Posted 11.07.2016 by Columbia30 in BDSM
Za pár minut od chvíle, kdy Kateřina odjela s ještěrkou, která mě dovezla do mé klece (ještě tu nejsem ani čtvrt hodiny a už říkám má klec - nicméně brzy jsem měl pochopit, že označení má je skutečně více než přesné), se znovu objevila má věznitelka v těch velkých železných vratech.
Ty teď za sebou zabouchla a přišla přímo k mé kleci. „Tak aby bylo jasno, prdelko," prohlásila Kateřina směrem ke mně a pokračovala: „Na té diskotéce jsem ti dala do pití uspávací sérum, které zafungovalo skvěle."
Hlavou se mi honily myšlenky na tu diskotéku. Jediné, co jsem si byl schopen vybavit, byl všemožně se motající a houpající prostor diskotéky a její obličej, který se mě ptal jestli je mi dobře. Kateřina mi nicméně nedala příliš mnoho prostoru k přemítání o tom, jak jsem se sem dostal, a jala se mě seznámit s tím, co mě čeká a nemine. „Jsi teď můj otrok, jsi na mém panství, které je od tvého města skutečně hodně daleko." To mě napadlo už předtím, ale vzhledem k tomu, jak pronesla ono slovo daleko, asi to bude skutečně HODNĚ daleko. „Chytila jsem si tě, abych si z tebe vycvičila sexuální hračku, po které toužím už roky." Pokračovala Kateřina „Jak vidíš, docela slušně jsem se na tvůj příchod připravila. Mám tu vše, co bude k tvému výcviku třeba." Znovu jsem se rozhlédl po místnosti, ve které jsem se nacházel, a musel jsem uznat, že asi nelže. „Nejprve ale bude nutné udělat pár úprav na tvém těle." Tohle její oznámení mě trochu vyděsilo a trochu jsem se roztřásl. Kateřina si toho samozřejmě všimla „Třást se teď nemusíš, k tomu budeš mít dostatek důvodů, až začneme." Prozradila mi s ďábelským úšklebkem a já vytušil, že zábava to pro mně asi nebude. „Teď se prospi. Začneme zítra." A když už byla na odchodu, ještě se otočila: „A zbytečně se nepokoušej dostat ven, jednak nemáš šanci a jednak jsi uprostřed hlubokých lesů, sto mil na každou stranu je jen pustina, takže i kdyby ses dostal ven, čeká tě jedině smrt." Suše jsem polkl a díval se, jak se ty těžké ocelové dveře zavírají a jak v nich cvaká zamykací mechanismus.
Ležel jsem na podlaze své klece a přemítal o své situaci. „Jsem zavřený v ocelové kleci, kdesi v lesích, uvnitř stavby, která nemá jediné okno, je plná mučících bicích nástrojů a já mám spoutané ruce a na přirození nějakou plastovou trubku." Moje situace se zdála být bezvýchodná. Rozbrečel jsem se. Pak jsem usnul.
Probudil jsem se nevím za jak dlouho. Nebyla mi zima, ale měl jsem silné nutkání močit. Nejprve jsem zkoušel volat. Pak jsem už řval a pak jsem to nevydržel a prostě se pomočil. Ukázalo se, že i na to je moje klec připravená. Měla dvojité dno a moč, která ze mě vyšla, protekla okamžitě o patro níže a tam ji spláchl proud vody, který jsem sice nemohl v té tmě vidět, ale jasně jsem ho slyšel. Bylo více než jasné, že tohle nebyla žádná náhoda. Na to, co jsem tu já teď prožíval, se tahle ďábelská ženská připravovala dlouho a pečlivě. Měla to promyšlené a technicky zvládnuté do posledního detailu. „Bože, co mám dělat?" Ptal jsem se bezcílně tmy a přemýšlel o tom, co se mnou bude. Pak jsem opět usnul.
Probudila mne šílená bolest. Mé tělo se zkroutilo jako dobře napnutý luk a já měl pocit, že se mi zpřetrhají snad všechny svaly. I ty, o kterých jsem do té chvíle netušil, že je vůbec mám. Byla to rána z paralyzéru, kterou mi uštědřila moje trýznitelka. V tom stavu, v jakém jsem se nacházel, jsem neměl šanci na jakoukoli obranu, čehož ta zmije využila a vytáhla mne z klece. Hodila mne (nechápu jak se jí to podařilo, zase až takové pírko nejsem) na gynekologické křeslo a začala mne připoutávat. Nohy, ruce, hlava, hrudník, měl jsem pouta snad úplně všude. Když skončila a dotáhla poslední popruh, začala mě opouštět ona bolestivá křeč z rány paralyzérem a do mého těla se vracel cit. Bylo to ovšem zcela zbytečné, i kdybych měl všechnu sílu světa, nemohl jsem se ani hnout. Připoutání bylo tak dokonalé, že jsem měl dojem, že ani prsty na rukou a nohou se nedá hýbat.
„Tak hochu, začneme." Pronesla má věznitelka s úsměvem, který nevěstil vůbec nic dobrého, ale to jsem ostatně ani nečekal. Ke křeslu, ve kterém jsem byl upoután, si přitáhla bílou lékařskou židličku bez opěradla a železný pochromovaný stolek. Ze své pozice jsem nebyl s to zjistit, co na něm je, ale už zvuk jeho jízdy po nerovné podlaze stodoly a následné přeskočení okraje kachličkové podlahy, na které bylo křeslo, dával jasně najevo, že je plný ocelových nástrojů, které jistě nejsou uzpůsobeny k tomu aby přinášely rozkoš. „Uděláme pár dírek do chlapečka," pronesla Kateřina, jako by mi četla myšlenky. V její ruce se ovšem neobjevilo nic co by mohlo nějaké díry dělat. Držela klíč. Docela malý klíček. Když se s ním přiblížila k mému rozkroku trhl jsem sebou. Pravda žádné velké škubnutí to nebylo, protože to má pouta prostě neumožňovala, ale znatelné i pro tu ďábelskou ženskou bylo dostatečně. „Ale ale, snad bychom se nebáli," uštěpačně zahlaholila a jala se věnovat svým věcem. Vzala do ruky mé uvězněné mužství a v té chvíli mi došlo, k čemu onen klíč je. K té trubce, co jsem měl na svém penisu. Můj odhad se vzápětí ukázal jako správný, protože cvakl zámek a můj penis byl vyproštěn z plastového sevření. K mému velkému údivu se začal stavět. „No copak to tu máme?" Opět se smála Kateřina. Já byl údivem zkoprnělý. Nechápal jsem, co se to děje. Ta situace mne vzrušovala a já se propadal hanbou a studem. „Jen se nestyď, otrůčku," řekla Kateřina a párkrát mi penis promnula v ruce. „Mám docela radost, že jsi vzrušený. O to bude všechno jednodušší." Dodala a já jsem neměl tušení, co tím myslí. Nikdy před tím se mi nic podobného nestalo a nikdy mě nenapadlo, že mě podobná situace bude zajímat nebo dokonce vzrušovat. Kateřina ještě chvíli laskala můj penis, který se stavěl čím dál víc, až jsem začínal mít dojem, že mi za chvíli musí nutně prasknout. Najednou jsem ucítil v rozkroku strašnou bolest. Ta potvora zmáčkla moje koule v pěsti a to tak silně, že mi z očí vyhrkly slzy. „Tak DOST!" Její výkřik doslova prosekl vzduch ve stodole. „Nejsi tu proto, aby sis to užíval! Jsi můj otrok a tvůj život je od chvíle, co jsem si tě chytila, určen k tomu, abych si užívala já."
Ty teď za sebou zabouchla a přišla přímo k mé kleci. „Tak aby bylo jasno, prdelko," prohlásila Kateřina směrem ke mně a pokračovala: „Na té diskotéce jsem ti dala do pití uspávací sérum, které zafungovalo skvěle."
Hlavou se mi honily myšlenky na tu diskotéku. Jediné, co jsem si byl schopen vybavit, byl všemožně se motající a houpající prostor diskotéky a její obličej, který se mě ptal jestli je mi dobře. Kateřina mi nicméně nedala příliš mnoho prostoru k přemítání o tom, jak jsem se sem dostal, a jala se mě seznámit s tím, co mě čeká a nemine. „Jsi teď můj otrok, jsi na mém panství, které je od tvého města skutečně hodně daleko." To mě napadlo už předtím, ale vzhledem k tomu, jak pronesla ono slovo daleko, asi to bude skutečně HODNĚ daleko. „Chytila jsem si tě, abych si z tebe vycvičila sexuální hračku, po které toužím už roky." Pokračovala Kateřina „Jak vidíš, docela slušně jsem se na tvůj příchod připravila. Mám tu vše, co bude k tvému výcviku třeba." Znovu jsem se rozhlédl po místnosti, ve které jsem se nacházel, a musel jsem uznat, že asi nelže. „Nejprve ale bude nutné udělat pár úprav na tvém těle." Tohle její oznámení mě trochu vyděsilo a trochu jsem se roztřásl. Kateřina si toho samozřejmě všimla „Třást se teď nemusíš, k tomu budeš mít dostatek důvodů, až začneme." Prozradila mi s ďábelským úšklebkem a já vytušil, že zábava to pro mně asi nebude. „Teď se prospi. Začneme zítra." A když už byla na odchodu, ještě se otočila: „A zbytečně se nepokoušej dostat ven, jednak nemáš šanci a jednak jsi uprostřed hlubokých lesů, sto mil na každou stranu je jen pustina, takže i kdyby ses dostal ven, čeká tě jedině smrt." Suše jsem polkl a díval se, jak se ty těžké ocelové dveře zavírají a jak v nich cvaká zamykací mechanismus.
Ležel jsem na podlaze své klece a přemítal o své situaci. „Jsem zavřený v ocelové kleci, kdesi v lesích, uvnitř stavby, která nemá jediné okno, je plná mučících bicích nástrojů a já mám spoutané ruce a na přirození nějakou plastovou trubku." Moje situace se zdála být bezvýchodná. Rozbrečel jsem se. Pak jsem usnul.
Probudil jsem se nevím za jak dlouho. Nebyla mi zima, ale měl jsem silné nutkání močit. Nejprve jsem zkoušel volat. Pak jsem už řval a pak jsem to nevydržel a prostě se pomočil. Ukázalo se, že i na to je moje klec připravená. Měla dvojité dno a moč, která ze mě vyšla, protekla okamžitě o patro níže a tam ji spláchl proud vody, který jsem sice nemohl v té tmě vidět, ale jasně jsem ho slyšel. Bylo více než jasné, že tohle nebyla žádná náhoda. Na to, co jsem tu já teď prožíval, se tahle ďábelská ženská připravovala dlouho a pečlivě. Měla to promyšlené a technicky zvládnuté do posledního detailu. „Bože, co mám dělat?" Ptal jsem se bezcílně tmy a přemýšlel o tom, co se mnou bude. Pak jsem opět usnul.
Probudila mne šílená bolest. Mé tělo se zkroutilo jako dobře napnutý luk a já měl pocit, že se mi zpřetrhají snad všechny svaly. I ty, o kterých jsem do té chvíle netušil, že je vůbec mám. Byla to rána z paralyzéru, kterou mi uštědřila moje trýznitelka. V tom stavu, v jakém jsem se nacházel, jsem neměl šanci na jakoukoli obranu, čehož ta zmije využila a vytáhla mne z klece. Hodila mne (nechápu jak se jí to podařilo, zase až takové pírko nejsem) na gynekologické křeslo a začala mne připoutávat. Nohy, ruce, hlava, hrudník, měl jsem pouta snad úplně všude. Když skončila a dotáhla poslední popruh, začala mě opouštět ona bolestivá křeč z rány paralyzérem a do mého těla se vracel cit. Bylo to ovšem zcela zbytečné, i kdybych měl všechnu sílu světa, nemohl jsem se ani hnout. Připoutání bylo tak dokonalé, že jsem měl dojem, že ani prsty na rukou a nohou se nedá hýbat.
„Tak hochu, začneme." Pronesla má věznitelka s úsměvem, který nevěstil vůbec nic dobrého, ale to jsem ostatně ani nečekal. Ke křeslu, ve kterém jsem byl upoután, si přitáhla bílou lékařskou židličku bez opěradla a železný pochromovaný stolek. Ze své pozice jsem nebyl s to zjistit, co na něm je, ale už zvuk jeho jízdy po nerovné podlaze stodoly a následné přeskočení okraje kachličkové podlahy, na které bylo křeslo, dával jasně najevo, že je plný ocelových nástrojů, které jistě nejsou uzpůsobeny k tomu aby přinášely rozkoš. „Uděláme pár dírek do chlapečka," pronesla Kateřina, jako by mi četla myšlenky. V její ruce se ovšem neobjevilo nic co by mohlo nějaké díry dělat. Držela klíč. Docela malý klíček. Když se s ním přiblížila k mému rozkroku trhl jsem sebou. Pravda žádné velké škubnutí to nebylo, protože to má pouta prostě neumožňovala, ale znatelné i pro tu ďábelskou ženskou bylo dostatečně. „Ale ale, snad bychom se nebáli," uštěpačně zahlaholila a jala se věnovat svým věcem. Vzala do ruky mé uvězněné mužství a v té chvíli mi došlo, k čemu onen klíč je. K té trubce, co jsem měl na svém penisu. Můj odhad se vzápětí ukázal jako správný, protože cvakl zámek a můj penis byl vyproštěn z plastového sevření. K mému velkému údivu se začal stavět. „No copak to tu máme?" Opět se smála Kateřina. Já byl údivem zkoprnělý. Nechápal jsem, co se to děje. Ta situace mne vzrušovala a já se propadal hanbou a studem. „Jen se nestyď, otrůčku," řekla Kateřina a párkrát mi penis promnula v ruce. „Mám docela radost, že jsi vzrušený. O to bude všechno jednodušší." Dodala a já jsem neměl tušení, co tím myslí. Nikdy před tím se mi nic podobného nestalo a nikdy mě nenapadlo, že mě podobná situace bude zajímat nebo dokonce vzrušovat. Kateřina ještě chvíli laskala můj penis, který se stavěl čím dál víc, až jsem začínal mít dojem, že mi za chvíli musí nutně prasknout. Najednou jsem ucítil v rozkroku strašnou bolest. Ta potvora zmáčkla moje koule v pěsti a to tak silně, že mi z očí vyhrkly slzy. „Tak DOST!" Její výkřik doslova prosekl vzduch ve stodole. „Nejsi tu proto, aby sis to užíval! Jsi můj otrok a tvůj život je od chvíle, co jsem si tě chytila, určen k tomu, abych si užívala já."
