Posted 4.08.2014 by papulnataaa
KLUB . . .
Nebyli jsme v tomhle klubu poprvé. Docela pohodový klub v cizí zemi, se spoustou pomůcek, příjemných zákoutí a lidí podobného zaměření, jako máme my. S přísným dresscodem, jen kůže a latex.
Trochu jsme tancovali, dali jsme si nějakou tu skleničku, prohodili pár slov s ostatními návštěvníky u baru. Už jsem se začínala nudit. Měl být celonoční program, a to býval docela odvaz. Postěžovala jsem si Pánovi a on mě políbil a řekl, že by rád na podiu viděl mne. Smála jsem se mu, a nechala se přivést na podium a dokonce na zkoušku připoutat za ruce. Zálibně si mě prohlížel, líbal mě a hladil. Oplácela jsem mu stejnou.
„Ty jsi dnešní program!“ zašeptal mi zezadu do ouška a zmizel.
Došlo mi to, už když jsem se za ním otočila. Samozřejmě, nikde nebyl. V duchu jsem prosila, ať je to jen legrace.
Rozsvítily se reflektory a úplně mě oslnily. Zděšeně jsem se rozhlížela. Když si moje oči zvykly, všimla jsem si obří obrazovky a mého vyděšeného obličeje. Bylo mi naprosto jasné, že to já jsem ten slíbený program. Jen jsem si to doteď nechtěla připustit. Všechny oběti se zprvu tvářily jako by nevěděly, do čeho jdou, vzpomněla jsem si.
Jako já teď.
Věděla jsem, že všichni v klubu mě mohou vidět na množství obrazovek rozmístěných po celém klubu. Z neviditelného obecenstva se ozýval pobavený smích. Neviděla jsem je, ale věděla jsem, že se teď všichni stahují k podiu. Že v klubu je v tuhle chvíli nejmíň 100 lidí, kteří se přišli podívat na mě. Na moje reakce, na moji bolest, vzrušení a ponížení. Se slzami v očích jsem se nesmyslně snažila vykroutit z pout. Obecenstvo si to vychutnávalo.
Skoro jsem se už uklidnila, když mě náhlý pohyb znovu vyděsil. Vyjekla jsem a sklidila přátelský smích. Moje ruce se vytahovaly do výšky, až jsem skoro nestála ani na špičkách. Pohled nahoru nepřinesl nic než další oslnění.
Ještě víc mě vyděsily cizí doteky. Někdo byl za mnou. Někdo mi nasazoval pouta na nohy! Než jsem si to stačila uvědomit, měla jsem jednu nohu chycenou. Pokusila jsem se tou druhou uniknout, ale jen se mi všichni ještě hlasitěji smáli. Nohy se začaly pomalinku vzdalovat od sebe, Stačila jsem po palečkách postupovat a vytahovala jsem se stále víc. Nakonec jsem vlastně visela, roztažená do kříže. Někdo mi zezadu rozepnul korzet a sukni, která se stejně vyhrnula až na boky. Byla jen zapínací, tak jak to má Pán rád, aby mě mohl snadno svléknout. Zůstala jsem jen v tangách, skoro nahá a bezbranná, zatímco začala hrát pomalá hudba a světlo se poněkud zmírnilo.
Jen natolik, abych viděla na obrazovku. Nejdřív ukazovala mne z různých stran. Kdybych to nebyla já, uznala bych, že je to krásný pohled, na vypnuté oblé tělo s plnými prsy ve světle reflektorů.
Pak se na plátně začaly objevovat úryvky z jiných představení. Vyděšené ženy, zavěšené, spoutané, bité… Jejich vzdychání a křik přehlušovaly hudbu.
Teď už jsem věděla, že ani ony nevěděly, do čeho jdou. Chápala jsem to úplně jinak, když to nebyly herečky. Cítila jsem, jaký mají strach. Věděla jsem, že je to skutečná bolest, skutečná rozkoš, skutečné ponížení. Teď mi jejich výkřiky zajížděly až do morku kostí. Sama jsem byla strachy bez sebe. Co se mnou proboha budou dělat? Donutí mě taky křičet, donutí mě prosit, sténat bolestí, křičet ve vlnách orgasmu?
Obecenstvo to nebaví, když to nemá šťávu. Sama jsem dříve z obecenstva tiše povzbuzovala aktéry na jevišti. Zatímco na obrazovce pokračovala odporná scéna s jehlami, zase jsem vyjekla leknutím. Můj výkřik zazněl z reproduktorů a světla mě zase oslnila. Tiše jsem kňučela, jak po mém podpaží shora dolů probíhalo jemné škrábání.
„Jestli mě budou šimrat, zblázním se!“, projelo mou vyděšenou hlavou. Zoufale jsem pátrala po Pánovi, ale reflektory mě okamžitě oslnily. Něco mě ale začalo jemně hladit. Po rukách, po slabinách, po zádech i zadku pomalu a něžně přejížděly rukavice z jemné bílé kůže. Viděla jsem jen ty rukavice na obrazovce přede mnou. Jako v černém divadle. Hladily mé boky, zadek prsa, chodidla…Každý centimetr mého těla dostával svou dávku hlazení. Bílé ruce vytváří nádherné divadlo. Jen ruce a já, žádné tělo není vidět.
Ale já to tělo cítím. Pevné smyslné tělo ženy s velkými prsy. Není vidět, ale já ho cítím. Cítím jeho doteky na mých zádech, cítím její dech, její teplo. Ale cítím i nějaké škrábání a chladný kov, zřejmě řetízků. Hladká kůže kozačky, která se okolo mé nohy krásně vine, současně chladí a škrábe. Dokonce i jazyk na mém krku má v sobě nějaký ostrý hrot.
Podléhám. Podléhám krásnému hlazení a objímání, zakláním hlavu a poddávám se svému vzrušení.
Teprve podivná změna v sále mě vyvádí z transu. Zdvihám hlavu a v oslňujícím světle reflektorů rozeznávám temnou postavu. Černý stín muže. Mohutného muže, kterého ještě zvětšují zdola namířené reflektory. Vyděšeně se chvěju. Muž pomalu zvedá jednu ruku a ve vzduchu švihá důtkami. Lekám se každého mlasknutí. I ve druhé ruce má důtky a i s nimi umí zapráskat. Znějí jinak, jak brzy ukáže, když střídavě práská oběma.
Bezhlesně kroutím hlavou ze strany na stranu. „Ne, prosím, ne!“ Vyslovují moje rty bez zvuku. Teplé tělo, které se ke mně zezadu vine, mě jen ještě víc rozjitřuje. Dostávám zásah jako elektřinou.
Než k mému mozku dorazí bolest ze zasaženého podbřišku, zakusuje se ostře znovu do obnažených prsou. Uniká mi první výkřik. Hrobové ticho ruší můj tisíckrát zesílený dech. Oheň se šíří ze zasaženého podbřišku a z prsou proniká do mozku řezavá bolest. Musí mi téct spousta krve, napadá mě a dívám se dolů na prsa.
Ne, nekrvácím.
Tělo za mnou se přitiskne a dlouhé ruce hladí chlácholivě moje sálající rány. Oheň přes břicho a pak třikrát nože přes prsa ze mě vyráží další výkřiky. Pálení vpředu a samet vzadu. Teprve teď se pokouším uhnout. Oheň přes kolena opět vyráží jekot. Začíná hrát nějaká africká hudba. Anděl se ke mně tiskne zepředu, olizuje mi příjemně bradavku, hladí mě svýma rukama a já ho za to chci políbit. Jenže naše rty rozdělí tyč, kterou mi ďábel narve pod bradu a zapře o napnuté ruce. Záklon ještě zvyšuje mé napětí a také mou bezbrannost. Hrubá ruka hladí můj obnažený krk a výstřih. Tlačí se na mě tělo opatřené spoustou ostrých hrotů. Škrábe, chladí a pálí. Drtí mou ubohou kozičku.
Oheň v podkolení! Ale vždyť ďábel je přede mnou!
Ďábelský tanec začíná. Mé vlastní, zesílené výkřiky přehlušují hudbu. Rány teď dopadají ze všech stran. Nečekaně, zákeřně odhalují nejcitlivější místečka. Křičím skoro pořád. Vděčně přijímám chvilkovou pauzu. Vine se ke mně hrubý ďábel i sametový anděl a já nevím co cítit. Sténám.
Ruka mi vjíždí do kalhotek a trhá. Leknutím zase vyjeknu. Dneska si obecenstvo užije, napadá mě nesmyslně. Snažím se chvíli ovládat, ale rány zase dopadají v šíleném rytmu. Už jen sténám a tečou mi slzy. Chvíle klidu a mazlení. Moje vzlyky se pozvolna uklidňují a přemáhá mě vzrušení. Pálení těla přehlušuje bolest napnutých rukou.
V tom mi do otevřených úst vniká tlustá svíce. Rychle ji podkládám jazykem. Ruce mi trochu povolí, až můžu stát docela pohodlně na zemi, i když stále s roztaženýma nohama. Ale ruce jsou níž, v podstatě vodorovně. Tyč pod krkem mizí. Chci si trochu ulevit a polévám se horkým voskem. Cukám sebou, kňučím do svíčky a rychle hlavu zase zakláním. Vosk stéká po mém krku, ale anděl rychle stopu olizuje. Jsem mu vděčná. Bolí mě krk, ramena a celé tělo pálí. Hudba utichá a já doufám, že už bude brzy konec.
Viděla jsem jen několik představení, ale nikdy to není krátké. Vím, že to nekončí a přesto doufám…
„Uuuum!!!“ křičím brzy do svého voskového roubíku. Kolem mého těla se omotává ohnivý had dlouhého karabáče. „Bože, ať mě nechají!“ žadoním v duchu. Anděl olizuje dlouhou ránu. Další dopadá bez varování. Olizuje záda a podbřišek. Další rána dopadá přímo na břicho. Pak na prsa, na zadek, citlivá stehna. Zmítám se a kapu si na sebe horký vosk. Přímo tancuju ve snaze uniknout bolesti. Skoro si klekám, ale ruce se rychle zvedají tak, abych nemohla zůstat na kolenou. Šílený tanec je zdánlivě nekonečný. Ohlušuje mě hudba, bolest, moje ostré mnohokrát zesílení výkřiky.
Nakonec svíci razantně poklápím a předkláním se. Vosk mě pálí mě na břiše, ale můžu se aspoň podívat, odkud přicházejí rány. Ale ty ustaly jako na povel. And
Nebyli jsme v tomhle klubu poprvé. Docela pohodový klub v cizí zemi, se spoustou pomůcek, příjemných zákoutí a lidí podobného zaměření, jako máme my. S přísným dresscodem, jen kůže a latex.
Trochu jsme tancovali, dali jsme si nějakou tu skleničku, prohodili pár slov s ostatními návštěvníky u baru. Už jsem se začínala nudit. Měl být celonoční program, a to býval docela odvaz. Postěžovala jsem si Pánovi a on mě políbil a řekl, že by rád na podiu viděl mne. Smála jsem se mu, a nechala se přivést na podium a dokonce na zkoušku připoutat za ruce. Zálibně si mě prohlížel, líbal mě a hladil. Oplácela jsem mu stejnou.
„Ty jsi dnešní program!“ zašeptal mi zezadu do ouška a zmizel.
Došlo mi to, už když jsem se za ním otočila. Samozřejmě, nikde nebyl. V duchu jsem prosila, ať je to jen legrace.
Rozsvítily se reflektory a úplně mě oslnily. Zděšeně jsem se rozhlížela. Když si moje oči zvykly, všimla jsem si obří obrazovky a mého vyděšeného obličeje. Bylo mi naprosto jasné, že to já jsem ten slíbený program. Jen jsem si to doteď nechtěla připustit. Všechny oběti se zprvu tvářily jako by nevěděly, do čeho jdou, vzpomněla jsem si.
Jako já teď.
Věděla jsem, že všichni v klubu mě mohou vidět na množství obrazovek rozmístěných po celém klubu. Z neviditelného obecenstva se ozýval pobavený smích. Neviděla jsem je, ale věděla jsem, že se teď všichni stahují k podiu. Že v klubu je v tuhle chvíli nejmíň 100 lidí, kteří se přišli podívat na mě. Na moje reakce, na moji bolest, vzrušení a ponížení. Se slzami v očích jsem se nesmyslně snažila vykroutit z pout. Obecenstvo si to vychutnávalo.
Skoro jsem se už uklidnila, když mě náhlý pohyb znovu vyděsil. Vyjekla jsem a sklidila přátelský smích. Moje ruce se vytahovaly do výšky, až jsem skoro nestála ani na špičkách. Pohled nahoru nepřinesl nic než další oslnění.
Ještě víc mě vyděsily cizí doteky. Někdo byl za mnou. Někdo mi nasazoval pouta na nohy! Než jsem si to stačila uvědomit, měla jsem jednu nohu chycenou. Pokusila jsem se tou druhou uniknout, ale jen se mi všichni ještě hlasitěji smáli. Nohy se začaly pomalinku vzdalovat od sebe, Stačila jsem po palečkách postupovat a vytahovala jsem se stále víc. Nakonec jsem vlastně visela, roztažená do kříže. Někdo mi zezadu rozepnul korzet a sukni, která se stejně vyhrnula až na boky. Byla jen zapínací, tak jak to má Pán rád, aby mě mohl snadno svléknout. Zůstala jsem jen v tangách, skoro nahá a bezbranná, zatímco začala hrát pomalá hudba a světlo se poněkud zmírnilo.
Jen natolik, abych viděla na obrazovku. Nejdřív ukazovala mne z různých stran. Kdybych to nebyla já, uznala bych, že je to krásný pohled, na vypnuté oblé tělo s plnými prsy ve světle reflektorů.
Pak se na plátně začaly objevovat úryvky z jiných představení. Vyděšené ženy, zavěšené, spoutané, bité… Jejich vzdychání a křik přehlušovaly hudbu.
Teď už jsem věděla, že ani ony nevěděly, do čeho jdou. Chápala jsem to úplně jinak, když to nebyly herečky. Cítila jsem, jaký mají strach. Věděla jsem, že je to skutečná bolest, skutečná rozkoš, skutečné ponížení. Teď mi jejich výkřiky zajížděly až do morku kostí. Sama jsem byla strachy bez sebe. Co se mnou proboha budou dělat? Donutí mě taky křičet, donutí mě prosit, sténat bolestí, křičet ve vlnách orgasmu?
Obecenstvo to nebaví, když to nemá šťávu. Sama jsem dříve z obecenstva tiše povzbuzovala aktéry na jevišti. Zatímco na obrazovce pokračovala odporná scéna s jehlami, zase jsem vyjekla leknutím. Můj výkřik zazněl z reproduktorů a světla mě zase oslnila. Tiše jsem kňučela, jak po mém podpaží shora dolů probíhalo jemné škrábání.
„Jestli mě budou šimrat, zblázním se!“, projelo mou vyděšenou hlavou. Zoufale jsem pátrala po Pánovi, ale reflektory mě okamžitě oslnily. Něco mě ale začalo jemně hladit. Po rukách, po slabinách, po zádech i zadku pomalu a něžně přejížděly rukavice z jemné bílé kůže. Viděla jsem jen ty rukavice na obrazovce přede mnou. Jako v černém divadle. Hladily mé boky, zadek prsa, chodidla…Každý centimetr mého těla dostával svou dávku hlazení. Bílé ruce vytváří nádherné divadlo. Jen ruce a já, žádné tělo není vidět.
Ale já to tělo cítím. Pevné smyslné tělo ženy s velkými prsy. Není vidět, ale já ho cítím. Cítím jeho doteky na mých zádech, cítím její dech, její teplo. Ale cítím i nějaké škrábání a chladný kov, zřejmě řetízků. Hladká kůže kozačky, která se okolo mé nohy krásně vine, současně chladí a škrábe. Dokonce i jazyk na mém krku má v sobě nějaký ostrý hrot.
Podléhám. Podléhám krásnému hlazení a objímání, zakláním hlavu a poddávám se svému vzrušení.
Teprve podivná změna v sále mě vyvádí z transu. Zdvihám hlavu a v oslňujícím světle reflektorů rozeznávám temnou postavu. Černý stín muže. Mohutného muže, kterého ještě zvětšují zdola namířené reflektory. Vyděšeně se chvěju. Muž pomalu zvedá jednu ruku a ve vzduchu švihá důtkami. Lekám se každého mlasknutí. I ve druhé ruce má důtky a i s nimi umí zapráskat. Znějí jinak, jak brzy ukáže, když střídavě práská oběma.
Bezhlesně kroutím hlavou ze strany na stranu. „Ne, prosím, ne!“ Vyslovují moje rty bez zvuku. Teplé tělo, které se ke mně zezadu vine, mě jen ještě víc rozjitřuje. Dostávám zásah jako elektřinou.
Než k mému mozku dorazí bolest ze zasaženého podbřišku, zakusuje se ostře znovu do obnažených prsou. Uniká mi první výkřik. Hrobové ticho ruší můj tisíckrát zesílený dech. Oheň se šíří ze zasaženého podbřišku a z prsou proniká do mozku řezavá bolest. Musí mi téct spousta krve, napadá mě a dívám se dolů na prsa.
Ne, nekrvácím.
Tělo za mnou se přitiskne a dlouhé ruce hladí chlácholivě moje sálající rány. Oheň přes břicho a pak třikrát nože přes prsa ze mě vyráží další výkřiky. Pálení vpředu a samet vzadu. Teprve teď se pokouším uhnout. Oheň přes kolena opět vyráží jekot. Začíná hrát nějaká africká hudba. Anděl se ke mně tiskne zepředu, olizuje mi příjemně bradavku, hladí mě svýma rukama a já ho za to chci políbit. Jenže naše rty rozdělí tyč, kterou mi ďábel narve pod bradu a zapře o napnuté ruce. Záklon ještě zvyšuje mé napětí a také mou bezbrannost. Hrubá ruka hladí můj obnažený krk a výstřih. Tlačí se na mě tělo opatřené spoustou ostrých hrotů. Škrábe, chladí a pálí. Drtí mou ubohou kozičku.
Oheň v podkolení! Ale vždyť ďábel je přede mnou!
Ďábelský tanec začíná. Mé vlastní, zesílené výkřiky přehlušují hudbu. Rány teď dopadají ze všech stran. Nečekaně, zákeřně odhalují nejcitlivější místečka. Křičím skoro pořád. Vděčně přijímám chvilkovou pauzu. Vine se ke mně hrubý ďábel i sametový anděl a já nevím co cítit. Sténám.
Ruka mi vjíždí do kalhotek a trhá. Leknutím zase vyjeknu. Dneska si obecenstvo užije, napadá mě nesmyslně. Snažím se chvíli ovládat, ale rány zase dopadají v šíleném rytmu. Už jen sténám a tečou mi slzy. Chvíle klidu a mazlení. Moje vzlyky se pozvolna uklidňují a přemáhá mě vzrušení. Pálení těla přehlušuje bolest napnutých rukou.
V tom mi do otevřených úst vniká tlustá svíce. Rychle ji podkládám jazykem. Ruce mi trochu povolí, až můžu stát docela pohodlně na zemi, i když stále s roztaženýma nohama. Ale ruce jsou níž, v podstatě vodorovně. Tyč pod krkem mizí. Chci si trochu ulevit a polévám se horkým voskem. Cukám sebou, kňučím do svíčky a rychle hlavu zase zakláním. Vosk stéká po mém krku, ale anděl rychle stopu olizuje. Jsem mu vděčná. Bolí mě krk, ramena a celé tělo pálí. Hudba utichá a já doufám, že už bude brzy konec.
Viděla jsem jen několik představení, ale nikdy to není krátké. Vím, že to nekončí a přesto doufám…
„Uuuum!!!“ křičím brzy do svého voskového roubíku. Kolem mého těla se omotává ohnivý had dlouhého karabáče. „Bože, ať mě nechají!“ žadoním v duchu. Anděl olizuje dlouhou ránu. Další dopadá bez varování. Olizuje záda a podbřišek. Další rána dopadá přímo na břicho. Pak na prsa, na zadek, citlivá stehna. Zmítám se a kapu si na sebe horký vosk. Přímo tancuju ve snaze uniknout bolesti. Skoro si klekám, ale ruce se rychle zvedají tak, abych nemohla zůstat na kolenou. Šílený tanec je zdánlivě nekonečný. Ohlušuje mě hudba, bolest, moje ostré mnohokrát zesílení výkřiky.
Nakonec svíci razantně poklápím a předkláním se. Vosk mě pálí mě na břiše, ale můžu se aspoň podívat, odkud přicházejí rány. Ale ty ustaly jako na povel. And
