Posted 2.08.2013 by dommuz
Přesně takový byl nadpis inzerátu, který mne zaujal v novinách. Seděl jsem ve svém oblíbeném křesle, v útulném pronajmutém bytečku na okraji Ostravy. Učil jsem v Ostravě na střední škole třetím rokem občanku a tělocvik. Je mi 34 let, jmenuju se Marek Pejn. Jsem jedináček a po střední policejní škole, když jsem se rozhodl jít k vojákům, se vidíváme jen zřídka. Rodiče bydlí na Vysočině, jezdit za mnou nemohou a já nemám moc času. Jako voják jsem se dostal i do ciziny a vydělal jsem si pěkné peníze. A protože jsem byl vždycky skromný, tak jsem po návratu polovinu investoval a z druhé žiju. Nejsem typ, co by rozhazoval a v dnešní době si vážím čím dál víc, že jsem alespoň trochu finančně nezávislý. Pak mě to, ale přestalo bavit a tak jsem po pěti letech dal výpověď a hledal něco nového. Měl jsem policejní školu a v Ostravě mě vzali jako obchůzkáře, tak jsem se tam přestěhoval. Našel si byt a pronajal. Ale i tak mi to bylo málo a věděl jsem, že u toho nechci zůstat. Začal jsem dálkově studovat učitelství. Děti jsem měl rád a tehdy jsem byl ještě velký idealista, toužil jsem děti vychovávat a navést je na správnou cestu budoucnosti. Po 4 letech jsem dostudoval a našel si práci v Ostravě jako učitel. Můj vysněný sen se skoro splnil. Jenže ideály mne brzy opustily. „TI spratkové sou čím dál drzejší a drzejší“ opakovávala jedna kolegyně ve sborovně a ji v duchu dával za pravdu. Pak jsem doma na internetu narazil na několik stránek s BDSM tématikou a nadchl jsem se pro to a hlavně jsem se v tom poznal. Měl jsem několik partnerek, ale vždy to končilo v posteli, že jsem jí chtěl plácnout, nebo svázat a ony na to nebyly. Pak jsem začal hledat submisivní partnerku, která by sdílela stejné zájmy a dala by mi to, co ostatním se protivilo. Nakonec jsem jednu potkal, líbila se mi a pár měsíců jsme si pěkně užívali. Jenže pořád to bylo takové jen lehké a já chtěl víc. Jednou mi s rákoskou ujela víc ruka. A ona mi později napsala, že jsem na nic moc krutý a že to nemá smysl. Ve škole mě to taky nebavilo. Tak jsem začal hledat novou práci.
V tom inzerátu se psalo: „Soukromá dívčí škola s internátem hledá učitele občanské výchovy, který umí být přísný. Jsme škola zaměřena nejen na vzdělání, ale hlavně výchovu našich studentek, které patří k lepším vrstvám a jejich rodiče ve výchově selhali a proto je plně svěřili nám. Pokud se Vám nepříčí občasné výchovné fyzické a psychické tresty, máte praxi a můžete nastoupit co nejdříve, zašlete nám svůj životopis. Pro učitele je připravena odpovídající odměna, zapůjčení bytu v našem areálu a stravování v naší jídelně.“
„To bych si dal líbit“ pomyslel jsem si. Konečně škola, kde se nebojí žáky vytahat za ucho nebo jim dát facku. Neváhal jsem ani minutu. A i když škola ležela někde u Prahy napsal svůj životopis a odeslal ho. Připsal jsem tam i to, jak mne mrzí, že v běžných školách nemůžou učitelé pohlavkovat žáky a že bych to rád změnil. V žertu jsem ještě dopsal větu: „ Na tu dnešní mládež by patřila rákoska a řetězi !“ Když jsem dopis odeslal, tak jsem si řekl, že jsem to asi přehnal a že mě stejně nevezmou. Během několika dnů jsem na to zapomněl úplně. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem ve schránce našel orazítkovaný dopis. Nikdo mi moc nepsal a většinu věcí jsem vyřizoval buď osobně, nebo na internetu. Podle odesílatele jsem nepoznal kdo to je, ale obálka nebyla úplně obyčejná. Řekl jsem si, že to zas budou nějaké reklamy a zběžně obálku otevřel. Jaké bylo mé překvapení, když v ní ležela krátká a stručná odpověď: „ Vážený Pane Pejn, Váš životopis nás velmi zaujal a rádi bychom Vás uvítali v našem učitelském sboru. Věříme, že pro náš ústav budou Vaše dispozice a Vy přínosem. Zavolejte mi prosím na níže uvedený telefon, abychom mohli dojednat detaily. Podpis: ředitelka Andrea Máčková“ Nelenil jsem ani chvíli, sáhnul jsem po mobilu a vytočil číslo. Na druhé straně se mi ozvala trochu odměřená, ale přívětivá ředitelka. Domluvili jsme si, že si tady zařídím všechny věci a za týden od nového měsíce přijedu. Ředitelka mi pak na mail poslal potřebné údaje. Byt jsem měl pronajmutý od kamaráda, takže nebyl problém ho vypovědět. Většinu věcí jsem si pak nechal poslat napřed.
V uklizeném, poloprázdném bytě se probouzím, posnídal jsem zbytek jídla, co jsem měl připraven v ledničce a s batohem vyrazil na vlak do chladného rána. Klíče jsem kamarádovi hodil do schránky. Bylo září a chladné podzimní ráno mne ovanulo svým chladem. Já to ale vítal, alespoň se trochu vzbudím a ve vlaku to dospím. Ve vlaku jsem ale už moc nespal a přemýšlel, co ředitelka myslela těmi dispozicemi. Nebyl jsem žádný elitní učitel, tak mi to trochu vrtalo hlavou. Ale těšil jsem se na něco nového a s nadšením přemítal, jak budu k holkám hodným panem učitelem. Několikahodinová cesta uběhla docela rychle, podle instrukcí jsem vystoupil v Praze s tím, že u nádraží mě bude čekat kolega, který mě vezme autem. Podle popisu jsem poznal auto, i trochu nervózního muže v mých letech. „Dobrý den, já sem Pejn, čekáte na mě?“ oslovil jsem ho. Hned bylo vidět, že z něj spadlo napětí: „Dobrý den. Já jsem Radek Voko. Klidně mi tykej.“ Vybídl mě přátelsky a podal mi ruku. „Tak ahoj, já sem Marek“ „Sedni do auta vyrazíme. Vona stíhačka nemá ráda zpoždění“ usmál se. Já pochopil, že stíhačkou myslí ředitelku. „Hele co je vlastně zač ta výchovna škola ?“ zeptal jsem se. „No pokud platí, co jsi napsal v životopisu, tak to bude pro tebe ráj,“ zasmál se nový kolega a pokračoval:“ Do naší školy dávaj zbohatlíci svoje rozverné dcerušky. Buď si chtěj oddechnout, nebo mají málo času, anebo dcerušky pěkně zlobí a potřebují srovnat. Je to vlastně takový pasťák pro tyhle fifleny.“ „Pasťák?“ zhrozil jsem se trochu nahlas. „Neměj péči, není to žádný horor, ale holky prostě maj tvrdej režim, žádnou flákárnu. Jako na vojně.“ Rozchechtal se u poslední věty. Radek klidně řídil a mezitím jsme povídali co a jak. „Hele jak jsi to myslel s tím mým životopisem ?“ „ To je kamaráde dost jednoduchý. Když rodiče daj holku do naší školy, tak nám podepíšou revers, že s ním můžem dělat cokoli, co uznáme za vhodný, tak aby za pár týdnů, nebo měsíců mohli odvíst slušnou a vzdělanou dívku. S tím, že jsou srozuměni, že se s ní nebudem párat a že prostředkem k správný výchově sou fyzický tresty. Když má holka víc než 18 tak to musí podepsat i ona. Navíc je tam napsaný, že pokud jí vyzvednou dřív, tak škole musej zaplatit slušný flastr.“ „Hm, to je zajímavé. To je jako za něco pohlavkujete, nebo taháte za ucho?“ zeptal jsem se nadneseně. „Vole nejsme za opicemi. Ve škole vládne slušnej středověk. Máme vybavenou mučírnu“ zasmál se znovu tentokrát jízlivěji a škodoliběji. „Hm, začínám docela chápat.“ Bleskly mi oči. „A co ostatní učitelé a lidi?“ „Škola má 40 míst pro studentky. Není moc velká. Je to soukromej podnik. Krom ředitelky je tam její asistentka, 3 učitelky a 2 další kolegové. Jinak je tam jeden školník a jeden správce. Škola je jeden velkej areál a holky sou v areálu zároveň ubytovaný a maj tam i školu. Mimo areál můžou jen s doprovodem. Jinak tam maj docela vyžití na to přijdeš. Nejblížší civilizace je vesnice 40 kiláků od školy. Máme tam net i telefon. Ale to maj holky zakázaný. A jen jednou týdně můžou volat rodičům.“ „Takže je to vlastně takový vězení?“ opáčil jsem. „No trochu jo, ale luxusní kamaráde. A rodiče za to platěj slušný balík. Taky dostaneš královskou výplatu. Dopoledne budeš učit a odpoledne a večer se střídáme v hlídání. Ve volném čase máme k dispozici firemní auta, a vše co areál nabízí. Holky většinou neutíkaj, i když to některý maj dost krušný. Vono přece jen 40 kiláků žádná civilizace udělá svý. Navíc sou tak zhýčkaný, že by to ani nezvládly. A to je tu ještě ten flastr ve smlouvě. Takže když už k nám rodiče holku dají, tak je tam až do konce.“ „A to jako ty holky vodíte vždycky do mučírny?“ zeptal jsem se nevinně okrajově. „ Mučírna je takový tabu. Všichni o tom vědí. Ale nemluví se o tom. Většinou je to, ale tak že když učitel, nebo i ředitelka uzná za vhodný, tak si je tam vezme. Sou tam jenom učitel a studentka, nebo občas i ředitelka. Takže kdyby holka začala vykřikovat co se dělo, je to tvrzení proti tvrzení. Ale jinak má každá třída menší vybavení.“ „Tohle je sadistův ráj.“ pomyslel jsem si. „A jak to máte s úřady?“ „ S úřady není problém, občas dorazí inspekce, ale ta se zajímá, jak ve škole učíme. Holky si nedovolej nic prásknout a učitelé s nimi před inspekcí nic nedělaj. Školu založil nebožtík manžel naší ředitelky a ji to pak tolik chytilo, že to vzala po něm. A jelikož má škola nejlepší reference a mnozí rodiče sou na vysokých místech, tak úřady tohle místo trochu přehlížej, nebo si ani nic nedovolej. Navíc někdy helfnou i samotní rodiče, když nám daj třeba echo, že se k nám chystá inspekce nebo berňák. My jim zas naoplátku poskytujem levnou pracovní sílu, když maj nějaký večírek, posíláme tam holky jako hostesky nebo kuchařky. Ředitelka je na jednu stranu na holky slušnej kruťas, ale když posílá holky na tuhle praxi, jak tomu říkáme, tak si klienti k nim nesměj nic dovolit. Jednak je má stíhačka v hrsti a pak by přišli o levnou pracovní sílu.“ Radek se slušně rozkecal a já si začal dělat obrázek. Cesta ubíhala, až jsme odbočili na lesní cestu, která byla upravena pro auta. „Tak už jsme tu“ zahlaholil Radek a mě se otevřel krásně upravený areál s několika budovami.
Konec první části
V tom inzerátu se psalo: „Soukromá dívčí škola s internátem hledá učitele občanské výchovy, který umí být přísný. Jsme škola zaměřena nejen na vzdělání, ale hlavně výchovu našich studentek, které patří k lepším vrstvám a jejich rodiče ve výchově selhali a proto je plně svěřili nám. Pokud se Vám nepříčí občasné výchovné fyzické a psychické tresty, máte praxi a můžete nastoupit co nejdříve, zašlete nám svůj životopis. Pro učitele je připravena odpovídající odměna, zapůjčení bytu v našem areálu a stravování v naší jídelně.“
„To bych si dal líbit“ pomyslel jsem si. Konečně škola, kde se nebojí žáky vytahat za ucho nebo jim dát facku. Neváhal jsem ani minutu. A i když škola ležela někde u Prahy napsal svůj životopis a odeslal ho. Připsal jsem tam i to, jak mne mrzí, že v běžných školách nemůžou učitelé pohlavkovat žáky a že bych to rád změnil. V žertu jsem ještě dopsal větu: „ Na tu dnešní mládež by patřila rákoska a řetězi !“ Když jsem dopis odeslal, tak jsem si řekl, že jsem to asi přehnal a že mě stejně nevezmou. Během několika dnů jsem na to zapomněl úplně. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem ve schránce našel orazítkovaný dopis. Nikdo mi moc nepsal a většinu věcí jsem vyřizoval buď osobně, nebo na internetu. Podle odesílatele jsem nepoznal kdo to je, ale obálka nebyla úplně obyčejná. Řekl jsem si, že to zas budou nějaké reklamy a zběžně obálku otevřel. Jaké bylo mé překvapení, když v ní ležela krátká a stručná odpověď: „ Vážený Pane Pejn, Váš životopis nás velmi zaujal a rádi bychom Vás uvítali v našem učitelském sboru. Věříme, že pro náš ústav budou Vaše dispozice a Vy přínosem. Zavolejte mi prosím na níže uvedený telefon, abychom mohli dojednat detaily. Podpis: ředitelka Andrea Máčková“ Nelenil jsem ani chvíli, sáhnul jsem po mobilu a vytočil číslo. Na druhé straně se mi ozvala trochu odměřená, ale přívětivá ředitelka. Domluvili jsme si, že si tady zařídím všechny věci a za týden od nového měsíce přijedu. Ředitelka mi pak na mail poslal potřebné údaje. Byt jsem měl pronajmutý od kamaráda, takže nebyl problém ho vypovědět. Většinu věcí jsem si pak nechal poslat napřed.
V uklizeném, poloprázdném bytě se probouzím, posnídal jsem zbytek jídla, co jsem měl připraven v ledničce a s batohem vyrazil na vlak do chladného rána. Klíče jsem kamarádovi hodil do schránky. Bylo září a chladné podzimní ráno mne ovanulo svým chladem. Já to ale vítal, alespoň se trochu vzbudím a ve vlaku to dospím. Ve vlaku jsem ale už moc nespal a přemýšlel, co ředitelka myslela těmi dispozicemi. Nebyl jsem žádný elitní učitel, tak mi to trochu vrtalo hlavou. Ale těšil jsem se na něco nového a s nadšením přemítal, jak budu k holkám hodným panem učitelem. Několikahodinová cesta uběhla docela rychle, podle instrukcí jsem vystoupil v Praze s tím, že u nádraží mě bude čekat kolega, který mě vezme autem. Podle popisu jsem poznal auto, i trochu nervózního muže v mých letech. „Dobrý den, já sem Pejn, čekáte na mě?“ oslovil jsem ho. Hned bylo vidět, že z něj spadlo napětí: „Dobrý den. Já jsem Radek Voko. Klidně mi tykej.“ Vybídl mě přátelsky a podal mi ruku. „Tak ahoj, já sem Marek“ „Sedni do auta vyrazíme. Vona stíhačka nemá ráda zpoždění“ usmál se. Já pochopil, že stíhačkou myslí ředitelku. „Hele co je vlastně zač ta výchovna škola ?“ zeptal jsem se. „No pokud platí, co jsi napsal v životopisu, tak to bude pro tebe ráj,“ zasmál se nový kolega a pokračoval:“ Do naší školy dávaj zbohatlíci svoje rozverné dcerušky. Buď si chtěj oddechnout, nebo mají málo času, anebo dcerušky pěkně zlobí a potřebují srovnat. Je to vlastně takový pasťák pro tyhle fifleny.“ „Pasťák?“ zhrozil jsem se trochu nahlas. „Neměj péči, není to žádný horor, ale holky prostě maj tvrdej režim, žádnou flákárnu. Jako na vojně.“ Rozchechtal se u poslední věty. Radek klidně řídil a mezitím jsme povídali co a jak. „Hele jak jsi to myslel s tím mým životopisem ?“ „ To je kamaráde dost jednoduchý. Když rodiče daj holku do naší školy, tak nám podepíšou revers, že s ním můžem dělat cokoli, co uznáme za vhodný, tak aby za pár týdnů, nebo měsíců mohli odvíst slušnou a vzdělanou dívku. S tím, že jsou srozuměni, že se s ní nebudem párat a že prostředkem k správný výchově sou fyzický tresty. Když má holka víc než 18 tak to musí podepsat i ona. Navíc je tam napsaný, že pokud jí vyzvednou dřív, tak škole musej zaplatit slušný flastr.“ „Hm, to je zajímavé. To je jako za něco pohlavkujete, nebo taháte za ucho?“ zeptal jsem se nadneseně. „Vole nejsme za opicemi. Ve škole vládne slušnej středověk. Máme vybavenou mučírnu“ zasmál se znovu tentokrát jízlivěji a škodoliběji. „Hm, začínám docela chápat.“ Bleskly mi oči. „A co ostatní učitelé a lidi?“ „Škola má 40 míst pro studentky. Není moc velká. Je to soukromej podnik. Krom ředitelky je tam její asistentka, 3 učitelky a 2 další kolegové. Jinak je tam jeden školník a jeden správce. Škola je jeden velkej areál a holky sou v areálu zároveň ubytovaný a maj tam i školu. Mimo areál můžou jen s doprovodem. Jinak tam maj docela vyžití na to přijdeš. Nejblížší civilizace je vesnice 40 kiláků od školy. Máme tam net i telefon. Ale to maj holky zakázaný. A jen jednou týdně můžou volat rodičům.“ „Takže je to vlastně takový vězení?“ opáčil jsem. „No trochu jo, ale luxusní kamaráde. A rodiče za to platěj slušný balík. Taky dostaneš královskou výplatu. Dopoledne budeš učit a odpoledne a večer se střídáme v hlídání. Ve volném čase máme k dispozici firemní auta, a vše co areál nabízí. Holky většinou neutíkaj, i když to některý maj dost krušný. Vono přece jen 40 kiláků žádná civilizace udělá svý. Navíc sou tak zhýčkaný, že by to ani nezvládly. A to je tu ještě ten flastr ve smlouvě. Takže když už k nám rodiče holku dají, tak je tam až do konce.“ „A to jako ty holky vodíte vždycky do mučírny?“ zeptal jsem se nevinně okrajově. „ Mučírna je takový tabu. Všichni o tom vědí. Ale nemluví se o tom. Většinou je to, ale tak že když učitel, nebo i ředitelka uzná za vhodný, tak si je tam vezme. Sou tam jenom učitel a studentka, nebo občas i ředitelka. Takže kdyby holka začala vykřikovat co se dělo, je to tvrzení proti tvrzení. Ale jinak má každá třída menší vybavení.“ „Tohle je sadistův ráj.“ pomyslel jsem si. „A jak to máte s úřady?“ „ S úřady není problém, občas dorazí inspekce, ale ta se zajímá, jak ve škole učíme. Holky si nedovolej nic prásknout a učitelé s nimi před inspekcí nic nedělaj. Školu založil nebožtík manžel naší ředitelky a ji to pak tolik chytilo, že to vzala po něm. A jelikož má škola nejlepší reference a mnozí rodiče sou na vysokých místech, tak úřady tohle místo trochu přehlížej, nebo si ani nic nedovolej. Navíc někdy helfnou i samotní rodiče, když nám daj třeba echo, že se k nám chystá inspekce nebo berňák. My jim zas naoplátku poskytujem levnou pracovní sílu, když maj nějaký večírek, posíláme tam holky jako hostesky nebo kuchařky. Ředitelka je na jednu stranu na holky slušnej kruťas, ale když posílá holky na tuhle praxi, jak tomu říkáme, tak si klienti k nim nesměj nic dovolit. Jednak je má stíhačka v hrsti a pak by přišli o levnou pracovní sílu.“ Radek se slušně rozkecal a já si začal dělat obrázek. Cesta ubíhala, až jsme odbočili na lesní cestu, která byla upravena pro auta. „Tak už jsme tu“ zahlaholil Radek a mě se otevřel krásně upravený areál s několika budovami.
Konec první části
