Zvonění budíku bylo nesnesitelné.
Vylezly jsme z postele a šly za Paní Gitou.
Ještě rozjímala v posteli.
Poslala nás do koupelny a pak do kuchyně.
Po snídani jsme vyrazily uklidit sál a připravit snídaně pro ostatní.
První přišel strýček Rudolf. Nasnídal se a řekl, že až ostatní odjedou, chce s námi mluvit.
Paní Gita v tu chvíli přišla do jídelny.
Já s tebou také chci mluvit, Rudolfe.
Rudolf klekl a políbil Paní Gitě oba střevíčky.
"Jsem k vašim službám, Madame."
"Vstaň. Tady máš obálku a poděkuj Paní Justě."
Rudolf otevřel obálku a vytáhl z ní listiny. Pozorně je přečetl a zavýskl jako by vyhrál první v loterii.
"Děkuji, děkuji všem. Už jsem opravdu zase svým pánem. Tohle jsou doklady, kterými mě doktorka vydírala a měla mě ve své moci. Teď už opravdu mám život ve svých rukou!"
Jako by se chvilku opájel svým štěstím, držel listiny na hrudníku.
Pak je zase vzal a vrátil Paní Gitě.
"Proč mi je dáváš?"
"Já, já vám věřím, Madame. Pokud chcete, spalte ty papíry. Pokud ne, dobře si je uschovejte. Mají obrovskou finanční cenu a taky cenu mé existence. Už budu navždy vaším otrokem. Ne proto, že to chcete, ale protože vás zbožňuji jako nadpozemskou bytost.
Venku stojí kamion s mnoha objednanými součástmi vybavení do sklepů a krytu. Až ostatní odjedou, můžu je začít vykládat."
Paní Gita po té řeči stála jako socha.
Bylo vidět, že jí to vyznání sebralo.
Pohladila Rudolfa po vlasech, popleskala ho po tváři, dotkla se trička.
"Sundat!"
Rudolf ze sebe strhl triko.
"Kalhoty taky! I slipy!"
Za chvilku stál Rudolf nahý v pozoru.
Paní Gita ho osahávala jako handlíř koně.
"Dobrá. Přijímám. Ale za prvé: zvětšit a propíchnout bradavky, jako mají Alice a Dáša.
Za druhé. Dostaneš klícku, nebo pás cudnosti. Ještě si rozmyslím co.
Za třetí: Pokud budeš mimo tvrz, budeš mít klícku a klíček v zapečetěném pouzdru.
Za čtvrté: Tady mají otroci ženská jména. To dostaneš, až tě líp poznám.
Teď se oblékni a připrav se na odpolední práci. Jasné?"
"Ano, Madame. Jasné. Děkuji za vaši laskavost."
"V pořádku. Je ti doufám jasné, že když budeš tady, budu s tebou budu zacházet stejně, jako s ostatními otroky."
"Ano, Madame. Naprosto jasné. Děkuji za to."
Paní Gita ho odeslala do pokoje a my se věnovaly dál své práci.
Paní Gita dál stála a v očích se jí objevily slzy. Otočila se na podpatku a rázně odešla.
Podívaly jsme se s Alicí na sebe. Alice chtěla něco říct, ale zabránil jí v tom příchod Paní Justy. Vlastně příjezd. Přijela na svém obrovi jako na koni.
Ale byla asi v dobré náladě a nechala ho, aby si sedl normálně ke stolu.
Obr pozdravil a poděkoval celkem obstojnou češtinou. Mně i Alici to zarazilo.
Paní Justa se zasmála. "Musí se učit, aby vám rozuměl. A nejlepší motivace je výhrůžka, že ho bude učit osobně vaše Paní." A zasmála se.
O kom se mluvívá...
"To není problém. Po půl roce bude umět i árie!" Ozvalo se od dveří vesele.
Obr zbledl.
Paní Gita požádala Paní Justu, aby jí následovala. Obě odešly.
Obr zatím zhltl tři porce snídaně a spokojeně vypil litr kávy.
Dámy se opět vrátily a obě se usmívaly.
Paní Justa sjela pohledem svého otroka a něco mu tiše řekla.
Obr vykulil oči, nadechl se, jako by chtěl protestovat, ale rázná facka ho ihned usadila. Sklopil oči a tiše ze sebe vypravil: "Ano, pany, ja omlouvam se."
"Paní Justa tu s námi ještě pár dnů zůstane. Má tu nějaké povinnosti a vám se bude hodit pár silných rukou na dnešní odpoledne a následující dny."
Odpověděly jsme Paní Gitě že rozumíme a hleděli si svého.
"Říkejte mu Fred. Slyší na to." Řekla Paní Justa, jako by nám četla myšlenky.
"Rozumíme, Paní Justo." Odvětily jsme a pozdravily Freda, aby si zvykl na naše hlasy.
Paní Justa kývla na Paní Gitu a odjela na Fredovi z jídelny.
Do jídelny se připotácela Miss Flame a její rozčepýřené vlasy vytvářely dojem, že jí hoří hlava.
Táhla za sebou na vodítkách dva otroky. Jedním z nich byl Puk.
Lezl sice po kolenou, ale s nohama od sebe. Asi ho ještě přirození bolelo.
Asi určitě. Nechala si naložit snídani a oběma otrokům nechala naplnit krmítka. Sedla si do křesílka, poručila otrokům umístit krmítka těsně před něj, popřála otrokům dobrou chuť a když se začali soukat na krmítka, každému položila na hlavu jedno chodidlo. Sama se chystala jíst též.
"To by chtělo houpací křeslo..." Nadhodila Paní Gita.
"Jé! A máte ho?"
Paní Gita mě poslala pro houpací křeslo. Přesedla si do něj a otroci ji pohyby hlav u snídaně pěkně houpali.
Dámy se tomu vesele smály a pronášely vtipné průpovídky na adresu obou otroků.
Třeba: "Do krku a ven, chci se houpat celý den."
"Žužláním gumáka k spokojenosti Paní."
"Houpy, houpy, houp, otrok srká hloub."
A podobné. Příchozí Paní Kláru ta situace velmi zaujala a prohlásila, že to bude muset někdy taky zkusit.
Snídaně trvala velmi dlouho, protože se Dámy dobře bavily.
Ale nakonec všechny, co měly odjet odjely.
Paní Jil si nechala od Paní Gity vysvětlit postup při zvětšování bradavek a já musela na pruhovaných Čubčích prsou ukázat, jakou silou se má trénovat.
Čubka už vypadal veseleji a ani moc neskučel.
Jen se mu trochu rozšířily oči, když uslyšel tréninkový plán.
Čubka se vůbec změnil od doby, kdy jsem ho musela zpacifikovat. Vypadal, jako by se bavil. Bylo to zvláštní.
V jednu chvíli požádala Paní Gita Paní Jil o to, aby jí Čubka donesl ze sálu křeslo a když odešel, obořila se na Paní Jil:
"Drahá, víš, že tvůj otrok je sketa?"
Paní Jil otevřela pusu a překvapeně se otázala, co tím myslí.
"Chce se pomstít tobě i nám všem."
"Jak?"
"Takhle." Ozvalo se ode dveří.
Stála v nich Paní Justa a za ní Fred, který před sebou držel spoutaného Čubku.
Paní Justa před Paní Jil položila přívěsek, který byl ale rozlomený. zevnitř trčely části jakési elektroniky.
"Tohle je lokátor. Vysílá impulzy, které lze pomocí speciálního zařízení sledovat. Uložil ho po příjezdu do sálu a teď si ho přišel vyzvednout. Velice ho překvapilo, že je rozbitý."
Paní Jil zrudla jako krocan.
"Ty..." A začala Čubku bít bičíkem.
Paní Justa ji však zarazila.
"Ne! vím o jiném způsobu."
Fred odtáhl Čubku do velké koupelny a připoutal ho na mycí stroj.
Paní Gita mu aplikovala cévku a spustila program.
Čubka byl bledý, protože věděl co ho čeká.
"Od koho máš ten vysílač?" Zeptala se Paní Justa.
"Od nikoho."
"Rozmysli se, dokud to nebolí!"
Zatím probíhal jen čistící program a i s tím měl čubka co dělat.
Začalo plnění.
"Hu-huaaa, já nechci. Pusťte mě!"
"Kdo ti dal ten vysílač?"
"Ááá, nikdo."
Čerpadlo pomalu zvyšovalo tlak.
Stejná otázka, stejná odpověď.
Paní Gita nahlas komentovala co jí ukazoval displej.
"Patnáct procent, třicet, čtyřicet, padesát, šedesát, sedmdesát..."
Čubka kapituloval.
"Dal mi ho brácha. Já jsem dělal tipaře na bohatý domy. Nechal jsem tam pípák a oni to potom vybrali. Lidi kolem BDSM si nebudou stěžovat policii..."
"Ty svině!" vyprskla Paní Jil.
"No, myslím, že je čas na kávu, řekla Paní Justa a vytáhla nás z koupelny. Dovedla nás do jídelny.
"Justo, někdo ho musí hlídat..." Začala Paní Gita.
Paní Justa jí naznačila, že máme být potichu a zula si střevíčky.
Zuli jsme se všichni.
Potichu jsme došli ke dveřím koupelny.
Čubka tiše sténal.
Asi po deseti minutách začal řvát. Nechali jsme ho.
Paní Justa nás zase potichu odvedla do jídelny. Obuli jsme se a normálně se vrátili do koupelny.
"Tak jak se ti to líbí? Přidáme pár procent? Nebo pár minut?"
"Co, co chcete?"
"Pravdu. A celou. Jak velká je tlupa zlodějů, jaká je organizace útoku, kdo vede akci, kdy má být akce..."
Áuuu, to nemůžu. Oni by mě zabili."
"Paní Gito, prosím ještě zvýšit tlak a možná přidáme elektrické šoky..." Otočila se Paní Justa na Paní Gitu a mrkla jedním okem.
"Hmmm, ale to by mohl zdechnout." Oponovala Paní Gita.
"To už je jedno. Mluvit nechce, tak ať si to užije. Takové dvě, tři hodiny..."
"Néééé, já nechcíííí!" Zaječel Čubka, když viděl, jak Paní Gita bere do ruky ovladač. Šíleně se potil a břicho měl jako by spolkl celý meloun.
"Devadesát procent nárůst jedno procento každých deset minut?" Řekla nevzrušeně Paní Gita a začala hýbat rukou těsně nad ovladačem.
"Ve středu. Ve středu v jedenáct večer. První jdou dva chlapi v uniformách. Jako policie. Omráčí toho, kdo jim otevře a pak tam vlítne dalších osm lidí. Za chvíli je hotovo. Já nechci umřít! To moc bolííí!"
Paní Gita nám ukázala displej ovladače, usmála se a šibalsky mrkla.
Ukazoval třicet procent.
Nastavila ukončení programu a po vypnutí stroje Fred Čubku spoutal a odvedl do jedné z kobek.
"Jil, musíš tu zůstat do čtvrtka. Venku ti hrozí nebezpečí." Obrátila se Paní Gita na Paní Jil.
"Ano, zůstanu."
"A teď se jdeme naobědvat a udělat nějakou práci." Zavelela Paní Gita a odvedla nás do jídelny.
Po obědě najel Rudolf s velkým náklaďákem k oknu nejblíž vchodu do sklepů.
Vytáhl válečkové dopravníky, pospojoval je a v osm večer byly všechny bedny a balíky ve sklepě.
Umyli jsme se, navečeřeli a když jsme se sešli v obýváku, poručila Paní Gita Rudolfovi, aby se svlékl. Oměřila si jeho přirození tak samozřejmě, jako by to dělala stokrát denně.
Vybrala kroužek, nasadila a do zámku kroužku zasunula malou klícku.
Rudolf měl poměrně velké přirození a bylo na něm vidět, že se mu klícka zdá malá.
"Vysvětli mu to Dášeňko!" Poručila mi.
"Čím menší klícka, tím menší potíže s ranní erekcí." Řekla jsem.
"Aha. Já to jen vyráběl, nikdy neměl na... na... na..."
Byl rudý v obličeji a styděl se.
"Na čuráku!" Pomohla mu Paní Gita.
"Na... na čuráku."
"No vidíš. A už máš i ženské jméno. Budu ti říkat Nána. Jasné, Náno?"
"Ano, Madame."
"A dost povídání. Dášo, Nánu připoutáš do nohou mé postele a vy dvě do klece. Lehnete si jedna hlavou k nohám druhé. Pásy cudnosti spoutat krátkým řetězem a dobrou noc!"
Odporoučely jsme se do ložnice. Připoutaly Nánu a samy zalezly.
Bylo toho dost a usnuly jsme jako nemluvňata.
Vylezly jsme z postele a šly za Paní Gitou.
Ještě rozjímala v posteli.
Poslala nás do koupelny a pak do kuchyně.
Po snídani jsme vyrazily uklidit sál a připravit snídaně pro ostatní.
První přišel strýček Rudolf. Nasnídal se a řekl, že až ostatní odjedou, chce s námi mluvit.
Paní Gita v tu chvíli přišla do jídelny.
Já s tebou také chci mluvit, Rudolfe.
Rudolf klekl a políbil Paní Gitě oba střevíčky.
"Jsem k vašim službám, Madame."
"Vstaň. Tady máš obálku a poděkuj Paní Justě."
Rudolf otevřel obálku a vytáhl z ní listiny. Pozorně je přečetl a zavýskl jako by vyhrál první v loterii.
"Děkuji, děkuji všem. Už jsem opravdu zase svým pánem. Tohle jsou doklady, kterými mě doktorka vydírala a měla mě ve své moci. Teď už opravdu mám život ve svých rukou!"
Jako by se chvilku opájel svým štěstím, držel listiny na hrudníku.
Pak je zase vzal a vrátil Paní Gitě.
"Proč mi je dáváš?"
"Já, já vám věřím, Madame. Pokud chcete, spalte ty papíry. Pokud ne, dobře si je uschovejte. Mají obrovskou finanční cenu a taky cenu mé existence. Už budu navždy vaším otrokem. Ne proto, že to chcete, ale protože vás zbožňuji jako nadpozemskou bytost.
Venku stojí kamion s mnoha objednanými součástmi vybavení do sklepů a krytu. Až ostatní odjedou, můžu je začít vykládat."
Paní Gita po té řeči stála jako socha.
Bylo vidět, že jí to vyznání sebralo.
Pohladila Rudolfa po vlasech, popleskala ho po tváři, dotkla se trička.
"Sundat!"
Rudolf ze sebe strhl triko.
"Kalhoty taky! I slipy!"
Za chvilku stál Rudolf nahý v pozoru.
Paní Gita ho osahávala jako handlíř koně.
"Dobrá. Přijímám. Ale za prvé: zvětšit a propíchnout bradavky, jako mají Alice a Dáša.
Za druhé. Dostaneš klícku, nebo pás cudnosti. Ještě si rozmyslím co.
Za třetí: Pokud budeš mimo tvrz, budeš mít klícku a klíček v zapečetěném pouzdru.
Za čtvrté: Tady mají otroci ženská jména. To dostaneš, až tě líp poznám.
Teď se oblékni a připrav se na odpolední práci. Jasné?"
"Ano, Madame. Jasné. Děkuji za vaši laskavost."
"V pořádku. Je ti doufám jasné, že když budeš tady, budu s tebou budu zacházet stejně, jako s ostatními otroky."
"Ano, Madame. Naprosto jasné. Děkuji za to."
Paní Gita ho odeslala do pokoje a my se věnovaly dál své práci.
Paní Gita dál stála a v očích se jí objevily slzy. Otočila se na podpatku a rázně odešla.
Podívaly jsme se s Alicí na sebe. Alice chtěla něco říct, ale zabránil jí v tom příchod Paní Justy. Vlastně příjezd. Přijela na svém obrovi jako na koni.
Ale byla asi v dobré náladě a nechala ho, aby si sedl normálně ke stolu.
Obr pozdravil a poděkoval celkem obstojnou češtinou. Mně i Alici to zarazilo.
Paní Justa se zasmála. "Musí se učit, aby vám rozuměl. A nejlepší motivace je výhrůžka, že ho bude učit osobně vaše Paní." A zasmála se.
O kom se mluvívá...
"To není problém. Po půl roce bude umět i árie!" Ozvalo se od dveří vesele.
Obr zbledl.
Paní Gita požádala Paní Justu, aby jí následovala. Obě odešly.
Obr zatím zhltl tři porce snídaně a spokojeně vypil litr kávy.
Dámy se opět vrátily a obě se usmívaly.
Paní Justa sjela pohledem svého otroka a něco mu tiše řekla.
Obr vykulil oči, nadechl se, jako by chtěl protestovat, ale rázná facka ho ihned usadila. Sklopil oči a tiše ze sebe vypravil: "Ano, pany, ja omlouvam se."
"Paní Justa tu s námi ještě pár dnů zůstane. Má tu nějaké povinnosti a vám se bude hodit pár silných rukou na dnešní odpoledne a následující dny."
Odpověděly jsme Paní Gitě že rozumíme a hleděli si svého.
"Říkejte mu Fred. Slyší na to." Řekla Paní Justa, jako by nám četla myšlenky.
"Rozumíme, Paní Justo." Odvětily jsme a pozdravily Freda, aby si zvykl na naše hlasy.
Paní Justa kývla na Paní Gitu a odjela na Fredovi z jídelny.
Do jídelny se připotácela Miss Flame a její rozčepýřené vlasy vytvářely dojem, že jí hoří hlava.
Táhla za sebou na vodítkách dva otroky. Jedním z nich byl Puk.
Lezl sice po kolenou, ale s nohama od sebe. Asi ho ještě přirození bolelo.
Asi určitě. Nechala si naložit snídani a oběma otrokům nechala naplnit krmítka. Sedla si do křesílka, poručila otrokům umístit krmítka těsně před něj, popřála otrokům dobrou chuť a když se začali soukat na krmítka, každému položila na hlavu jedno chodidlo. Sama se chystala jíst též.
"To by chtělo houpací křeslo..." Nadhodila Paní Gita.
"Jé! A máte ho?"
Paní Gita mě poslala pro houpací křeslo. Přesedla si do něj a otroci ji pohyby hlav u snídaně pěkně houpali.
Dámy se tomu vesele smály a pronášely vtipné průpovídky na adresu obou otroků.
Třeba: "Do krku a ven, chci se houpat celý den."
"Žužláním gumáka k spokojenosti Paní."
"Houpy, houpy, houp, otrok srká hloub."
A podobné. Příchozí Paní Kláru ta situace velmi zaujala a prohlásila, že to bude muset někdy taky zkusit.
Snídaně trvala velmi dlouho, protože se Dámy dobře bavily.
Ale nakonec všechny, co měly odjet odjely.
Paní Jil si nechala od Paní Gity vysvětlit postup při zvětšování bradavek a já musela na pruhovaných Čubčích prsou ukázat, jakou silou se má trénovat.
Čubka už vypadal veseleji a ani moc neskučel.
Jen se mu trochu rozšířily oči, když uslyšel tréninkový plán.
Čubka se vůbec změnil od doby, kdy jsem ho musela zpacifikovat. Vypadal, jako by se bavil. Bylo to zvláštní.
V jednu chvíli požádala Paní Gita Paní Jil o to, aby jí Čubka donesl ze sálu křeslo a když odešel, obořila se na Paní Jil:
"Drahá, víš, že tvůj otrok je sketa?"
Paní Jil otevřela pusu a překvapeně se otázala, co tím myslí.
"Chce se pomstít tobě i nám všem."
"Jak?"
"Takhle." Ozvalo se ode dveří.
Stála v nich Paní Justa a za ní Fred, který před sebou držel spoutaného Čubku.
Paní Justa před Paní Jil položila přívěsek, který byl ale rozlomený. zevnitř trčely části jakési elektroniky.
"Tohle je lokátor. Vysílá impulzy, které lze pomocí speciálního zařízení sledovat. Uložil ho po příjezdu do sálu a teď si ho přišel vyzvednout. Velice ho překvapilo, že je rozbitý."
Paní Jil zrudla jako krocan.
"Ty..." A začala Čubku bít bičíkem.
Paní Justa ji však zarazila.
"Ne! vím o jiném způsobu."
Fred odtáhl Čubku do velké koupelny a připoutal ho na mycí stroj.
Paní Gita mu aplikovala cévku a spustila program.
Čubka byl bledý, protože věděl co ho čeká.
"Od koho máš ten vysílač?" Zeptala se Paní Justa.
"Od nikoho."
"Rozmysli se, dokud to nebolí!"
Zatím probíhal jen čistící program a i s tím měl čubka co dělat.
Začalo plnění.
"Hu-huaaa, já nechci. Pusťte mě!"
"Kdo ti dal ten vysílač?"
"Ááá, nikdo."
Čerpadlo pomalu zvyšovalo tlak.
Stejná otázka, stejná odpověď.
Paní Gita nahlas komentovala co jí ukazoval displej.
"Patnáct procent, třicet, čtyřicet, padesát, šedesát, sedmdesát..."
Čubka kapituloval.
"Dal mi ho brácha. Já jsem dělal tipaře na bohatý domy. Nechal jsem tam pípák a oni to potom vybrali. Lidi kolem BDSM si nebudou stěžovat policii..."
"Ty svině!" vyprskla Paní Jil.
"No, myslím, že je čas na kávu, řekla Paní Justa a vytáhla nás z koupelny. Dovedla nás do jídelny.
"Justo, někdo ho musí hlídat..." Začala Paní Gita.
Paní Justa jí naznačila, že máme být potichu a zula si střevíčky.
Zuli jsme se všichni.
Potichu jsme došli ke dveřím koupelny.
Čubka tiše sténal.
Asi po deseti minutách začal řvát. Nechali jsme ho.
Paní Justa nás zase potichu odvedla do jídelny. Obuli jsme se a normálně se vrátili do koupelny.
"Tak jak se ti to líbí? Přidáme pár procent? Nebo pár minut?"
"Co, co chcete?"
"Pravdu. A celou. Jak velká je tlupa zlodějů, jaká je organizace útoku, kdo vede akci, kdy má být akce..."
Áuuu, to nemůžu. Oni by mě zabili."
"Paní Gito, prosím ještě zvýšit tlak a možná přidáme elektrické šoky..." Otočila se Paní Justa na Paní Gitu a mrkla jedním okem.
"Hmmm, ale to by mohl zdechnout." Oponovala Paní Gita.
"To už je jedno. Mluvit nechce, tak ať si to užije. Takové dvě, tři hodiny..."
"Néééé, já nechcíííí!" Zaječel Čubka, když viděl, jak Paní Gita bere do ruky ovladač. Šíleně se potil a břicho měl jako by spolkl celý meloun.
"Devadesát procent nárůst jedno procento každých deset minut?" Řekla nevzrušeně Paní Gita a začala hýbat rukou těsně nad ovladačem.
"Ve středu. Ve středu v jedenáct večer. První jdou dva chlapi v uniformách. Jako policie. Omráčí toho, kdo jim otevře a pak tam vlítne dalších osm lidí. Za chvíli je hotovo. Já nechci umřít! To moc bolííí!"
Paní Gita nám ukázala displej ovladače, usmála se a šibalsky mrkla.
Ukazoval třicet procent.
Nastavila ukončení programu a po vypnutí stroje Fred Čubku spoutal a odvedl do jedné z kobek.
"Jil, musíš tu zůstat do čtvrtka. Venku ti hrozí nebezpečí." Obrátila se Paní Gita na Paní Jil.
"Ano, zůstanu."
"A teď se jdeme naobědvat a udělat nějakou práci." Zavelela Paní Gita a odvedla nás do jídelny.
Po obědě najel Rudolf s velkým náklaďákem k oknu nejblíž vchodu do sklepů.
Vytáhl válečkové dopravníky, pospojoval je a v osm večer byly všechny bedny a balíky ve sklepě.
Umyli jsme se, navečeřeli a když jsme se sešli v obýváku, poručila Paní Gita Rudolfovi, aby se svlékl. Oměřila si jeho přirození tak samozřejmě, jako by to dělala stokrát denně.
Vybrala kroužek, nasadila a do zámku kroužku zasunula malou klícku.
Rudolf měl poměrně velké přirození a bylo na něm vidět, že se mu klícka zdá malá.
"Vysvětli mu to Dášeňko!" Poručila mi.
"Čím menší klícka, tím menší potíže s ranní erekcí." Řekla jsem.
"Aha. Já to jen vyráběl, nikdy neměl na... na... na..."
Byl rudý v obličeji a styděl se.
"Na čuráku!" Pomohla mu Paní Gita.
"Na... na čuráku."
"No vidíš. A už máš i ženské jméno. Budu ti říkat Nána. Jasné, Náno?"
"Ano, Madame."
"A dost povídání. Dášo, Nánu připoutáš do nohou mé postele a vy dvě do klece. Lehnete si jedna hlavou k nohám druhé. Pásy cudnosti spoutat krátkým řetězem a dobrou noc!"
Odporoučely jsme se do ložnice. Připoutaly Nánu a samy zalezly.
Bylo toho dost a usnuly jsme jako nemluvňata.
