Bylo sobotní jarní ráno. Seděl jsem v rychlíku a přemýšlel nad tím co se mi přihodilo za posledních osm týdnů.
Před osmi týdny jsem v jedné seznamce narazil na inzerát slečny, která hledala submisivní hračku pro své experimenty. Odepsal jsem na inzerát a po několika dnech mi zazvonil mobil. Skryté číslo. Po přijetí hovoru se ozval příjemný, ale trochu nervózní hlas:
"Haló, kdo je tam? Tady je profesorka." Slovo profesorka byl smluvený kód. Zbystřil jsem a zajíkl se. Najednou mi bylo horko.
"Tady je hračka." Vykoktal jsem.
"No, to je dost. Jsem ráda, že ses mi ozval. Opravdu chceš být mou hračkou? Možná se ti něco nebude líbit!"
"Pokud mě to trvale nepoškodí, jsem zvědav sám na své reakce a pocity."
"Výborně! Nejdřív si tě vyzkouším. Už jsi někdy spal spoutaný, nebo částečně spoutaný?"
"Nespal."
"Co prosím?"
"Nespal, slečno."
"No proto! Dnes si na noc spoutáš nohy. Před ulehnutím vypiješ litr a půl vody a půjdeš spát. Pokud se v noci vzbudíš, na záchod se musíš dostat ve vzpřímené poloze. Rozvážeš se až ráno, kdy budeš definitivně vstávat. Jasný?"
"Ano, slečno, je mi to jasné."
"Výborně. Dobrou noc." Zavěsila.
Večer jsem si připravil k posteli vodu a spoutal si řemínky nohy. Sedl si na postel, vypil vodu a ulehl. Dlouho jsem se vrtěl a nemohl unout. Když už jsem usnul, byl jsem za hodinu vzhůru a chtělo se mi na malou. Vyskočil jsem z postele a spadl na podlahu jak pytel brambor. Zatracená pouta! Vydrápal jsem se na nohy a zkoušel dělat malé krůčky. Rychle mi došlo, že takhle se na záchod včas nedostanu. Pokusil jsem se udělat skok sounož. Šlo to, ale močový měchýř protestoval. Viděl jsem svou blízkou budoucnost poněkud mokře. Zatnul jsem zuby a hopsal jak klokan Skippy. K toaletní míse jsem se dostal jen tak tak. Když jsem si ulevil, šoural jsem se zpět do postele. Usnul jsem prakticky okamžitě. Ve tři ráno se celá situace opakovala s výjimkou pádu na obličej. Nakonec mě o půl šesté vzbudil budík. Rozepl jsem řemínky, vyskočil z postele a po proběhnutí koupelnou jsem vyrazil do práce. Ten den byl klid. Druhý den též. Až třetí den, když už jsem začal být nervózní, se znovu ozval mobil.
"Jaká byla noc, králíčku? Pochlub se!"
Vyprávěl jsem jí celý průběh noci. Do ucha mi zvonil její smích.
"Dobře. Kdy jdeš do práce?"
"Pozítří mám denní směnu, slečno."
"Výborně. Ode dneška spíš výhradně vedle postele na dece. Nohy spoutané a levou ruku připoutanou k noze postele. Rozuměls?"
"Ano, slečno, rozuměl."
"Dobrou noc, králíčku." A zavěsila.
V noci jsem se spoutal a připoutal podle jejího rozkazu. Noc byla neklidná a i jako letitému trampovi se mi na dlažbě leželo nepohodlně. Ráno jsem vstával dolámaný jak žito. Druhá noc byla obdobná. Ráno jsem šel do práce dost nevyspalý.
Pracoval jsem jako výhybkář na velkém nákladovém nádraží. Zrovna jsem byl dost zaměstnán, když zazvonil mobil. Zvedl jsem ho.
"Ahoj králíčku. Co děláš?"
"Pracuji, slečno."
"Krása. Máš deset minut na to, abys sehnal dva kolíčky na prádlo, připl si je na bradavky a udelal s nimi deset dřepů s výskokem. Nesundávej je, dokud nezavolám."
"A- ale já nemůžu, pracuju!"
"To je tvůj problém. Půl minuty jsi zbytečně ztratil." Zavěsila.
Horečně jsem přemýšlel. Kolíčky má kolega ve skříňce, kterou nezamyká! Honem tam. Na kolegu jsem křikl, že musím rychle na záchod a pelášil na stavědlo. Půjčil si kolíčky, opatrně si je připl na bradavky a na umývárce si udělal oněch deset dřepů. Potom jsem běžel zase ven za kolegou. Ve dveřích jsem si všiml, že kolíčky jsou pod trikem a tenkou bundou vidět. Bradavky mě začínaly bolet. Rychle jsem sáhl do skříňky pro tlustou zimní bundu a navlékl se do ní. Když jsem doběhl ke kolegovi, smál se, jestli mi nehráblo. Bylo mi horko. Potil jsem se jako dveře od chléva. Bolest bradavek mě nutila přešlapovat na místě. Zazvonění mobilu mi přišlo jako vysvobození.
"Tak co, králíčku? Bolí tě čudlíky?"
"Ano, slečno, bolí!"
"Tak si pětkrát poskoč! Uvidíš, že to bude lepší!"
Sakra, jsem vidět ze všech stran!
"Ale slečno..."
"Dělej!"
Napadla mě spásná myšlenka. Dal jsem si ruku k obočí, jako bych někoho vyhlížel a pětkrát vyskočil. Kolega na mě nechápavě zíral.
"Hotovo?"
"Ano slečno."
"Je to lepší?"
"Ano, slečno, je to lepší."
"To je dobře. Sundej si kolíčky a pilně pracuj!" Zasmála se a zavěsila.
Když byl kolega právě za vagónem, rychle jsem sáhl pod bundu a kolíčky si sundal. Zabolelo to ještě víc, ale byl jsem ve stresu a jen jsem skřípl zuby. Zbytek směny byl už klidný a já večer zalezl na deku a usnul jak dřevo. Čtyři dny se nic nedělo. V noci čtvrtého dne mi opět zazvonil telefon. Byl jsem po náročné směně a už jsem si zvykl na tvrdou podlahu a tvrdě jsem spal. Přijal jsem hovor a Slečnin hlas mi zazvonil do ucha.
"Spíš?"
"Už ne, slečno."
"Dej si pětiminutovou studenou sprchu. Deset minut si pak budeš honit ptáka, ale nesmíš se udělat. Potom půjdeš zase spát! Dobrou!"
Studená sprcha mě dokonale probudila. Potom jsem si na deset minut nastavil odpočet na mobilu a pomalu honil. Minuty byly nekonečné. Přemýšlel jsem nad vším možným, abych se neudělal. Když mobil zapípal, měl jsem co dělat, abych se ovládl. Znova jsem zalehl a do rána už nespal. Takto jsem dostával úkoly po celých osm týdnů. Jednou večer mi zavolala a rozhodně prohlásila:
"Zítra ráno nastoupíš do vlaku a vystoupíš v Praze na hlaváku. Dojdeš k záchodkům a tam počkáš do 11.00. Vyzvednu si tě!"
Horečně jsem hledal to nejčistší a nejlepší oblečení. Celou noc jsem nespal a přemýšlel nad nadcházejícím setkáním. Jaká asi bude? Jak vypadá? Jak je vysoká? Těšil jsem se jako malý kluk. Ráno jsem jel k vlaku mnohem dřív, než normálně. Čekal jsem na vlak přes půl hodiny. Cesta byla nekonečná. Když vlak konečně zastavil na hlaváku, vyskočil jsem z vozu a rychlým krokem šel dolů k záchodkům. Když jsem tam došel, bylo půl jedenácté. Postavil jsem se ke vchodu a pozoroval lidi chodící kolem. Zkoušel jsem odhadovat, která z žen by mohla být mou Slečnou. Když bylo jedenáct, měl jsem sucho v krku a bylo mi horko ve tvářích. Je to ta blondýna v modrém kabátku, nebo ta tmavovláska v krémových šatech? Žádná z nich se však ke mě nehlásila. Minuty plynuly. Najednou bylo poledne. Hala se trohu vyprázdnila a mě došlo, že nemá smysl tu stát. Loudal jsem se do horní haly. Zjistil jsem, že mi ujel polední rychlík a tak jsem čekal dvě hodiny na další. Když jsem do něj nastoupil, bylo mi smutno. Nekonečně smutno. Byl jsem za blbce holce, která by asi potřebovala pár facek. Přemítal jsem, jestli se dá vůbec věřit lidem.
Z nádraží domů jsem řídil jako ve snu. Asi nade mnou stálo pár andělů strážných, že jsem někoho, nebo sebe nezabil. Doma jsem spálil deku na které jsem spával a v ohni skončila i kožená pouta.
Už je to dlouho, ale při vzpomínce na to mě vždy popadne zlost a smutek. Od té doby jsem mnohem opatrnější a nedůvěřivější.
Před osmi týdny jsem v jedné seznamce narazil na inzerát slečny, která hledala submisivní hračku pro své experimenty. Odepsal jsem na inzerát a po několika dnech mi zazvonil mobil. Skryté číslo. Po přijetí hovoru se ozval příjemný, ale trochu nervózní hlas:
"Haló, kdo je tam? Tady je profesorka." Slovo profesorka byl smluvený kód. Zbystřil jsem a zajíkl se. Najednou mi bylo horko.
"Tady je hračka." Vykoktal jsem.
"No, to je dost. Jsem ráda, že ses mi ozval. Opravdu chceš být mou hračkou? Možná se ti něco nebude líbit!"
"Pokud mě to trvale nepoškodí, jsem zvědav sám na své reakce a pocity."
"Výborně! Nejdřív si tě vyzkouším. Už jsi někdy spal spoutaný, nebo částečně spoutaný?"
"Nespal."
"Co prosím?"
"Nespal, slečno."
"No proto! Dnes si na noc spoutáš nohy. Před ulehnutím vypiješ litr a půl vody a půjdeš spát. Pokud se v noci vzbudíš, na záchod se musíš dostat ve vzpřímené poloze. Rozvážeš se až ráno, kdy budeš definitivně vstávat. Jasný?"
"Ano, slečno, je mi to jasné."
"Výborně. Dobrou noc." Zavěsila.
Večer jsem si připravil k posteli vodu a spoutal si řemínky nohy. Sedl si na postel, vypil vodu a ulehl. Dlouho jsem se vrtěl a nemohl unout. Když už jsem usnul, byl jsem za hodinu vzhůru a chtělo se mi na malou. Vyskočil jsem z postele a spadl na podlahu jak pytel brambor. Zatracená pouta! Vydrápal jsem se na nohy a zkoušel dělat malé krůčky. Rychle mi došlo, že takhle se na záchod včas nedostanu. Pokusil jsem se udělat skok sounož. Šlo to, ale močový měchýř protestoval. Viděl jsem svou blízkou budoucnost poněkud mokře. Zatnul jsem zuby a hopsal jak klokan Skippy. K toaletní míse jsem se dostal jen tak tak. Když jsem si ulevil, šoural jsem se zpět do postele. Usnul jsem prakticky okamžitě. Ve tři ráno se celá situace opakovala s výjimkou pádu na obličej. Nakonec mě o půl šesté vzbudil budík. Rozepl jsem řemínky, vyskočil z postele a po proběhnutí koupelnou jsem vyrazil do práce. Ten den byl klid. Druhý den též. Až třetí den, když už jsem začal být nervózní, se znovu ozval mobil.
"Jaká byla noc, králíčku? Pochlub se!"
Vyprávěl jsem jí celý průběh noci. Do ucha mi zvonil její smích.
"Dobře. Kdy jdeš do práce?"
"Pozítří mám denní směnu, slečno."
"Výborně. Ode dneška spíš výhradně vedle postele na dece. Nohy spoutané a levou ruku připoutanou k noze postele. Rozuměls?"
"Ano, slečno, rozuměl."
"Dobrou noc, králíčku." A zavěsila.
V noci jsem se spoutal a připoutal podle jejího rozkazu. Noc byla neklidná a i jako letitému trampovi se mi na dlažbě leželo nepohodlně. Ráno jsem vstával dolámaný jak žito. Druhá noc byla obdobná. Ráno jsem šel do práce dost nevyspalý.
Pracoval jsem jako výhybkář na velkém nákladovém nádraží. Zrovna jsem byl dost zaměstnán, když zazvonil mobil. Zvedl jsem ho.
"Ahoj králíčku. Co děláš?"
"Pracuji, slečno."
"Krása. Máš deset minut na to, abys sehnal dva kolíčky na prádlo, připl si je na bradavky a udelal s nimi deset dřepů s výskokem. Nesundávej je, dokud nezavolám."
"A- ale já nemůžu, pracuju!"
"To je tvůj problém. Půl minuty jsi zbytečně ztratil." Zavěsila.
Horečně jsem přemýšlel. Kolíčky má kolega ve skříňce, kterou nezamyká! Honem tam. Na kolegu jsem křikl, že musím rychle na záchod a pelášil na stavědlo. Půjčil si kolíčky, opatrně si je připl na bradavky a na umývárce si udělal oněch deset dřepů. Potom jsem běžel zase ven za kolegou. Ve dveřích jsem si všiml, že kolíčky jsou pod trikem a tenkou bundou vidět. Bradavky mě začínaly bolet. Rychle jsem sáhl do skříňky pro tlustou zimní bundu a navlékl se do ní. Když jsem doběhl ke kolegovi, smál se, jestli mi nehráblo. Bylo mi horko. Potil jsem se jako dveře od chléva. Bolest bradavek mě nutila přešlapovat na místě. Zazvonění mobilu mi přišlo jako vysvobození.
"Tak co, králíčku? Bolí tě čudlíky?"
"Ano, slečno, bolí!"
"Tak si pětkrát poskoč! Uvidíš, že to bude lepší!"
Sakra, jsem vidět ze všech stran!
"Ale slečno..."
"Dělej!"
Napadla mě spásná myšlenka. Dal jsem si ruku k obočí, jako bych někoho vyhlížel a pětkrát vyskočil. Kolega na mě nechápavě zíral.
"Hotovo?"
"Ano slečno."
"Je to lepší?"
"Ano, slečno, je to lepší."
"To je dobře. Sundej si kolíčky a pilně pracuj!" Zasmála se a zavěsila.
Když byl kolega právě za vagónem, rychle jsem sáhl pod bundu a kolíčky si sundal. Zabolelo to ještě víc, ale byl jsem ve stresu a jen jsem skřípl zuby. Zbytek směny byl už klidný a já večer zalezl na deku a usnul jak dřevo. Čtyři dny se nic nedělo. V noci čtvrtého dne mi opět zazvonil telefon. Byl jsem po náročné směně a už jsem si zvykl na tvrdou podlahu a tvrdě jsem spal. Přijal jsem hovor a Slečnin hlas mi zazvonil do ucha.
"Spíš?"
"Už ne, slečno."
"Dej si pětiminutovou studenou sprchu. Deset minut si pak budeš honit ptáka, ale nesmíš se udělat. Potom půjdeš zase spát! Dobrou!"
Studená sprcha mě dokonale probudila. Potom jsem si na deset minut nastavil odpočet na mobilu a pomalu honil. Minuty byly nekonečné. Přemýšlel jsem nad vším možným, abych se neudělal. Když mobil zapípal, měl jsem co dělat, abych se ovládl. Znova jsem zalehl a do rána už nespal. Takto jsem dostával úkoly po celých osm týdnů. Jednou večer mi zavolala a rozhodně prohlásila:
"Zítra ráno nastoupíš do vlaku a vystoupíš v Praze na hlaváku. Dojdeš k záchodkům a tam počkáš do 11.00. Vyzvednu si tě!"
Horečně jsem hledal to nejčistší a nejlepší oblečení. Celou noc jsem nespal a přemýšlel nad nadcházejícím setkáním. Jaká asi bude? Jak vypadá? Jak je vysoká? Těšil jsem se jako malý kluk. Ráno jsem jel k vlaku mnohem dřív, než normálně. Čekal jsem na vlak přes půl hodiny. Cesta byla nekonečná. Když vlak konečně zastavil na hlaváku, vyskočil jsem z vozu a rychlým krokem šel dolů k záchodkům. Když jsem tam došel, bylo půl jedenácté. Postavil jsem se ke vchodu a pozoroval lidi chodící kolem. Zkoušel jsem odhadovat, která z žen by mohla být mou Slečnou. Když bylo jedenáct, měl jsem sucho v krku a bylo mi horko ve tvářích. Je to ta blondýna v modrém kabátku, nebo ta tmavovláska v krémových šatech? Žádná z nich se však ke mě nehlásila. Minuty plynuly. Najednou bylo poledne. Hala se trohu vyprázdnila a mě došlo, že nemá smysl tu stát. Loudal jsem se do horní haly. Zjistil jsem, že mi ujel polední rychlík a tak jsem čekal dvě hodiny na další. Když jsem do něj nastoupil, bylo mi smutno. Nekonečně smutno. Byl jsem za blbce holce, která by asi potřebovala pár facek. Přemítal jsem, jestli se dá vůbec věřit lidem.
Z nádraží domů jsem řídil jako ve snu. Asi nade mnou stálo pár andělů strážných, že jsem někoho, nebo sebe nezabil. Doma jsem spálil deku na které jsem spával a v ohni skončila i kožená pouta.
Už je to dlouho, ale při vzpomínce na to mě vždy popadne zlost a smutek. Od té doby jsem mnohem opatrnější a nedůvěřivější.
