Probudil jsem se v noci. Paní spala jako nemluvně. Hlavu měla položenou stále na mém boku a v ruce místo panenky svírala můj dočasný chlupatý ocas. Ten, který mi začal dělat potíže. Začal silně tlačit a trochu pálit.
Přemýšlel jsem, jestli mám Paní vzbudit, nebo to vydržet, protože by mě probuzení mé Vládkyně mohlo přijít velmi bolavo. Po další chvíli už jsem to nevydržel a tiše Paní oslovil.
"Copak, pejsku. potřebuješ vyprášit kožíšek?" Prohlásila s kočičím zavrněním a pleskla mě lehce po zadku.
"Omlouvám se, Paní Gito, ale ten ocas mě už moc tlačí a pálí."
"Áha. Tak to jo. Přitáhni kolena k břichu." Když jsem to udělal, sáhla mi až ke kadidíře a něco tam dělala. Tlak se začal zmenšovat. Pak začala kolíčkem kývat a nakonec ho vytáhla ven. Přehodila ho přes pelest u nohou a zalehla znovu hlavou na můj bok, až to zadunělo.
"Zapamatuj si, kolik je hodin. Přesně!" Řekla a zavrtěla se. Pak jako by si vzpomněla, dodala: "V šuplíku nočního stolku u tvé hlavy je žlutá tuba. Namaž si tím zadek." A už mě nebuď."
Sáhl jsem do šuplíku, vytáhl tubu. V měsíčním světle vypadala jako žlutá.
Vymáčkl jsem si levou rukou trochu na stehno, protože na pravé ruce jsem ležel a po vrácení tuby jsem prstem nabral mast a vetřel si ji do konečníku. Ucítil jsem horko a pak... "AÚÚÚÚÚÚ!" Zavyl jsem jak vlkodlak při úplňku. Ucítil jsem, jak se Paní Gita směje. Pak jsem uslyšel její hihňání a slova: "Hihihi, to byla zelená tuba. Ale vyl jsi hezky! Dobrou noc!" Chytla mě za koule a usnula. Se ztopořeným ptákem, bušícím do klece se strašně blbě usíná...
Ale nakonec jsem usnul.
Když jsem se probudil, do pokoje proudilo světlo.
"Dobré ráno, hafí. Co dělá zadek a nohy?" Paní se stále nacházela v poloze ležmo s hlavou na mých žebrech.
"Dobré ráno Paní Gito. Kupodivu myslím, že zadek je v pořádku. Nohy mi připadají taky lepší."
"Dobrá. Tak šup do koupelny. Zkusíš to dojít jako člověk. A vezmi si s sebou ocas na umytí. Ode dneška ti přibude spousta práce a starostí."
Odpověděl jsem, že rozumím a děkuji a zkusil se postavit na nohy. Ještě jsem je trochu cítil, ale podlaha příjemně chladila. Došel jsem do koupelny, nejdřív umyl kolík ocasu - tam jsem zjistil, že stisknutím malé páčky se kolík rozevře jako tulipán a pak je ho prakticky nemožné vyndat. Pak jsem umyl sebe. Když jsem byl skoro hotový, přišla Paní. Sundala mi klícku a prsty promasírovala otlačenou kůži. Na její rozkaz jsem si umyl a oholil přirození a dostal jsem jinou klícku. Prý abych netrpěl otlaky. Ještě mi Paní podala vojenskou teplákovou soupravu, protože její ložnice byla nejteplejším pokojem v domě a jinde by mi byla zima.
Pak mě Paní odvedla do kuchyně a přikázala udělat snídani podle návodu na stole. Preventivně mi k obojku zámkem přicvakla řetěz, který stačil jen do vchodových dveří kuchyně.
Vyrobil jsem tedy kávu, obložené rohlíky a sobě jsem totéž připravil do nerezových psích misek. Pak jsem si podle návodu klekl na vyznačené místo na podlaze a čekal.
Paní přišla za chvilku. Sedla si na židli proti mě a roztáhla nohy. Župan se jí svezl po stehnech a já uviděl její frndu a sklopil zrak. Ne kvůli studu, ale začal mi tvrdnout pták a tahle nová klícka byla nepříjemná.
" Ty nevděčníku! Já ti nestojím za pohled?" Štěkla a vlepila mi facku z každé strany.
"Stojíte mi za pohled, Paní." Zamumlal jsem schlíple a zadíval se jí do rozkroku.
"Tak se dobře dívej. A víš co? Rovnou mi ji pěkně vylížeš!"
Naklonil jsem se a začal lízat. Něžně kolem malých pysků, občas jsem zajel na poštěváček. Pak projet štěrbinku, obkroužit poševní vchod...
Paní mi hodila nohy na ramena a stiskla stehny. Komandovala mě jako generál. Pal mě chytla za vlasy a zamáčkla si můj obličej do rozkroku. Začala sebou trhat a cítil jsem, jak mi po tvářích teče její šťáva.
Nakonec mi sundala nohy z ramen, sáhla si sama mezi ně a loužičku šťávy mi nakapala do misky s kávou.
"Dnes máš slavnostní snídani, kundolízku. Važ si toho! A jez!"
Umyla si ruce a sama se pustila do snídaně jako hladová vlčice. U toho si pobrukovala: "Hmmmm, ty rohlíčky dnes krásně voní! A ta šunka... A kafe se ti taky povedlo. No úžasné. Co ty na to, pejsku?"
Já jsem také jedl, ale po psím způsobu. Ale ať jsem kousal, co jsem žvýkal, vonělo to stejně. I káva voněla mou Paní.
Spolkl jsem sousto a přisvědčil, že je snídaně opravdu skvělá a voňavá.
Paní na mě mrkla šibalským okem a znovu si ukousla.
Po snídani jsem umyl nádobí, zatímco Paní si něco psala do notesu.
Když jsem byl hotov, připla si mě na vodítko A odvedla do herny s klenutými dveřmi a stropy. Ano, tam si mohla hrát dle libosti. Dovedla mě k dřevěné bedně. Stáhlo se mi hrdlo strachem a asi jsem i zbledl, protože si toho Paní Gita všimla.
"Něco se ti nelíbí kundolízku? Po snídani je potřeba se něco naučit. Svléknout a položit se břichem na bednu. A pohni sebou! Máme toho dnes moc."
Provedl jsem rozkaz a byl jsem rychle připoután.
Paní vytáhla bičík na koně a začala mi drobnými švihy rozehřívat zadek.
Když se jí zdál dost rozehřátý, ukázala mi silnou rákosku.
"Milý kundolízku. Tímto ti představuji tvou novou cvičitelku paměti. Funguje takhle: Řeknu ti co si máš pamatovat a cvičitelka to podepře svým osobním kouzlem. Pak mi řečené zopakuješ. Pokud se spleteš, přiletí cvičitelka tolikrát, než to řekneš správně. Pokud se desetkrát za sebou spleteš, čeká tě hodinový pobyt v kleci. Rozuměls?"
"Ano, Paní Gito." odpověděl jsem se staženým hrdlem.
"Dobře." Řekla a odstoupila mimo můj zorný úhel. Znovu mi trochu rozehřála zadek a začala:
"Pravidlo první: Paní má vždy pravdu!"
Dostal jsem ránu jako hrom.
Ještě ani nedozněla, když Paní štěkla: "Tak co bude? Chrápeš?"
Vychrlil jsem ze sebe opakování prvního pravidla. Paní jen zabručela.
"Pravidlo druhé: Paní bude postupně zvyšovat nároky na Tebe."
Další rána. Hned jsem vše zopakoval.
"Pravidlo třetí: Pokud ti paní omylem naloží méně než předtím, jsi povinen poprosit o přídavek."
Třetí rána. Jen jsem hekl a zopakoval.
"Pravidlo čtvrté: O vaření se staráš ty!"
Přiletěla čtvrtá rána a já zopakoval.
"Špatně!"
Přiletěla další rána.
Zopakoval jsem už správně.
Už jsem měl zadek v ohni a přilétaly další pravidla a rány. Měla přijít jedenáctá rána a Paní zopakovala číslo deset. Dovolil jsem si ji opravit.
Paní přišla k mojí hlavě a přidřepla. S úsměvem pronesla: "Ale ale. Taty někdo zapomněl první pravidlo. Takže deset navíc. Po každé ráně zopakuješ první pravidlo!"
Když skončila, brečel jsem jak želva. Paní mě odvázala a na vodítku odtáhla do kuchyně. Tam mi dala papír, abych si desatero zapsal.
Klekl jsem si ke stolu a rozbrečel se.
Paní se na mně s úsměvem podívala a pak hlasem jako med řekla: "Ale kundolízku, takhle se Ti bude špatně psát. Sedni si k tomu na židli." A podala mi dřevěnou židli bez polstrování. Bylo mi jasné, že chce, abych si to užil. Poděkoval jsem a na židli si sedl. Zadek mě zabolel ještě víc.
Paní s úsměvem pozorovala, jak se při psaní kroutím a jak odlehčuji jednu, nebo druhou půlku zadku. Když jsem vše dopsal, Paní si text zkontrolovala a nedostatky mi vyčetla vlídně, jen mi k nim dala pár lehkých záhlavců. Potom mi nařídila, abych si židli dal proti té její a znovu se posadil. Seděli jsme proti sobě. Paní uvolněně a já jako školačka s dlaněmi na stehnech a trochu předkloněný, abych ulevil ztrápenému pozadí.
"Tak." Začala Paní Gita svou řeč. "Dnes máš svůj první normální den. Takovýchto dnů bude vždy pět, jako je pracovních dnů v týdnu. V sobotu bude vždy velký úklid a v neděli velké hraní dle mých přání. Pokud budu ve službě, budeš zamčený na dlouhém řetězu a dostaneš na každý den seznam prací. Jako Popelka. Pokud budu mít službu v noci, budeš připoután v odpočinkové kleci, kterou ještě neznáš. Ve všední den budeš vařit, umývat a uklízet použité hračky. Příští týden sem začne docházet má kamarádka, která Tě naučí masírovat. Pokud by tě napadla nějaká hloupost, tak na ni zapomeň. Tahle kamarádka sice nemá záliby jako já, ale muži jí moc ublížili, takže tohle ber jako varování.
Příštích několik dnů se bude asi trochu v drobnostech lišit ode dneška, ale neboj, to zvládneš!" Poslední dvě slova řekla tak, že jsem se zachvěl.
Pak se zvedla ze židle a přistoupila ke mně. Rozepnula mi teplákovou blůzu a zajela rukou na hrudník. Pak si stoupla za má záda a přiložila druhou ruku. Hladila mě po hrudníku, přejela na krk a zvrátila mi hlavu dozadu. Rozevřela župan, který měla stále na sobě apoložila mi svá prsa na obličej. Válela mi je po něm a najednou mě chytla za bradavky a tvrdě zmáčkla. Zasyčel jsem bolestí Zmáčkla ještě víc a zakroutila. Zaúpěl jsem.
"Mmmm, tyhle neotřískaný citlivý kluky mám moc ráda, víš?! Jejich nepříjemnosti mě rajcujou a nedaj moc práce." A zaťala mi do bradavek nehty. Už jsem vykvikl bolestí.
"To je ale hezká písnička... Jsi hotový operní zpěvák." Smála se. Pustila mé čudlíky obešla mě a sedla si mi na klín. Čechrala mi vlasy a já zatínal zuby, jak mě bolel zadek.
"Copak, můj milý? Něco tě bolí? Kdyby moc málo, tak řekni, já zařídím nápravu, víš?!" Sesedla ze mě, trochu mě na židli popotáhla a sedla si mi obkročmo na klín. Její prsa se mi pohupovala přímo před očima. Ptáka jsem měl už chvíli tvrdého a už to začínalo bolet, jak mě tahal za koule.
"A necháme ti narůst dlouhé vlasy. Miluju tahání někoho za vlasy, nebo za copy. Ale holit si budeš denně tvář i rozkrok!"
Pohlédla na hodiny na stěně a spokojeně kývla hlavou.
"To nám to krásně uteklo, že? Umyj si obličej od snídaně a dáš se do vaření. Na lince máš připnutý jídelníček, podle něj budeš chystat jídlo. Kuchařky máš v polici a vše ostatní najdeš. Kdybys zjistil, že něco nemáš, okamžitě mi to oznámíš."
Sesedla ze mě a zavázala si župan.
Zamkla mě na řetěz a odešla. Já se dal do vaření. Podle jídelníčku měly být palačinky. Ty jsem uměl zpaměti. Asi za hodinu se Paní vrátila. Na sobě měla lehké domácí šaty a klapala korkovými pantoflemi. Zrovna jsem dodělával poslední palačinku.
"Jak jsi na tom, Popelko?" Řekla vesele a koukala jak balím palačinku do ruličky.
"Nezapomeň si pět palačinek nakrájet do misky!" Připomněla. Odpověděl jsem že rozumím a provedl. Paní si sedla ke stolu a narovnala si záda. S úklonou jsem před ni postavil talíř s palačinkami a kávu. Kývla hlavou a poručila mi, abych si dal misku pod její židli a dal se taky do jídla.
Když jsem dojedl a vylízal misku, klekl jsem si vzorně na své místo a čekal.
Paní dojedla poslední sousta, olízla si šlehačku z horního rtu a nastavila mi nožku k políbení.
"Dobré to bylo, kuchařinko. Umyj nádobí a půjdeme si odpočinout."
Umyl jsem nádobí a byl na vodítku odveden do další místnosti, kterou jsem ještě neznal. Napadl mě, kolik místností tu je.
"Víc než si myslíš." Odpověděla Paní, jako by mi četla myšlenky. Místnost byla temná, bez oken. Jen na zdi světélkovaly velké hodiny. Paní rozsvítila světlo a já uviděl, že místnost je docela malá. Asi tři krát dva metry. Podél delší stěny byla umístěna černá železná klec dlouhá asi dva metry, široká metr a vysoká také metr. Byla svařena hodně složitým způsobem, ze kterého bylo poznat, že má mnoho funkcí. Na podlaze ležela igelitem potažená matrace a v zadním rohu složená deka.
Paní ukázala rukou na klec.
"Tohle je odpočinková klec. Je to tvůj nový domov. Pokud tě nebudu chtít u sebe, budeš tady. Svlékni se a zadkem napřed vlez až k zadní stěně."
Otevřela čelní čtvercovou stěnu klece a ustoupila. Vlezl jsem až dozadu a zadkem zavadil o jakousi věc, která trčela dovnitř klece. Vtom se dvířka sama zavřela a ozvalo se dvojí klapnutí a rozsvítilo se červené světlo na stropě. Ohlédl jsem se a uviděl na zadní mříži klece desku, ze které vycházel řetízek a nad ním byla dlouhá černá šiška s kovovou příčkou asi ve třetině délky od mříže.
"Jsou tam dva řetízky. Ten delší, který vede z té černé desky si připni k obojku a ten druhý ke klícce."
Provedl jsem příkaz a červené světlo zhaslo.
"Teď odepni řetízek z obojku a sáhni na klec."
Provedl jsem příkaz a po odepnutí řetízku se ozvalo pípání. V okamžiku, kdy jsem se dotkl mříže mi projel elektrický výboj do koulí. Ucukl jsem a sbalil se do klubíčka. Ale dotkl jsem se mříže zády. Další výboj. Vyjekl ksem a instinktivně se narovnal. Ale tentokrát jsem se dotkl nohou. Zaječel jsem a s vypětím všech sil se dostal do bezpečné polohy, kde bych se nedotkl žádné mříže. Paní Gita se smála, až se jí podlamovala kolena a slzela. Když se dosmála, utřela si slzy.
"Zapni si řetízek." Přikázala.
Když jsem ho zapl, pípání nepřestalo. Paní sáhla na krabičku na malé poličce a konečně protivný zvuk ustal.
"Když spustíš poplachový režim, můžu ho vypnout jen já. Teď si odepni řetízek z klícky a dotkni se mříže."
Odepl jsem řetízek a s obavami se dotkl mříže. Očekávaný výboj však nepřišel. Místo toho se ozvalo opět pípání a bzučení a já ucítil tah za obojek. Pomalý, ale nekompromisní. Táhlo mě to k zadní stěně. Namáhavě jsem se v úzkém prostoru otočil. Řetízek mizel dírou v černé desce, nad kterou trčela černá šiška.
"Tu černou šišku musíš vzít do tlamy až narazíš koutky na příčky."
Otevřel jsem pusu a byl navlečen na tu černou věc jak ponožka. Ve chvíli, kdy se mé koutky dotkly příčky, tah ustal.
"Kdybys teď uvolnil tu příčku, začne tě to zase táhnout."
Měl jsem plnou pusu. Špička mi tlačila na zadní část patra a já měl co dělat, abych překonal dávicí reflex.
"Tohle je jediná možnost, jak se vyhnout elektroléčbě. Na ruku to nefunguje a natáhne tě to až na klec, která ti bude dávat v nepravidelných intervalech šoky dokud nepřijdu. Jestli to chápeš, zvedni pravou ruku."
Zvedl jsem ruku.
"Teď si zapni řetízek ke klícce a až řeknu, budeš vytahovat řetízek dohud neuslyšíš cvaknutí. Až po cvaknutí si můžeš svléct tlamičku z hrušky."
Asi za tři minuty už jsem byl volný.
Znovu jsem se v kleci otočil a na všech čtyřech čekal na další pokyny.
"Chápeš pravidla hry, pejsku?" Zeptala se Paní.
"Ano, Paní Gito. Chápu pravidla hry a děkuji za názorné předvedení."
"To jsem ráda. Tohle byly ty nejmírnější prostředky, které bys mohl zažít. Jakákoliv jiná svévole by tě dlouho mrzela. Teď si lehni a odpočiň si."
Zhasla světlo a odešla. Přikryl jsem se dekou a i přes nepříjemný pocit v puse jsem za chvíli usnul.
Přemýšlel jsem, jestli mám Paní vzbudit, nebo to vydržet, protože by mě probuzení mé Vládkyně mohlo přijít velmi bolavo. Po další chvíli už jsem to nevydržel a tiše Paní oslovil.
"Copak, pejsku. potřebuješ vyprášit kožíšek?" Prohlásila s kočičím zavrněním a pleskla mě lehce po zadku.
"Omlouvám se, Paní Gito, ale ten ocas mě už moc tlačí a pálí."
"Áha. Tak to jo. Přitáhni kolena k břichu." Když jsem to udělal, sáhla mi až ke kadidíře a něco tam dělala. Tlak se začal zmenšovat. Pak začala kolíčkem kývat a nakonec ho vytáhla ven. Přehodila ho přes pelest u nohou a zalehla znovu hlavou na můj bok, až to zadunělo.
"Zapamatuj si, kolik je hodin. Přesně!" Řekla a zavrtěla se. Pak jako by si vzpomněla, dodala: "V šuplíku nočního stolku u tvé hlavy je žlutá tuba. Namaž si tím zadek." A už mě nebuď."
Sáhl jsem do šuplíku, vytáhl tubu. V měsíčním světle vypadala jako žlutá.
Vymáčkl jsem si levou rukou trochu na stehno, protože na pravé ruce jsem ležel a po vrácení tuby jsem prstem nabral mast a vetřel si ji do konečníku. Ucítil jsem horko a pak... "AÚÚÚÚÚÚ!" Zavyl jsem jak vlkodlak při úplňku. Ucítil jsem, jak se Paní Gita směje. Pak jsem uslyšel její hihňání a slova: "Hihihi, to byla zelená tuba. Ale vyl jsi hezky! Dobrou noc!" Chytla mě za koule a usnula. Se ztopořeným ptákem, bušícím do klece se strašně blbě usíná...
Ale nakonec jsem usnul.
Když jsem se probudil, do pokoje proudilo světlo.
"Dobré ráno, hafí. Co dělá zadek a nohy?" Paní se stále nacházela v poloze ležmo s hlavou na mých žebrech.
"Dobré ráno Paní Gito. Kupodivu myslím, že zadek je v pořádku. Nohy mi připadají taky lepší."
"Dobrá. Tak šup do koupelny. Zkusíš to dojít jako člověk. A vezmi si s sebou ocas na umytí. Ode dneška ti přibude spousta práce a starostí."
Odpověděl jsem, že rozumím a děkuji a zkusil se postavit na nohy. Ještě jsem je trochu cítil, ale podlaha příjemně chladila. Došel jsem do koupelny, nejdřív umyl kolík ocasu - tam jsem zjistil, že stisknutím malé páčky se kolík rozevře jako tulipán a pak je ho prakticky nemožné vyndat. Pak jsem umyl sebe. Když jsem byl skoro hotový, přišla Paní. Sundala mi klícku a prsty promasírovala otlačenou kůži. Na její rozkaz jsem si umyl a oholil přirození a dostal jsem jinou klícku. Prý abych netrpěl otlaky. Ještě mi Paní podala vojenskou teplákovou soupravu, protože její ložnice byla nejteplejším pokojem v domě a jinde by mi byla zima.
Pak mě Paní odvedla do kuchyně a přikázala udělat snídani podle návodu na stole. Preventivně mi k obojku zámkem přicvakla řetěz, který stačil jen do vchodových dveří kuchyně.
Vyrobil jsem tedy kávu, obložené rohlíky a sobě jsem totéž připravil do nerezových psích misek. Pak jsem si podle návodu klekl na vyznačené místo na podlaze a čekal.
Paní přišla za chvilku. Sedla si na židli proti mě a roztáhla nohy. Župan se jí svezl po stehnech a já uviděl její frndu a sklopil zrak. Ne kvůli studu, ale začal mi tvrdnout pták a tahle nová klícka byla nepříjemná.
" Ty nevděčníku! Já ti nestojím za pohled?" Štěkla a vlepila mi facku z každé strany.
"Stojíte mi za pohled, Paní." Zamumlal jsem schlíple a zadíval se jí do rozkroku.
"Tak se dobře dívej. A víš co? Rovnou mi ji pěkně vylížeš!"
Naklonil jsem se a začal lízat. Něžně kolem malých pysků, občas jsem zajel na poštěváček. Pak projet štěrbinku, obkroužit poševní vchod...
Paní mi hodila nohy na ramena a stiskla stehny. Komandovala mě jako generál. Pal mě chytla za vlasy a zamáčkla si můj obličej do rozkroku. Začala sebou trhat a cítil jsem, jak mi po tvářích teče její šťáva.
Nakonec mi sundala nohy z ramen, sáhla si sama mezi ně a loužičku šťávy mi nakapala do misky s kávou.
"Dnes máš slavnostní snídani, kundolízku. Važ si toho! A jez!"
Umyla si ruce a sama se pustila do snídaně jako hladová vlčice. U toho si pobrukovala: "Hmmmm, ty rohlíčky dnes krásně voní! A ta šunka... A kafe se ti taky povedlo. No úžasné. Co ty na to, pejsku?"
Já jsem také jedl, ale po psím způsobu. Ale ať jsem kousal, co jsem žvýkal, vonělo to stejně. I káva voněla mou Paní.
Spolkl jsem sousto a přisvědčil, že je snídaně opravdu skvělá a voňavá.
Paní na mě mrkla šibalským okem a znovu si ukousla.
Po snídani jsem umyl nádobí, zatímco Paní si něco psala do notesu.
Když jsem byl hotov, připla si mě na vodítko A odvedla do herny s klenutými dveřmi a stropy. Ano, tam si mohla hrát dle libosti. Dovedla mě k dřevěné bedně. Stáhlo se mi hrdlo strachem a asi jsem i zbledl, protože si toho Paní Gita všimla.
"Něco se ti nelíbí kundolízku? Po snídani je potřeba se něco naučit. Svléknout a položit se břichem na bednu. A pohni sebou! Máme toho dnes moc."
Provedl jsem rozkaz a byl jsem rychle připoután.
Paní vytáhla bičík na koně a začala mi drobnými švihy rozehřívat zadek.
Když se jí zdál dost rozehřátý, ukázala mi silnou rákosku.
"Milý kundolízku. Tímto ti představuji tvou novou cvičitelku paměti. Funguje takhle: Řeknu ti co si máš pamatovat a cvičitelka to podepře svým osobním kouzlem. Pak mi řečené zopakuješ. Pokud se spleteš, přiletí cvičitelka tolikrát, než to řekneš správně. Pokud se desetkrát za sebou spleteš, čeká tě hodinový pobyt v kleci. Rozuměls?"
"Ano, Paní Gito." odpověděl jsem se staženým hrdlem.
"Dobře." Řekla a odstoupila mimo můj zorný úhel. Znovu mi trochu rozehřála zadek a začala:
"Pravidlo první: Paní má vždy pravdu!"
Dostal jsem ránu jako hrom.
Ještě ani nedozněla, když Paní štěkla: "Tak co bude? Chrápeš?"
Vychrlil jsem ze sebe opakování prvního pravidla. Paní jen zabručela.
"Pravidlo druhé: Paní bude postupně zvyšovat nároky na Tebe."
Další rána. Hned jsem vše zopakoval.
"Pravidlo třetí: Pokud ti paní omylem naloží méně než předtím, jsi povinen poprosit o přídavek."
Třetí rána. Jen jsem hekl a zopakoval.
"Pravidlo čtvrté: O vaření se staráš ty!"
Přiletěla čtvrtá rána a já zopakoval.
"Špatně!"
Přiletěla další rána.
Zopakoval jsem už správně.
Už jsem měl zadek v ohni a přilétaly další pravidla a rány. Měla přijít jedenáctá rána a Paní zopakovala číslo deset. Dovolil jsem si ji opravit.
Paní přišla k mojí hlavě a přidřepla. S úsměvem pronesla: "Ale ale. Taty někdo zapomněl první pravidlo. Takže deset navíc. Po každé ráně zopakuješ první pravidlo!"
Když skončila, brečel jsem jak želva. Paní mě odvázala a na vodítku odtáhla do kuchyně. Tam mi dala papír, abych si desatero zapsal.
Klekl jsem si ke stolu a rozbrečel se.
Paní se na mně s úsměvem podívala a pak hlasem jako med řekla: "Ale kundolízku, takhle se Ti bude špatně psát. Sedni si k tomu na židli." A podala mi dřevěnou židli bez polstrování. Bylo mi jasné, že chce, abych si to užil. Poděkoval jsem a na židli si sedl. Zadek mě zabolel ještě víc.
Paní s úsměvem pozorovala, jak se při psaní kroutím a jak odlehčuji jednu, nebo druhou půlku zadku. Když jsem vše dopsal, Paní si text zkontrolovala a nedostatky mi vyčetla vlídně, jen mi k nim dala pár lehkých záhlavců. Potom mi nařídila, abych si židli dal proti té její a znovu se posadil. Seděli jsme proti sobě. Paní uvolněně a já jako školačka s dlaněmi na stehnech a trochu předkloněný, abych ulevil ztrápenému pozadí.
"Tak." Začala Paní Gita svou řeč. "Dnes máš svůj první normální den. Takovýchto dnů bude vždy pět, jako je pracovních dnů v týdnu. V sobotu bude vždy velký úklid a v neděli velké hraní dle mých přání. Pokud budu ve službě, budeš zamčený na dlouhém řetězu a dostaneš na každý den seznam prací. Jako Popelka. Pokud budu mít službu v noci, budeš připoután v odpočinkové kleci, kterou ještě neznáš. Ve všední den budeš vařit, umývat a uklízet použité hračky. Příští týden sem začne docházet má kamarádka, která Tě naučí masírovat. Pokud by tě napadla nějaká hloupost, tak na ni zapomeň. Tahle kamarádka sice nemá záliby jako já, ale muži jí moc ublížili, takže tohle ber jako varování.
Příštích několik dnů se bude asi trochu v drobnostech lišit ode dneška, ale neboj, to zvládneš!" Poslední dvě slova řekla tak, že jsem se zachvěl.
Pak se zvedla ze židle a přistoupila ke mně. Rozepnula mi teplákovou blůzu a zajela rukou na hrudník. Pak si stoupla za má záda a přiložila druhou ruku. Hladila mě po hrudníku, přejela na krk a zvrátila mi hlavu dozadu. Rozevřela župan, který měla stále na sobě apoložila mi svá prsa na obličej. Válela mi je po něm a najednou mě chytla za bradavky a tvrdě zmáčkla. Zasyčel jsem bolestí Zmáčkla ještě víc a zakroutila. Zaúpěl jsem.
"Mmmm, tyhle neotřískaný citlivý kluky mám moc ráda, víš?! Jejich nepříjemnosti mě rajcujou a nedaj moc práce." A zaťala mi do bradavek nehty. Už jsem vykvikl bolestí.
"To je ale hezká písnička... Jsi hotový operní zpěvák." Smála se. Pustila mé čudlíky obešla mě a sedla si mi na klín. Čechrala mi vlasy a já zatínal zuby, jak mě bolel zadek.
"Copak, můj milý? Něco tě bolí? Kdyby moc málo, tak řekni, já zařídím nápravu, víš?!" Sesedla ze mě, trochu mě na židli popotáhla a sedla si mi obkročmo na klín. Její prsa se mi pohupovala přímo před očima. Ptáka jsem měl už chvíli tvrdého a už to začínalo bolet, jak mě tahal za koule.
"A necháme ti narůst dlouhé vlasy. Miluju tahání někoho za vlasy, nebo za copy. Ale holit si budeš denně tvář i rozkrok!"
Pohlédla na hodiny na stěně a spokojeně kývla hlavou.
"To nám to krásně uteklo, že? Umyj si obličej od snídaně a dáš se do vaření. Na lince máš připnutý jídelníček, podle něj budeš chystat jídlo. Kuchařky máš v polici a vše ostatní najdeš. Kdybys zjistil, že něco nemáš, okamžitě mi to oznámíš."
Sesedla ze mě a zavázala si župan.
Zamkla mě na řetěz a odešla. Já se dal do vaření. Podle jídelníčku měly být palačinky. Ty jsem uměl zpaměti. Asi za hodinu se Paní vrátila. Na sobě měla lehké domácí šaty a klapala korkovými pantoflemi. Zrovna jsem dodělával poslední palačinku.
"Jak jsi na tom, Popelko?" Řekla vesele a koukala jak balím palačinku do ruličky.
"Nezapomeň si pět palačinek nakrájet do misky!" Připomněla. Odpověděl jsem že rozumím a provedl. Paní si sedla ke stolu a narovnala si záda. S úklonou jsem před ni postavil talíř s palačinkami a kávu. Kývla hlavou a poručila mi, abych si dal misku pod její židli a dal se taky do jídla.
Když jsem dojedl a vylízal misku, klekl jsem si vzorně na své místo a čekal.
Paní dojedla poslední sousta, olízla si šlehačku z horního rtu a nastavila mi nožku k políbení.
"Dobré to bylo, kuchařinko. Umyj nádobí a půjdeme si odpočinout."
Umyl jsem nádobí a byl na vodítku odveden do další místnosti, kterou jsem ještě neznal. Napadl mě, kolik místností tu je.
"Víc než si myslíš." Odpověděla Paní, jako by mi četla myšlenky. Místnost byla temná, bez oken. Jen na zdi světélkovaly velké hodiny. Paní rozsvítila světlo a já uviděl, že místnost je docela malá. Asi tři krát dva metry. Podél delší stěny byla umístěna černá železná klec dlouhá asi dva metry, široká metr a vysoká také metr. Byla svařena hodně složitým způsobem, ze kterého bylo poznat, že má mnoho funkcí. Na podlaze ležela igelitem potažená matrace a v zadním rohu složená deka.
Paní ukázala rukou na klec.
"Tohle je odpočinková klec. Je to tvůj nový domov. Pokud tě nebudu chtít u sebe, budeš tady. Svlékni se a zadkem napřed vlez až k zadní stěně."
Otevřela čelní čtvercovou stěnu klece a ustoupila. Vlezl jsem až dozadu a zadkem zavadil o jakousi věc, která trčela dovnitř klece. Vtom se dvířka sama zavřela a ozvalo se dvojí klapnutí a rozsvítilo se červené světlo na stropě. Ohlédl jsem se a uviděl na zadní mříži klece desku, ze které vycházel řetízek a nad ním byla dlouhá černá šiška s kovovou příčkou asi ve třetině délky od mříže.
"Jsou tam dva řetízky. Ten delší, který vede z té černé desky si připni k obojku a ten druhý ke klícce."
Provedl jsem příkaz a červené světlo zhaslo.
"Teď odepni řetízek z obojku a sáhni na klec."
Provedl jsem příkaz a po odepnutí řetízku se ozvalo pípání. V okamžiku, kdy jsem se dotkl mříže mi projel elektrický výboj do koulí. Ucukl jsem a sbalil se do klubíčka. Ale dotkl jsem se mříže zády. Další výboj. Vyjekl ksem a instinktivně se narovnal. Ale tentokrát jsem se dotkl nohou. Zaječel jsem a s vypětím všech sil se dostal do bezpečné polohy, kde bych se nedotkl žádné mříže. Paní Gita se smála, až se jí podlamovala kolena a slzela. Když se dosmála, utřela si slzy.
"Zapni si řetízek." Přikázala.
Když jsem ho zapl, pípání nepřestalo. Paní sáhla na krabičku na malé poličce a konečně protivný zvuk ustal.
"Když spustíš poplachový režim, můžu ho vypnout jen já. Teď si odepni řetízek z klícky a dotkni se mříže."
Odepl jsem řetízek a s obavami se dotkl mříže. Očekávaný výboj však nepřišel. Místo toho se ozvalo opět pípání a bzučení a já ucítil tah za obojek. Pomalý, ale nekompromisní. Táhlo mě to k zadní stěně. Namáhavě jsem se v úzkém prostoru otočil. Řetízek mizel dírou v černé desce, nad kterou trčela černá šiška.
"Tu černou šišku musíš vzít do tlamy až narazíš koutky na příčky."
Otevřel jsem pusu a byl navlečen na tu černou věc jak ponožka. Ve chvíli, kdy se mé koutky dotkly příčky, tah ustal.
"Kdybys teď uvolnil tu příčku, začne tě to zase táhnout."
Měl jsem plnou pusu. Špička mi tlačila na zadní část patra a já měl co dělat, abych překonal dávicí reflex.
"Tohle je jediná možnost, jak se vyhnout elektroléčbě. Na ruku to nefunguje a natáhne tě to až na klec, která ti bude dávat v nepravidelných intervalech šoky dokud nepřijdu. Jestli to chápeš, zvedni pravou ruku."
Zvedl jsem ruku.
"Teď si zapni řetízek ke klícce a až řeknu, budeš vytahovat řetízek dohud neuslyšíš cvaknutí. Až po cvaknutí si můžeš svléct tlamičku z hrušky."
Asi za tři minuty už jsem byl volný.
Znovu jsem se v kleci otočil a na všech čtyřech čekal na další pokyny.
"Chápeš pravidla hry, pejsku?" Zeptala se Paní.
"Ano, Paní Gito. Chápu pravidla hry a děkuji za názorné předvedení."
"To jsem ráda. Tohle byly ty nejmírnější prostředky, které bys mohl zažít. Jakákoliv jiná svévole by tě dlouho mrzela. Teď si lehni a odpočiň si."
Zhasla světlo a odešla. Přikryl jsem se dekou a i přes nepříjemný pocit v puse jsem za chvíli usnul.
