Čekala na mne. Celou noc a ještě chvilku z rána.
Zazvonil jsem dole u dveří a to už věděla, kolik bije.
Byla připravena. V černých střevíčcích, jejich oblíbených zeleno-zlatých orientálně laděných kalhotkách a podprsence.
Klečela.
Jako vždy, když došlo na uvítání.
Dveře jejího bytu v paneláku byly pootevřeny, lákajíc mě dovnitř.
Vstoupil jsem a zahleděl se na ni.
Na tebe.
Víš co se patří a víš, že nejhezčím gestem uvítání je vždy objetí. Objala´s mě tak jak jsi byla, na kolenou, přitiskla se k mým stehnúm a kolenúm, hlavu sis opřela do mého lůna.
Pohladil jsem Tě po vláscích, tak jak to máš ráda.
Vím,že dotek vlasú je pro ženu moc intimní a mnohé by raději kousali, než aby se jim mužský dotkl vlasú.
Já však smím.
Objetí trvalo dlouho, tak jako zvykne trvat i naše odloučení. A i když odloučení dlouho netrvá, přece se tak zvykne zdát.
Hladil jsem Tě, roztoužen Tvou něhou, dávaje Ti tu mou.
Pak jsem za námi konečně zavřel dvěře.
Vstala jsi na múj pokyn. „Přesuneme se do obýváku, lásko.“
Venku je zima, mráz štípe tváře, tady konečně roztaju.
Přál jsem si horký čaj, neleníš a připravuješ, zatímco se usázím.
Dnes to bude jemné, víš to...jsi moc hodná a trest sis odbyla minule. Poslouchala´s a tak Ti dopřeju dnešní den.
Po čaji, ze kterého se smíš napít, taky se usázíme v obýváku. Sedáš si na má kolena, dotýkáme se,...pomalu svlékáme a líbáme.
Miluješ polibky rovnako jak já, dopřáváme si jich hodně...
Pak mé ruce začnou klouzat níž a níž...
Těšíš se, ačkoliv to nevyslovíš...znám Tě...
Rozevřeš stehna a necháš mé prsty polaskat mušličku zvenčí.
Je kluzká, těšíš se skutečně moc...
Naše ústa se opět spojí a tehdy vrazím prsty dovnitř,... v polibku se vzpínáš a cítíš jak Tě vyplňují a dotýkají se míst, která Ti zpúsobují veliké potěšení...
Dosáhneš vrchol rychleji než jsem čekal.
Zadívám se Ti do očí...chceš víc...taky chci víc...ale teď chci udělat něco jiné...
Chci si s tebou pohrát, svázat tě, dopřát ti néco jiné...dopřát ti čekání na uspokojení..
Nejsi trpělivá, otrokyňko, ale to mě zvykne akorát tak pobavit...
Vezmu šátek z mé kapsy a zavazuju ti oči...nemusíš vidět vše, co připravuju...
Na zem rozprostírám deku, z kapsy vytahuju lupeny rúží, malý pohárek s medem a dva dlouhé kusy lana.
Přesunu tě teď na deku, líháš si... Poručím ti, abys zvedla nohy, ruky natáhla na zem pod ně,...uvazuju Prusíkove uzly na obě zápěstí, pak ti zvedám zadeček a ruce se hezky spojí pod ním...
Jsi vzrušena...víš, že jsem moc blízko tvého lůna, že si tě múžu přezerat jak zblízka budu chtít, že se múžu dotýkat jak budu chtít...chceš to právě takhle...
Usmál jsem se, ale to nemúžeš vědět...dopřeju ti,..chtěla jsi vrcholit také s Věnušina kuličkami a právě ty teď vytahuju jako poslední z kapsy..lubrikant? kdepak, ten nepotřebujeme...
Zasykneš, jak ucítíš chladivou kuličku, jak se boří jemné a opatrně do Tvého nitra skrz nejdráždivéjší otvor na tvém božském těle..
Prohneš se rozkoší...s kuličkou se dovnitř děrou i mé prsty, tak jak je znáš...bzry dovnitř zapadne i ta druhá a pak je rozkývám...
Nedokážeš být potichu, unikají ti tiché stony...to je v pořádku, nepřikázal jsem být potichu..moc rád tě takhle sleduju...jak se ztrácíš...pod vlivem blaha a slasti.
Dopřál jsem ti tři vrcholy..
musí to stačit...
i když vím,že nestačí...
nohy ti dávám spolu, svazuju ještě kolem kotníkú a kolem stehen Ti ještě dávám stahující popruh, který Ti udrží stehýnka hezky spolu..
Teď už tady ležíš, svázaná, se šátkem, v mušličce vyplněná kuličkami...ještě se vydýcháváš...
Neříkám nic...pokud se soustředíš na něco jiného než na sebe, tak si ani nevšimneš, že se spouštím těsně nad tebe, až kým nejsem spuštěn v jakési podobě kliku,..
Řeknu ti pak „Koloušku múj...“ a jemně se spustím na tebe...překvapí tě to...
Cítíš mou váhu, ještě ne celou, jelikož se ještě trošku držím na rukou...
Začíná se ti krátit dech...usmívám se...ale ani teď to nevidíš...
„Teď si lehnu celý,“ říkám ti a spustím se, vykládám si nohy na tebe, teď už ležím celý a jen ty si mezi dekou a mnou.
Nemúžeš už pomalu dýchat, nadychovat se...začneš mi jemně vyhrožovat, čímž opět přivoláš múj úsměv.. "Koloušku, teď nesmíš mluvit, teď si šetři dech..“ říkám potiše, abych tě ještě více vydráždil..
Jsi rudá v tváři, snažíš se nadychovat, no má váha je příliš moc..
Čekám..
Víš sama, že na prosení ještě vzduch máš..
Nechceš však prosit, tvá vzpurná povaha se projevuje v hraničných situacích...jako teď...
Čekám...
Rudneš víc...
Čekám...
Dočkal jsem se...tichoučkého zaúpění....
Ješté posečkám pár vteřin a dvíhám se...
Tvúj výraz úlevy je božský...
.
.
.
.
A to jsme s hrami ještě ani nezačali..........
(pre moju Pani s láskou a prianím krásnych narodenín)
Zazvonil jsem dole u dveří a to už věděla, kolik bije.
Byla připravena. V černých střevíčcích, jejich oblíbených zeleno-zlatých orientálně laděných kalhotkách a podprsence.
Klečela.
Jako vždy, když došlo na uvítání.
Dveře jejího bytu v paneláku byly pootevřeny, lákajíc mě dovnitř.
Vstoupil jsem a zahleděl se na ni.
Na tebe.
Víš co se patří a víš, že nejhezčím gestem uvítání je vždy objetí. Objala´s mě tak jak jsi byla, na kolenou, přitiskla se k mým stehnúm a kolenúm, hlavu sis opřela do mého lůna.
Pohladil jsem Tě po vláscích, tak jak to máš ráda.
Vím,že dotek vlasú je pro ženu moc intimní a mnohé by raději kousali, než aby se jim mužský dotkl vlasú.
Já však smím.
Objetí trvalo dlouho, tak jako zvykne trvat i naše odloučení. A i když odloučení dlouho netrvá, přece se tak zvykne zdát.
Hladil jsem Tě, roztoužen Tvou něhou, dávaje Ti tu mou.
Pak jsem za námi konečně zavřel dvěře.
Vstala jsi na múj pokyn. „Přesuneme se do obýváku, lásko.“
Venku je zima, mráz štípe tváře, tady konečně roztaju.
Přál jsem si horký čaj, neleníš a připravuješ, zatímco se usázím.
Dnes to bude jemné, víš to...jsi moc hodná a trest sis odbyla minule. Poslouchala´s a tak Ti dopřeju dnešní den.
Po čaji, ze kterého se smíš napít, taky se usázíme v obýváku. Sedáš si na má kolena, dotýkáme se,...pomalu svlékáme a líbáme.
Miluješ polibky rovnako jak já, dopřáváme si jich hodně...
Pak mé ruce začnou klouzat níž a níž...
Těšíš se, ačkoliv to nevyslovíš...znám Tě...
Rozevřeš stehna a necháš mé prsty polaskat mušličku zvenčí.
Je kluzká, těšíš se skutečně moc...
Naše ústa se opět spojí a tehdy vrazím prsty dovnitř,... v polibku se vzpínáš a cítíš jak Tě vyplňují a dotýkají se míst, která Ti zpúsobují veliké potěšení...
Dosáhneš vrchol rychleji než jsem čekal.
Zadívám se Ti do očí...chceš víc...taky chci víc...ale teď chci udělat něco jiné...
Chci si s tebou pohrát, svázat tě, dopřát ti néco jiné...dopřát ti čekání na uspokojení..
Nejsi trpělivá, otrokyňko, ale to mě zvykne akorát tak pobavit...
Vezmu šátek z mé kapsy a zavazuju ti oči...nemusíš vidět vše, co připravuju...
Na zem rozprostírám deku, z kapsy vytahuju lupeny rúží, malý pohárek s medem a dva dlouhé kusy lana.
Přesunu tě teď na deku, líháš si... Poručím ti, abys zvedla nohy, ruky natáhla na zem pod ně,...uvazuju Prusíkove uzly na obě zápěstí, pak ti zvedám zadeček a ruce se hezky spojí pod ním...
Jsi vzrušena...víš, že jsem moc blízko tvého lůna, že si tě múžu přezerat jak zblízka budu chtít, že se múžu dotýkat jak budu chtít...chceš to právě takhle...
Usmál jsem se, ale to nemúžeš vědět...dopřeju ti,..chtěla jsi vrcholit také s Věnušina kuličkami a právě ty teď vytahuju jako poslední z kapsy..lubrikant? kdepak, ten nepotřebujeme...
Zasykneš, jak ucítíš chladivou kuličku, jak se boří jemné a opatrně do Tvého nitra skrz nejdráždivéjší otvor na tvém božském těle..
Prohneš se rozkoší...s kuličkou se dovnitř děrou i mé prsty, tak jak je znáš...bzry dovnitř zapadne i ta druhá a pak je rozkývám...
Nedokážeš být potichu, unikají ti tiché stony...to je v pořádku, nepřikázal jsem být potichu..moc rád tě takhle sleduju...jak se ztrácíš...pod vlivem blaha a slasti.
Dopřál jsem ti tři vrcholy..
musí to stačit...
i když vím,že nestačí...
nohy ti dávám spolu, svazuju ještě kolem kotníkú a kolem stehen Ti ještě dávám stahující popruh, který Ti udrží stehýnka hezky spolu..
Teď už tady ležíš, svázaná, se šátkem, v mušličce vyplněná kuličkami...ještě se vydýcháváš...
Neříkám nic...pokud se soustředíš na něco jiného než na sebe, tak si ani nevšimneš, že se spouštím těsně nad tebe, až kým nejsem spuštěn v jakési podobě kliku,..
Řeknu ti pak „Koloušku múj...“ a jemně se spustím na tebe...překvapí tě to...
Cítíš mou váhu, ještě ne celou, jelikož se ještě trošku držím na rukou...
Začíná se ti krátit dech...usmívám se...ale ani teď to nevidíš...
„Teď si lehnu celý,“ říkám ti a spustím se, vykládám si nohy na tebe, teď už ležím celý a jen ty si mezi dekou a mnou.
Nemúžeš už pomalu dýchat, nadychovat se...začneš mi jemně vyhrožovat, čímž opět přivoláš múj úsměv.. "Koloušku, teď nesmíš mluvit, teď si šetři dech..“ říkám potiše, abych tě ještě více vydráždil..
Jsi rudá v tváři, snažíš se nadychovat, no má váha je příliš moc..
Čekám..
Víš sama, že na prosení ještě vzduch máš..
Nechceš však prosit, tvá vzpurná povaha se projevuje v hraničných situacích...jako teď...
Čekám...
Rudneš víc...
Čekám...
Dočkal jsem se...tichoučkého zaúpění....
Ješté posečkám pár vteřin a dvíhám se...
Tvúj výraz úlevy je božský...
.
.
.
.
A to jsme s hrami ještě ani nezačali..........
(pre moju Pani s láskou a prianím krásnych narodenín)
