Zakázka

Do mailu mi přistála poptávka: "Dobrý den, chci si u vás objednat nafocení mých produktů. Jedná se o troje, na zakázku vyrobené dveře, které je potřeba nafotit přímo v interiéru. Sdělte mi vaše podmínky a cenu."
E-mail nebyl zakončený žádným podpisem, nebylo přiloženo žádné telefonní číslo ani firemní webovky.
Obratem jsem tedy odpověděla, že potřebuji nejprve zjistit, jak dveře vypadají, jak jsou osvětleny interiéry a kolik času mi zabere přejíždění od mého působiště do jednotlivých lokalit, kde se nacházejí domy se zmiňovanými dveřmi.
Ještě ten den mi zazvonil telefon."Dobrý den, tady Němeček. Psal jsem vám ohledně nafocení dveří, které vyrobila moje firma." Překvapil mne příjemný veselý hlas a milý tón, kterým můj potencionální zákazník mluvil.
"Dobrý den pane Němečku", odpověděla jsem, "potřebuji si s vámi nejprve sjednat osobní schůzku a domluvit detaily spolupráce."
"Jistě, co tento pátek? Vyzvedl bych vás, ukázal vám, o co se jedná, domluvíme cenu...", odpověděl mi hlas na druhé straně.
"To zní dobře, budete moc hodný, alespoň vám nebudu muset účtovat dopravu. Ale budete muset přijmout moje podmínky. Potřebuji mít před fotografováním zcela vyklizené interiéry, dostatek prostoru na rozestavění techniky, nikdo mne nebude při práci rušit, polovinu peněz mi zaplatíte samozřejmě předem a pokud mi nechcete platit benzín a nabízíte, že mne do jednotlivých domů dovezete, tak počítejte s tím, že mi budete k dispozici celý den, možná i dva. Ale napoprvé si tedy zmiňované dveře a místnosti, kde se nacházejí, jen prohlédnu. Rozumíme si? "
Na druhém konci bylo asi vteřinu ticho, potom se ozval milý hluboký smích:"Ano, rozumíme si, mladá paní. Tak tedy v pátek, budu se těšit", a zavěsil.

Přešlapávám na rohu. Zima už ztrácí svoji sílu a začíná se hlásit jaro. Na sobě mám kozačky, saténovou sukni, pohodlné obtáhnuté tričko a bílý kabátek. Na zádech batoh s foťákem na zkušební fotky.
Kde kruci vězí, dívám se na mobil, který mi hlásí, že můj zákazník má 20min zpoždění. Počkám ještě chvíli, přeci jen, doprava v Praze je něco šíleného, tak se asi zdržel v koloně, ale začínám se zlobit.
Za chvíli u mne přistaví modrý Chrysler. Vykoukne z něj sympatický urostlý muž ve středních letech. "Vy jste paní Krausová? Dobrý den, Němeček. Tak si nastupte."
Otevírám dveře spolujezdce. "Dobrý den pane Němečku", podávám muži ruku, "máte tak trochu zpoždění", přihodím sarkasticky.
"Dobrý den, madam" odpoví mi s lehkým úšklebkem a ironií v hlase, a stiskne mi pevně ruku, "nemám na práci jen vás, víte." Dívám se do hlubokých hnědých očí. Ten pohled hladí i mrazí zároveň. Pustí mou ruku a pronese:"Tak jedeme, je to až na druhém konci Prahy." A zvolna pokračuje:" Líbí se mi vaše fotky, paní Krausová. Když se osvědčíte, chtěl bych od vás nafotit všechny produkty, které nabízíme. Mám totiž truhlářskou firmu. Byla by to veliká zakázka. Záleží ale samozřejmě na tom, co jste za to ochotná nabídnout vy mně."
Najednou zastaví auto u krajnice a podívá se na mne. "Myslíte jako jakou vám nabídnu cenu za focení?", zeptám se trochu nadřazeně, abych zakryla nejistotu. Jsem totiž nesvá z náhlého zastavení auta a z jeho zvláštního chování.
"Uvědomujete si, mladá paní, že vám tady nabízím opravdu veliku zakázku, že byste si toho měla vážit, a že byste mi měla být vděčná? A ne si tady diktovat podmínky jako královna?" Lehce se ke mně nakloní a já uhýbám před sílou jeho pohledu. Trochu se klepu a upřímně, začínají mi vlhnout kalhotky. Zase mne tělo a moje submisivní podstata zrazují, sakra! Tohle je přeci zákazník, tak se uklidni a začni se chovat profesionálně, říkám si.
"Samozřejmě, pane Němečku", odpovídám a snažím se působit nad věcí, "budu vám velice vděčná, pokud se mnou budete chtít spolupracovat i dobudoucna a věřím, že se mnou budete spokojený."
"To se ještě uvidí, jestli s vámi budu spokojený", usměje se, nastartuje auto a jedeme dál.
Po zbytek cesty je zvláštní ticho, napětí...Zastavíme před nádherným moderním domem. "Tak jsme tady, vezměte si věci a pojďte dovnitř", zavelí vesele.
Beru batoh do ruky a snažím se nevypadat překvapeně. Dům je opravdu unikátní, řešený do detailů, plný světla, vkusně zařízený. Vejdeme do místnosti, kde se nacházejí ony dveře k focení. Odkládám batoh a ohýbám se pro blok kvůli zapisování poznámek. V tom ucítím zezadu ruku, kterou mi přitiskl na ústa, druhá ruka zajela pod sukni. "Tak ty sis myslela, že mi budeš diktovat podmínky?", zašeptá mi se smíchem do ucha a mačká mi přitom pošťeváček mezi prsty. "Na to nejsem zvyklý holčičko."
Snažím se bránit, smýkám sebou, snažím se vyprostit, kousnout ho do ruky, kopu kolem sebe...ale působím spíše směšně. Proti jeho obrovskému chlapskému sevření nemám šanci. Je to jako kdyby malý zajíček bojoval s hladovým tygrem.
Jednou rukou chytá pevně obě moje ruce a drží mi je za zády, druhou rukou mi stáhne kalhotky a nacpe mi je do pusy. Táhne mne do vedlejší místnosti.
Za jiných okolností bych ocenila krásně propracováný trám u stropu a intimitu druhého pokoje...široká postel s kovovým čelem a nádherný krb v anglickém stylu jsou dominantou místnosti. Na té posteli ovšem přistávám já, obličejem do peřin. Kolenem mi přiklekává bedra tak, abych se nemohla bránit, z podpolštáře vytahuje kožená pouta s očky. Ze zmiňovaného trámu trčí dvě skoby a každou z nich je provlečený provaz. Provazy provléká oky na poutech, která mi ozdobila ruce. Vyplivávám svoje kalhotky z pusy a křičím. Je to něco mezi nadávkami, vzdorem a zoufalým voláním o pomoc. On ovšem zcela ignoruje můj křik a vytahuje mne na provazech do výšky. Skončím v takové poloze, že se palci u nohou sotva dotýkám země. Cítím hrozný zmatek, strach, bezmoc, ponížení...vzrušení? Ano, samozřejmě...je to šílené,ale děvka ve mně se nezapře.
Když ukotví provazy ke skobám v podlaze, poodstoupí a zálibně se na mne podívá. Překříží si labužnicky ruce na hrudníku. Celé moje tělo je napnuté, ruce mne začínají pálit, visím u stropu a každičký kousek mého těla je přístupný. Přesto se mu snažím dívat do očí, aby neviděl můj strach. Sbírám poslední odvahu:"tak podívej, ty hajzle", procedím mezi zuby,"pokud mne hned pustíš, nikdo se nic nedozví a každý si půjdeme svojí cestou. Pokud ne, nabonzuju tě fízlům za únos a omezování osobní svobody. Rozumíš?!?"
Chvíli nehybně stojí a dívá se mi do očí, jeho výraz v oličeji se mění. Otáčí se ke mně zády a ohýbá se k zemi. Jde rozvázat provazy upevněné k okům v podlaze...to si myslím já, všem mylně....otáčí se zpět ke mně, v ruce drží jezdecký bičík. Užívá si zděšení v mých očích. Visím u stropu napnutá jako struna, bezbranná, vystrašená....Zato On si vychutnává svůj triumf. "Takže se tě ptám znova, ty jsi si myslela, že mi budeš diktovat podmínky, holčičko? Já jsem tady ten,kdo bude rozhodovat CO, KDY,KDE, JAK A ZAKOLIK, rozumíš teď ty mně?
Najednou ke mně přiskočí a vrazí mi do kundy dva prsty. Moje tělo se v reakci na to ještě víc napne...a zase je tu o stupeň silnější zděšení, překvapení, bolest, strach a... vzrušení...?
Začne se smát. "To snad není pravda!!! Jakto, že tečeš? Vždyť jsi úplně mokrá! Ty si tady hraješ na dámičku a přitom jsi obyčejná děvka! Prokouknul jsem tě už v autě, holčičko. A myslím, že potřebuješ lekci slušného chování k zákazníkům", usměje se. "Máš to ráda tvrdě? Tak to si spolu ještě užijeme!" Obejde mne zezadu a napřáhne jezdecký bičík.....