Publikováno s laskavým svolením Madam Antares, mé úžasné Paní.
"Vstávat, vstávat lenochu!"
Paní mě vyhnala z klece. Podle hodin byly čtyři ráno.
"Dnes mám službu, takže se vrátím až zítra. Otlučeš dvakrát takovou plochu, co včera. Nezapomeň na trénink a večer do 20:00 být v kleci. V lednici máš chlazené hotovky, jen si je ohřeješ. O večerní hygieně zadáš program 112."
Proletěl jsem koupelnou a udělal Paní snídani.
Než odjela, ještě mi ohmatala šourek. Byl trochu oteklý, ale s tím asi Paní Gita počítala, protože mi večer dala klícku s větším kroužkem.
Ještě mi připomněla mé povinnosti a odjela.
Den proběhl celkem v klidu, jen jsem se pořád po očku ohlížel, jestli někde Paní nestojí. Omítky jsem otloukl ještě víc, než mi Paní přikázala a program 112 byla obyčejná dvojitá sprcha. Po ní jsem zalezl do klece jak jezevec a usnul.
Ráno mě vzbudila Paní vcelku vlídně. Pochválila mou práci, zkontrolovala bradavky a oteklý šourek, nechala mě vyčůrat, vrátila mě do klece a šla spát. Já si také ještě chvíli zdříml a po probuzení jsem čas trávil přemýšlením nad svěřenou prací.
Když se mi bude dařit, tak za 3 - 4 dny budu mít otlučeno. Pak ještě okartáčovat a můžu nahazovat. Starosti mi dělal kout vedle dveří. V omítce byla prasklina ve tvaru nízkých dveří.
Když si pro mě Paní Gita přišla, už mi kručelo v břiše. Bylo po poledni.
"Tak jak se ti lenošilo, hafí? Nemáš už z ležení modřiny?"
Vytáhla mě z klece a prohlížela si jelita po včerejším nářezu.
"No jo, úplně přeleželý. S tím budeme muset po obědě něco udělat!"
Po obědě a tréninku jsem Paní řekl o mém nálezu.
"Vážně? To mě zajímá. Moc zajímá! Jdeme se tam podívat."
Když jsme stáli u oné zdi, vrtěla Paní hlavou. "Jak to, že jsem si toho nikdy nevšimla?"
"Byla tady hromada harampádí, Paní Gito." Odvětil jsem.
"Zkus to trochu osekat. Ale opatrně."
Začal jsem s přesahem obíjet omítku. Ukázala se klenba a zazdívka.
"Opatrně udělej malý otvor. Podíváme se tam." Na Paní byla znát nervozita.
Vysekal jsem asi šest cihel a Paní nakoukla dovnitř. Když vytáhla z otvoru hlavu, byla najednou nedočkavá.
Začala mě pobízet k rychlejší práci. Podařilo se mi vybourat celý dveřní otvor i s částí podlahy, ve které byly zazděné tř schody.
Paní zatím přinesla ještě dvě baterky.
Šel jsem první dolů a cestou obíral spoustu pavučin. Schody se stáčely doleva dolů. Pomalu jsem sestupoval, až se přede mnou otevřel větší prostor. Byla to chodba s řadou dveří na každou stranu. Opatrně jsem našlapoval a pomalu šel chodbou. Otevřel jsem první dveře po pravé straně. Přede mnou se otevřela malá komůrka Asi metr a půl široká, dva a půl dlouhá. Byla prázdná.
Naproti to bylo stejné. Postupně jsme nahlédli do všech kójí. Bylo jich dvacet. Uvědomil jsem si, že chodba musí některým směrem vycházet mimo obrys budovy. V čelní stěně chodby byly dveře. Za nimi bylo další točité schodiště dolů, i nahoru. Paní se mi přimáčkla na záda a já ucítil jak jí buší srdce.
"Jdeme zpátky. Musíme se lépe připravit!" Šeptla mi Paní do ucha. Otočili jsme se a já šel opět první. Když jsme došli ke schodům, všiml jsem si, že těsně vedle nich leží něco na zemi. Shýbl jsem se a zkusil předmět zvednout. Na to, jak to bylo malé, bylo to sakra těžké. Byl to kvádr asi o velikosti krabice na boty. Ale vážil snad čtyřicet kilo.
Paní mě předběhla a vyšla po schodech nahoru první. Já za ní vysupěl s předmětem v rukách.
"Co to táhneš za krám?" Obořila se na mě Paní.
"Nevím, Paní Gito. Ale je to strašně těžké." Položil jsem věc na zem. Byla to plechová krabice s už nečitelným nápisem na víku. Visací zámek byl zrezlý a tak mi nedalo moc práce, dostat ho pryč. Velice opatrně jsem odklopil víko. Pak mě něco srazilo k zemi. Byla to Paní Gita, která omdlela a svalila se na mě.
Šetrně jsem se vyprostil zpod jejího těla, zvedl ji a naložil na kolečko. Na něm jsem ji dovezl do ložnice a položil na postel. Po troše namáčení studenou vodou a pár políčcích přišla k sobě.
Podívala se mi do očí. "Tys to taky viděl?"
"Ano, Paní Gito. Viděl. Pokud dovolíte, dojdu pro tu krabici."
"Ano, běž. Já se musím dát dohromady. Je mi nějak slabo."
Za chvíli už trůnila krabice na židli u postele v ložnici. Když Paní vyrovnala obsah na postel, ukázalo se, že v ní bylo čtyřicet čtyři plochých žlutých cihliček o velikosti větší čokolády. Na každé byl dvouhlavý carský orel.
Paní se na mě podívala. "Stal se z tebe nejbohatší otrok široko daleko."
"Ne, Paní. Jen otrok nejbohatší Paní." Řekl jsem a klekl si před ní.
"Jsem v k službám, nejbohatší Paní Gito."
"Ty mi odporuješ! Potřebuješ lekci!" Řekla Paní se smíchem. "Tak dobrá. Půl na půl. A můžeme vždy kousek prodat a tím nenápadně financovat opravu našeho ráje."
Plácli jsme si.
Pak Paní vstala a přikázala mi, ať jdu po čtyřech za ní. Dovedla mě do herny.
Tam se na mě chvíli dívala. Pak mi přikázala, abych otevřel skříň u stěny.
"Mám dnes chuť na potrestání nějakého milionáře." Řekla a ukázala na podivný předmět. Vypadal jako stojan na vrtačku, ale vyšší. Dva metry vysoká trubka, přivařená k železné desce. Na ní byla sada různě velkých objímek a pout. Několik centimetrů před ní byla přivařená kratší trubka, na které byl nahoře připevněn trojúhelníkový příčník s hranou nahoře. Na konci příčníku na straně u velké trubky byl připevněn velký kolík, na druhé dvě ocelové lišty spojené šrouby. Od kratší trubky vedla hadice k jakémusi pedálu.
Paní mě přikázala, abych si stoupl nad krátkou trubku, zády k dlouhé. Nejdřív mi k trubce připevnila krk širokým ocelovým obojkem, místo mého koženého. Pak mi do objímek mírně za zády připevnila ruce a pak nohy. Sundala mi klícku a namazala zadek lubrikantem. Nemohl jsem moc hýbat hlavou, ale viděl jsem, jak šlape na pedál. Po několika šlápnutích se mi opřel kolík o svěrač a zajel dovnitř. Když tam byl celý, opřela se mi o stydkou kost ostrá hrana příčníku a mírně mě přizvedla. Pak mi Paní sevřela přirození mezi dvě železa a byl jsem jak sama řekla "Perfektně připraven".
Něco dělala za mými zády a já nevěděl co. Neco tam syčelo.
Pak přišla přede mě.
"Otroku. Jelikož jsi dnes prokázal velkou loajalitu, odměním tě slavnostně svým podpisem, kterým budeš navždy hlásat, že patříš jen mně. Teď si trochu pohraju a pak... Hmmmmm!"
Tohle začalo být vážné. Tímhle tónem se mnou Paní ještě nemluvila.
"Ty se mnou nemluvíš, otroku?"
Vyštěkla.
"No, když nemluvíš, tak nemluvíš!"
Odněkud vytáhla roubík a vrazila mi ho do pusy. Zapnula mi ho za hlavou a já od té doby mohl jen význnamně mlčet a důrazně valit bulvy.
Vytáhla karabáč a začala mi opracovávat zadek a záda. Musela v tom mít velikou praxi, protože ani jednou netrefila konstrukci. Po chvíli už mě záda pálila a zadek také.
Mé důrazné "MMMMMMMMM" na ni neudělalo žádný dojem.
Nemohl jsem se ani hnout. Pak přišla se zvláštní úzkou plácačkou a ... Švihla mě jí přes přirození. Mé "MMMMMMM!" už nemohlo být důraznější. Ta bolest byla příšerná. Navíc jsem měl celý vercajk otlačený od klícky.
Pak se napřáhla znova a udeřila mě přes obě bradavky najednou. A začala: vercajk, břicho, bradavky... a pořád dokola. Myslel jsem že zešílím. Pak vzala bičík na psa a začala mě bít do boků od podpaží až na stehna. Tělo jsem měl v jednom ohni.
"Tak, rozcvička by byla za námi, otroku. Teď sladká odměna. Samozřejmě pro mě!" Sáhla za mě a vytáhla rozžhavené cejchovací železo ve tvaru písmene G s korunkou nahoře.
"Od teď už mě máš s sebou napořád!" Řekla a přiložila mi železo na podbřišek nad přirození. Moje tělo se pod přívalem bolesti napjalo a pak už nic nevím.
Světlo. Žluté světlo žárovky.
Odkud to jde? Teď ho něco zastínilo. Hlava s dlouhými černými vlasy. Sklání se ke mně.
"Odpočívej, hafí. Bylo toho moc a teď si musíš odpočinout. Kdybys potřeboval jídlo, řekni si."
To byl hlas Paní Gity. Mé Paní Gity.
Něco mi došlo.
"Cejch?" Zeptal jsem se.
"Dva." Odpověděla mi Paní.
"Na podbřišku a na levém prsu."
Pokusil jsem se zvednout hlavu.
"Ne. Teď bys je neviděl. Ošetřila jsem ti spáleniny, aby se ti nezanítily.
"Děkuji, má úžasná Paní Gito." Zamumlal jsem a opět usnul.
"Vstávat, vstávat lenochu!"
Paní mě vyhnala z klece. Podle hodin byly čtyři ráno.
"Dnes mám službu, takže se vrátím až zítra. Otlučeš dvakrát takovou plochu, co včera. Nezapomeň na trénink a večer do 20:00 být v kleci. V lednici máš chlazené hotovky, jen si je ohřeješ. O večerní hygieně zadáš program 112."
Proletěl jsem koupelnou a udělal Paní snídani.
Než odjela, ještě mi ohmatala šourek. Byl trochu oteklý, ale s tím asi Paní Gita počítala, protože mi večer dala klícku s větším kroužkem.
Ještě mi připomněla mé povinnosti a odjela.
Den proběhl celkem v klidu, jen jsem se pořád po očku ohlížel, jestli někde Paní nestojí. Omítky jsem otloukl ještě víc, než mi Paní přikázala a program 112 byla obyčejná dvojitá sprcha. Po ní jsem zalezl do klece jak jezevec a usnul.
Ráno mě vzbudila Paní vcelku vlídně. Pochválila mou práci, zkontrolovala bradavky a oteklý šourek, nechala mě vyčůrat, vrátila mě do klece a šla spát. Já si také ještě chvíli zdříml a po probuzení jsem čas trávil přemýšlením nad svěřenou prací.
Když se mi bude dařit, tak za 3 - 4 dny budu mít otlučeno. Pak ještě okartáčovat a můžu nahazovat. Starosti mi dělal kout vedle dveří. V omítce byla prasklina ve tvaru nízkých dveří.
Když si pro mě Paní Gita přišla, už mi kručelo v břiše. Bylo po poledni.
"Tak jak se ti lenošilo, hafí? Nemáš už z ležení modřiny?"
Vytáhla mě z klece a prohlížela si jelita po včerejším nářezu.
"No jo, úplně přeleželý. S tím budeme muset po obědě něco udělat!"
Po obědě a tréninku jsem Paní řekl o mém nálezu.
"Vážně? To mě zajímá. Moc zajímá! Jdeme se tam podívat."
Když jsme stáli u oné zdi, vrtěla Paní hlavou. "Jak to, že jsem si toho nikdy nevšimla?"
"Byla tady hromada harampádí, Paní Gito." Odvětil jsem.
"Zkus to trochu osekat. Ale opatrně."
Začal jsem s přesahem obíjet omítku. Ukázala se klenba a zazdívka.
"Opatrně udělej malý otvor. Podíváme se tam." Na Paní byla znát nervozita.
Vysekal jsem asi šest cihel a Paní nakoukla dovnitř. Když vytáhla z otvoru hlavu, byla najednou nedočkavá.
Začala mě pobízet k rychlejší práci. Podařilo se mi vybourat celý dveřní otvor i s částí podlahy, ve které byly zazděné tř schody.
Paní zatím přinesla ještě dvě baterky.
Šel jsem první dolů a cestou obíral spoustu pavučin. Schody se stáčely doleva dolů. Pomalu jsem sestupoval, až se přede mnou otevřel větší prostor. Byla to chodba s řadou dveří na každou stranu. Opatrně jsem našlapoval a pomalu šel chodbou. Otevřel jsem první dveře po pravé straně. Přede mnou se otevřela malá komůrka Asi metr a půl široká, dva a půl dlouhá. Byla prázdná.
Naproti to bylo stejné. Postupně jsme nahlédli do všech kójí. Bylo jich dvacet. Uvědomil jsem si, že chodba musí některým směrem vycházet mimo obrys budovy. V čelní stěně chodby byly dveře. Za nimi bylo další točité schodiště dolů, i nahoru. Paní se mi přimáčkla na záda a já ucítil jak jí buší srdce.
"Jdeme zpátky. Musíme se lépe připravit!" Šeptla mi Paní do ucha. Otočili jsme se a já šel opět první. Když jsme došli ke schodům, všiml jsem si, že těsně vedle nich leží něco na zemi. Shýbl jsem se a zkusil předmět zvednout. Na to, jak to bylo malé, bylo to sakra těžké. Byl to kvádr asi o velikosti krabice na boty. Ale vážil snad čtyřicet kilo.
Paní mě předběhla a vyšla po schodech nahoru první. Já za ní vysupěl s předmětem v rukách.
"Co to táhneš za krám?" Obořila se na mě Paní.
"Nevím, Paní Gito. Ale je to strašně těžké." Položil jsem věc na zem. Byla to plechová krabice s už nečitelným nápisem na víku. Visací zámek byl zrezlý a tak mi nedalo moc práce, dostat ho pryč. Velice opatrně jsem odklopil víko. Pak mě něco srazilo k zemi. Byla to Paní Gita, která omdlela a svalila se na mě.
Šetrně jsem se vyprostil zpod jejího těla, zvedl ji a naložil na kolečko. Na něm jsem ji dovezl do ložnice a položil na postel. Po troše namáčení studenou vodou a pár políčcích přišla k sobě.
Podívala se mi do očí. "Tys to taky viděl?"
"Ano, Paní Gito. Viděl. Pokud dovolíte, dojdu pro tu krabici."
"Ano, běž. Já se musím dát dohromady. Je mi nějak slabo."
Za chvíli už trůnila krabice na židli u postele v ložnici. Když Paní vyrovnala obsah na postel, ukázalo se, že v ní bylo čtyřicet čtyři plochých žlutých cihliček o velikosti větší čokolády. Na každé byl dvouhlavý carský orel.
Paní se na mě podívala. "Stal se z tebe nejbohatší otrok široko daleko."
"Ne, Paní. Jen otrok nejbohatší Paní." Řekl jsem a klekl si před ní.
"Jsem v k službám, nejbohatší Paní Gito."
"Ty mi odporuješ! Potřebuješ lekci!" Řekla Paní se smíchem. "Tak dobrá. Půl na půl. A můžeme vždy kousek prodat a tím nenápadně financovat opravu našeho ráje."
Plácli jsme si.
Pak Paní vstala a přikázala mi, ať jdu po čtyřech za ní. Dovedla mě do herny.
Tam se na mě chvíli dívala. Pak mi přikázala, abych otevřel skříň u stěny.
"Mám dnes chuť na potrestání nějakého milionáře." Řekla a ukázala na podivný předmět. Vypadal jako stojan na vrtačku, ale vyšší. Dva metry vysoká trubka, přivařená k železné desce. Na ní byla sada různě velkých objímek a pout. Několik centimetrů před ní byla přivařená kratší trubka, na které byl nahoře připevněn trojúhelníkový příčník s hranou nahoře. Na konci příčníku na straně u velké trubky byl připevněn velký kolík, na druhé dvě ocelové lišty spojené šrouby. Od kratší trubky vedla hadice k jakémusi pedálu.
Paní mě přikázala, abych si stoupl nad krátkou trubku, zády k dlouhé. Nejdřív mi k trubce připevnila krk širokým ocelovým obojkem, místo mého koženého. Pak mi do objímek mírně za zády připevnila ruce a pak nohy. Sundala mi klícku a namazala zadek lubrikantem. Nemohl jsem moc hýbat hlavou, ale viděl jsem, jak šlape na pedál. Po několika šlápnutích se mi opřel kolík o svěrač a zajel dovnitř. Když tam byl celý, opřela se mi o stydkou kost ostrá hrana příčníku a mírně mě přizvedla. Pak mi Paní sevřela přirození mezi dvě železa a byl jsem jak sama řekla "Perfektně připraven".
Něco dělala za mými zády a já nevěděl co. Neco tam syčelo.
Pak přišla přede mě.
"Otroku. Jelikož jsi dnes prokázal velkou loajalitu, odměním tě slavnostně svým podpisem, kterým budeš navždy hlásat, že patříš jen mně. Teď si trochu pohraju a pak... Hmmmmm!"
Tohle začalo být vážné. Tímhle tónem se mnou Paní ještě nemluvila.
"Ty se mnou nemluvíš, otroku?"
Vyštěkla.
"No, když nemluvíš, tak nemluvíš!"
Odněkud vytáhla roubík a vrazila mi ho do pusy. Zapnula mi ho za hlavou a já od té doby mohl jen význnamně mlčet a důrazně valit bulvy.
Vytáhla karabáč a začala mi opracovávat zadek a záda. Musela v tom mít velikou praxi, protože ani jednou netrefila konstrukci. Po chvíli už mě záda pálila a zadek také.
Mé důrazné "MMMMMMMMM" na ni neudělalo žádný dojem.
Nemohl jsem se ani hnout. Pak přišla se zvláštní úzkou plácačkou a ... Švihla mě jí přes přirození. Mé "MMMMMMM!" už nemohlo být důraznější. Ta bolest byla příšerná. Navíc jsem měl celý vercajk otlačený od klícky.
Pak se napřáhla znova a udeřila mě přes obě bradavky najednou. A začala: vercajk, břicho, bradavky... a pořád dokola. Myslel jsem že zešílím. Pak vzala bičík na psa a začala mě bít do boků od podpaží až na stehna. Tělo jsem měl v jednom ohni.
"Tak, rozcvička by byla za námi, otroku. Teď sladká odměna. Samozřejmě pro mě!" Sáhla za mě a vytáhla rozžhavené cejchovací železo ve tvaru písmene G s korunkou nahoře.
"Od teď už mě máš s sebou napořád!" Řekla a přiložila mi železo na podbřišek nad přirození. Moje tělo se pod přívalem bolesti napjalo a pak už nic nevím.
Světlo. Žluté světlo žárovky.
Odkud to jde? Teď ho něco zastínilo. Hlava s dlouhými černými vlasy. Sklání se ke mně.
"Odpočívej, hafí. Bylo toho moc a teď si musíš odpočinout. Kdybys potřeboval jídlo, řekni si."
To byl hlas Paní Gity. Mé Paní Gity.
Něco mi došlo.
"Cejch?" Zeptal jsem se.
"Dva." Odpověděla mi Paní.
"Na podbřišku a na levém prsu."
Pokusil jsem se zvednout hlavu.
"Ne. Teď bys je neviděl. Ošetřila jsem ti spáleniny, aby se ti nezanítily.
"Děkuji, má úžasná Paní Gito." Zamumlal jsem a opět usnul.
