi nejde, hmm??? Ja viem, takto to nejde! Ale konečne už budeš tichúčko! “
Zavřel jsem oči a odvrátil se. ,,Nie si teda veľmi dobre vychovaný "smála se, ,,Ty snáď ani nevieš, že je slušnosť pozerať sa do očí tomu ,s kým rozprávaš??? Pardon, s kým rozprávam ja! Na výchovu už je neskoro a trest bude rozhodne účinnejší !!!." Potom mi nasadila široký kožený obojek a kroužkem obojku provlékla provaz , kterým mi hlavu přitáhla k lůžku a dokonale mi ji znehybnila. Hleděl jsem zblízka na červený povrch lůžka a nemohl s hlavou ani pohnout. ,,Prosím,rozvaž mě", říkal jsem nahlas, ale z ústa mě neposlechla a říkala jen ,,mmmmmmmm mmm". Slyšel jsem, jak poklízí v mučírně a hlasitě mě napodobuje jako ozvěna. ,,Hmmm,mmmm,mmmm" opakovala po mě nahlas a smála se.
Pak se ještě na okamžik vrátila ke mě. Zkontrolovala mi pouta, jestli neškrtí víc, než je nutné a dotáhla mi řemínek roubíku co nejpevněji. Potom mě pohladila po zpocených vlasech a řekla: ,,Tak si to tu pekne uži, dobrú noc a nech sa Ti niečo krásne zdá, ja už som tiež ospalá, aj ja idem do postieľky." Světlo v mučírně zhaslo. Bylo slyšet jen kdesi vzadu její přecházení, pak několikrát cvakly dveře a nastalo ticho.
Zůstal jsem sám a ve tmě.
Nějaký čas jsem ležel v naprostém klidu a tichu. Ve tmě, která mě obklopovala, nebyl snad ani atom světla, nedalo se rozeznat vůbec nic. Vnímal jsem však v tom tichu i sebemenší zvuk kroků lidí na ulici, hučení aut , i jakousi vzdálenou hudbu.
Zkoušel jsem konečky prstů nahmatat řemínek od kožených pout, nebo uzlík provazu, který mě poutal do kozelce. Nahmatal jsem však jen kotníky pokrčených nohou. Jak řemínky, tak i uzly, byly mimo můj dosah. Následovalo několik škubavých pohybů se snahou narovnat si trochu nohy. Bylo to zbytečné a špatné rozhodnutí. Utáhl jsem si tím provazy na rukou, které začaly již doopravdy bolet. Snažil jsem se chvíli nehýbat, ale bolest v rukou nepolevovala. Zkusil jsem posunout se na lůžku trupem vpřed, ale byl jsem pevně přikurtován a provaz na stehnech se mi dost bolestivě zařízl do kůže, bolestivý vjem byl tak silný, že jsem učinil opačný pohyb, ale tím jsem se začal škrtit připoutaným obojkem. Nejhezčí na tom bylo to, že ani jedna z bolestí, co jsem si svým zmítáním způsobil, nepřestávala. Bylo to děsivé a nádherné zároveň. Po několika minutách jsem byl zpocený jako myš a divoce bušící srdce jsem cítil až v krku.
Palčivý pot mi stékal do očí, které začaly slzet a slzy i pot mi stékaly po nose a odkapávaly na lůžko, pod mou tvář. Z úst, široce rozevřených kuličkou mi vytékaly sliny a spolu s potem i slzami už vytvářely dosti velkou kaluž. Slzy mi však stékaly i do nosu a za nějaký čas mě začaly dusit. Moje dýchání, už dost ztížené roubíkem , mělo další překážku a stále se zrychlovalo. Zmocnila se mě panika. Zoufale jsem se snažil prudkým vydechováním vodu z nosu odstranit. Podařilo se mi to asi po minutě, za cenu nepředstavitelného úsilí. Celé tělo se mi chvělo jako v zimnici. Naštěstí proud slin z úst pomaličku přestával, protože mi natekly dásně a jazyk. Dýchání se zlepšilo. Uklidňoval jsem se velice dlouho. Bolest z utažených provazů nepřestávala a já věděl, že je mým údělem , aby to bolelo až do dalšího rána. Byl jsem naprosto tělesně i duševně vyčerpán, tělesně ze zmítání v poutech a psychicky ze stresu způsobeného dušením. Položil jsem hlavu na lůžko, opřel se čelem do louže slin a potu a věděl jsem, že slzy, které mi vytékají z očí, už pot na svědomí nemá.
Byla stále naprostá tma, ale pak se stalo něco, co jsme již kdysi zažil a co si neumím vysvětlit dodnes. S naprostou samozřejmostí jsem vstal z lůžka. S úlevou jsem se protáhl a znovu se oblékl. Pak jsem se s úsměvem podíval na to nahé, spoutané a mokré tělo, co tu přede mnou leželo. Viděl jsem mokré vlasy, obličej politý potem a slzami, rty naběhlé vloženým roubíkem. Nebylo však času nazbyt. Pokud chci být včas v klubíku, musím si pospíšit. Tiše jsem se vykradl z mučírny a opatrně zaklapl hlavní dveře. Ocitl jsem se na ulici. Měl jsem docela kliku, protože vchod do Hlavního nádraží v Praze byl hned naproti. Odtud se přeci jezdí do Brna, musím si pospíšit, než se Paní vzbudí a zjistí mou nepřítomnost. Do odjezdu vlaku zbývalo pár minut, zjistil jsem to podle cedule, kterou po chodníku nosil otrhaný bezdomovec. Vběhl jsem do nádražní haly a padla na mě hrůza. Hala byla úplně pustá, jenom na zemi se povalovaly kelímky od piva a staré noviny. Jen na opačném konci haly kdosi uklízel. Chtěl jsem se zeptat na odjezd vlaku, ale pak jsem si to rozmyslel. Co když ti dá do ruky koště a ty tu budeš muset zametat za něho, dokud nepřijde další cestující? Raději jsem se otočil a spěchal k pokladně. Naštěstí bylo otevřeno. Pokladní mi vydala jízdenku a já jí zaplatil o dva pražské groše méně než posledně. Za zbytek můžu něco koupit Paní, řekl jsem si a zacinkal zbylými stříbrňáky. Byl opravdu nejvyšší čas. Ještě jsem se neusadil do vlaku taženého třemi parními lokomotivami a už se rozjel. Byl to opravdu rychlík, nikde nezastavil. Dokonce i průvodčí měl naspěch. Zkontroloval mi jízdenku a aby se nezdržoval, prošel stěnou do dalšího kupé. Cesta trvala asi deset minut a vlak dojel na brněnské nádraží. Vystoupil jsem z vlaku, hned na tramvajovém ostrůvku. Vzápětí se vlak zase rozjel a zmizel v podchodu pro chodce. Tramvaj č .13 přijela okamžitě. Pod číslem svítil jasně symbol BDSM, tvořený červenou reklamní trubicí .Nikdo nevystupoval, všichni cestující seděli připoutáni ve svých sedačkách. Ptát se na cestu nemělo smysl, všichni, včetně řidiče měli v ústech roubíky. Cesta uběhla rychle, nemusel jsem si sedat, a ani roubík mi průvodčí tramvaje nedala, když zjistila, že vystupuji u klubíku. Tiše jsem si odemkl dveře klíčkem od policejních pout a odplížil se nazpět do mučírny. Ulevilo se mi, Paní ještě spala a nic nepozná. Rychle jsem se zase svlékl. Moc se mi nazpět nechtělo, ale nedalo se nic dělat. Tupá bolest se zase vrátila, ale já už jí nevnímal. Byl jsem naprosto apatický a lhostejný. Bylo mi naprosto jedno, že se nemůžu hýbat a mluvit. Pokud budu chtít, můžu se zase vydat na nějaký výlet.
Maličkým otvorem vniklo do mučírny matné světlo nového dne a na ulici zacinkala první ranní tramvaj. Chvilku jsem přemýšlel, jestli to není zrovna ta, kterou jsem právě přijel. Na stěně mučírny se objevil sluneční paprsek. Už naprosto klidný jsem znovu položil hlavu na lůžko. Čekal jsem jen, až se znovu otevřou dveře mučírny a moje noc v poutech bude u konce. Netrvalo to dlouho.
Paní rovněž nelenošila. Když jsem se vrátil do klubíku, oháněla se právě s vrtačkou a připevňovala nové poličky v baru. Šel jsem do koupelny, udělat ze sebe opět člověka a pak si uvařil kávu. Byl jsem docela utahaný.
Mezi tím skončila svou práci i Paní a zbytek dne jsme prožili při kávě a debatě o všem možném. Ani jsem si nevšiml, že se přiblížil večer a venku se začalo šeřit. Začínal jsem být ospalý, teplo a klid na mě začaly působit.
Několikrát jsem nemohl potlačit zívnutí.
,,Po tak náročnej práci, by si sa mal dnes poriadne vyspať ",řekla mi Paní ,,na zemi by to určite nebolo ono. Čo Ty na to???" Tak, a je to, řekl jsem si v duchu zklamaně, hrát si nebudeš. Je asi taky unavená. ,,Ale prečo ten smútok?" usmívala se, ,,neboj, chcela som tým len povedať, že nebudeš spať na zemi, nič viac". Dokouřila cigaretu a odešla do mučírny.
„No tak, kde si???“ slyšel jsem její hlas, ,,ja čakám!!!". Trochu rozechvělý tím , co mě asi čeká , jsem šel za ní.
V koutě mučírny bylo umístěno lůžko s červenou koženkou, které jsem již znal. V bocích lůžka však byla řada kovových oček, které tam posledně nebyly. Tak vidíš, jak je hodná, napadlo mě, yslela na tebe a dala si práci s tím, aby se ti dobře spalo. S naprostou samozřejmostí jsem se úplně svlékl.
“Ľahni si sem a pekne na bruško!“ řekla mi a ukázala na lůžko. Řekla to sice s úsměvem, ale v jejím hlase jsem zachytil zvláštní tón, při kterém mi přeběhl mráz po zádech. Poslechl jsem okamžitě. Koženka nepříjemně zastudila a já si začal hledat tu nejpříjemnější polohu.
,,To Tvoje večné krútenie za chvíľku skončí, len sa neboj", zasmála se spokojeně. ,,Tie ruky snáď patria za chrbát,nie??? “ vyjela na mě přísným hlasem. ,,Alebo mi tu s nimi chceš do rána mávať ako veterník??? "
Splnil jsem ihned její příkaz. Vzápětí jsem ucítil, jak mi na zápěstí nasazuje široká kožená pouta a pak už jen zaslechl kovové cvaknutí svorky, která mi ruce spoutala k sobě. Tím to však neskončilo. Poznal jsem to podle toho, že mi začala provazem stahovat nad lokty paže těsně k sobě. To bylo něco nového a nezvyklého a trochu to bolelo. Ještě malý okamžik a mé ruce již neexsistovaly. Neměl jsem je, byly zbytečné a nepotřebné. Bolest,kterou jsem dosud cítil, byla přehlušena daleko intenzívnějším pocitem vzrušení z vlastní bezmocnosti. Stejnou péči věnovala i mým nohám a spoutala je pevně v kotnících i nad koleny. Třešničkou na dortu bylo, když mi nohy silně pokrčila a kotníky připoutala k zápěstím a zároveň i k provazu nad lokty. Její perfektní práce byla ukončena tím, že mi přikurtovala trup pevně k lůžku pomocí provazů, které provlékala připravenými kovovými očky.
Když byla s prací hotova, obešla lůžko a spokojeně si prohlížela své dílo. Pak jsem ucítil, jak se mě lehce dotýká řemínky důtek, které měla po ruce. Přejížděla s nimi od týla , přes záda až k patám a nazpět, bylo to velice vzrušující a ona to asi poznala podle chvění mého těla. „ Tak Ty si to užívaš??? A pýtal si sa či môžeš???“ Zasmála se a já zaslechl, jak cosi sundavá se stěny, kde byly zavěšené pomůcky. ,,No, tak to dnes dáme veľkú", slyšel jsem její hlas a pochopil, že mluví o roubíku. Stopni to, stopni to! říkal mi vnitřní hlas, takhle to do rána nemůžeš přeci vydržet. Ucítil jsem na rtech chladivý dotyk gumy. ,, Ták…. a teraz urob pekne …Ham “ řekla mi posměšně.
Rozhodující okamžik nastal. Kdo z nás bude rychlejší? Vsadil jsem všechno na jednu kartu a otevřel ústa. Chtěl jsem rychle říci že jsem si to rozmyslel, ale nestihl jsem to. Stačil jsem říci jen. .,,Já jsem mmm mmmmmmm." Právě v tom okamžiku mi velká kulička vnikla hluboko do úst a já už jen cítil v týle její hbité prsty, jak zapínají řemínek roubíku. Paradoxně se mi ulevilo. Už jsem si nemusel lámat hlavu tím, jestli požádám o ukončení hrátky či ne.
“ Čo sa deje??? Ty si mi chcel niečo povedať???“ ptala se s předstíraným zájmem. ,,Ty so mnou nerozprávaš??? Snáď som Ti dokonca niečo neurobila???" smála se. ,,Ja to vážně nechápem, prečo si sa urazil ? Len ti dám roubík a už odmietaš so mnou rozprávať." Pak se trochu naklonila a škodolibě se mi culila do tváře ,,Takto Ti to rozprávanie veľmi nejde, hmm??? Ja viem, takto to nejde! Ale konečne už budeš tichúčko! “
Zavřel jsem oči a odvrátil se. ,,Nie si teda veľmi dobre vychovaný "smála se, ,,Ty snáď ani nevieš, že je slušnosť pozerať sa do očí tomu ,s kým rozprávaš??? Pardon, s kým rozprávam ja! Na výchovu už je neskoro a trest bude rozhodne účinnejší !!!." Potom mi nasadila široký kožený obojek a kroužkem obojku provlékla provaz , kterým mi hlavu přitáhla k lůžku a dokonale mi ji znehybnila. Hleděl jsem zblízka na červený povrch lůžka a nemohl s hlavou ani pohnout. ,,Prosím,rozvaž mě", říkal jsem nahlas, ale z ústa mě neposlechla a říkala jen ,,mmmmmmmm mmm". Slyšel jsem, jak poklízí v mučírně a hlasitě mě napodobuje jako ozvěna. ,,Hmmm,mmmm,mmmm" opakovala po mě nahlas a smála se.
Pak se ještě na okamžik vrátila ke mě. Zkontrolovala mi pouta, jestli neškrtí víc, než je nutné a dotáhla mi řemínek roubíku co nejpevněji. Potom mě pohladila po zpocených vlasech a řekla: ,,Tak si to tu pekne uži, dobrú noc a nech sa Ti niečo krásne zdá, ja už som tiež ospalá, aj ja idem do postieľky." Světlo v mučírně zhaslo. Bylo slyšet jen kdesi vzadu její přecházení, pak několikrát cvakly dveře a nastalo ticho.
Zůstal jsem sám a ve tmě.
Nějaký čas jsem ležel v naprostém klidu a tichu. Ve tmě, která mě obklopovala, nebyl snad ani atom světla, nedalo se rozeznat vůbec nic. Vnímal jsem však v tom tichu i sebemenší zvuk kroků lidí na ulici, hučení aut , i jakousi vzdálenou hudbu.
Zkoušel jsem konečky prstů nahmatat řemínek od kožených pout, nebo uzlík provazu, který mě poutal do kozelce. Nahmatal jsem však jen kotníky pokrčených nohou. Jak řemínky, tak i uzly, byly mimo můj dosah. Následovalo několik škubavých pohybů se snahou narovnat si trochu nohy. Bylo to zbytečné a špatné rozhodnutí. Utáhl jsem si tím provazy na rukou, které začaly již doopravdy bolet. Snažil jsem se chvíli nehýbat, ale bolest v rukou nepolevovala. Zkusil jsem posunout se na lůžku trupem vpřed, ale byl jsem pevně přikurtován a provaz na stehnech se mi dost bolestivě zařízl do kůže, bolestivý vjem byl tak silný, že jsem učinil opačný pohyb, ale tím jsem se začal škrtit připoutaným obojkem. Nejhezčí na tom bylo to, že ani jedna z bolestí, co jsem si svým zmítáním způsobil, nepřestávala. Bylo to děsivé a nádherné zároveň. Po několika minutách jsem byl zpocený jako myš a divoce bušící srdce jsem cítil až v krku.
Palčivý pot mi stékal do očí, které začaly slzet a slzy i pot mi stékaly po nose a odkapávaly na lůžko, pod mou tvář. Z úst, široce rozevřených kuličkou mi vytékaly sliny a spolu s potem i slzami už vytvářely dosti velkou kaluž. Slzy mi však stékaly i do nosu a za nějaký čas mě začaly dusit. Moje dýchání, už dost ztížené roubíkem , mělo další překážku a stále se zrychlovalo. Zmocnila se mě panika. Zoufale jsem se snažil prudkým vydechováním vodu z nosu odstranit. Podařilo se mi to asi po minutě, za cenu nepředstavitelného úsilí. Celé tělo se mi chvělo jako v zimnici. Naštěstí proud slin z úst pomaličku přestával, protože mi natekly dásně a jazyk. Dýchání se zlepšilo. Uklidňoval jsem se velice dlouho. Bolest z utažených provazů nepřestávala a já věděl, že je mým údělem , aby to bolelo až do dalšího rána. Byl jsem naprosto tělesně i duševně vyčerpán, tělesně ze zmítání v poutech a psychicky ze stresu způsobeného dušením. Položil jsem hlavu na lůžko, opřel se čelem do louže slin a potu a věděl jsem, že slzy, které mi vytékají z očí, už pot na svědomí nemá.
Byla stále naprostá tma, ale pak se stalo něco, co jsme již kdysi zažil a co si neumím vysvětlit dodnes. S naprostou samozřejmostí jsem vstal z lůžka. S úlevou jsem se protáhl a znovu se oblékl. Pak jsem se s úsměvem podíval na to nahé, spoutané a mokré tělo, co tu přede mnou leželo. Viděl jsem mokré vlasy, obličej politý potem a slzami, rty naběhlé vloženým roubíkem. Nebylo však času nazbyt. Pokud chci být včas v klubíku, musím si pospíšit. Tiše jsem se vykradl z mučírny a opatrně zaklapl hlavní dveře. Ocitl jsem se na ulici. Měl jsem docela kliku, protože vchod do Hlavního nádraží v Praze byl hned naproti. Odtud se přeci jezdí do Brna, musím si pospíšit, než se Paní vzbudí a zjistí mou nepřítomnost. Do odjezdu vlaku zbývalo pár minut, zjistil jsem to podle cedule, kterou po chodníku nosil otrhaný bezdomovec. Vběhl jsem do nádražní haly a padla na mě hrůza. Hala byla úplně pustá, jenom na zemi se povalovaly kelímky od piva a staré noviny. Jen na opačném konci haly kdosi uklízel. Chtěl jsem se zeptat na odjezd vlaku, ale pak jsem si to rozmyslel. Co když ti dá do ruky koště a ty tu budeš muset zametat za něho, dokud nepřijde další cestující? Raději jsem se otočil a spěchal k pokladně. Naštěstí bylo otevřeno. Pokladní mi vydala jízdenku a já jí zaplatil o dva pražské groše méně než posledně. Za zbytek můžu něco koupit Paní, řekl jsem si a zacinkal zbylými stříbrňáky. Byl opravdu nejvyšší čas. Ještě jsem se neusadil do vlaku taženého třemi parními lokomotivami a už se rozjel. Byl to opravdu rychlík, nikde nezastavil. Dokonce i průvodčí měl naspěch. Zkontroloval mi jízdenku a aby se nezdržoval, prošel stěnou do dalšího kupé. Cesta trvala asi deset minut a vlak dojel na brněnské nádraží. Vystoupil jsem z vlaku, hned na tramvajovém ostrůvku. Vzápětí se vlak zase rozjel a zmizel v podchodu pro chodce. Tramvaj č .13 přijela okamžitě. Pod číslem svítil jasně symbol BDSM, tvořený červenou reklamní trubicí .Nikdo nevystupoval, všichni cestující seděli připoutáni ve svých sedačkách. Ptát se na cestu nemělo smysl, všichni, včetně řidiče měli v ústech roubíky. Cesta uběhla rychle, nemusel jsem si sedat, a ani roubík mi průvodčí tramvaje nedala, když zjistila, že vystupuji u klubíku. Tiše jsem si odemkl dveře klíčkem od policejních pout a odplížil se nazpět do mučírny. Ulevilo se mi, Paní ještě spala a nic nepozná. Rychle jsem se zase svlékl. Moc se mi nazpět nechtělo, ale nedalo se nic dělat. Tupá bolest se zase vrátila, ale já už jí nevnímal. Byl jsem naprosto apatický a lhostejný. Bylo mi naprosto jedno, že se nemůžu hýbat a mluvit. Pokud budu chtít, můžu se zase vydat na nějaký výlet.
Maličkým otvorem vniklo do mučírny matné světlo nového dne a na ulici zacinkala první ranní tramvaj. Chvilku jsem přemýšlel, jestli to není zrovna ta, kterou jsem právě přijel. Na stěně mučírny se objevil sluneční paprsek. Už naprosto klidný jsem znovu položil hlavu na lůžko. Čekal jsem jen, až se znovu otevřou dveře mučírny a moje noc v poutech bude u konce. Netrvalo to dlouho.
