Publikováno s laskavým svolením Madam Antares, mé úžasné Paní.
Probudilo mě světlo.
"Vstáááávat, jde se do práce!" Zazněl místností rozverný hlas Paní.
Otevřel jsem oči a vyškrabal se na všechny čtyři. Paní otevřela klec a dovolila mi odepnout řetízky a vylézt ven.
"Pokud se zdržím mimo domov, máš povinnost být nejpozději ve 20:00 v kleci a připnutý. Za nedokončenou práci tě samozřejmě čeká trest. Teď se oblékni a pojď za mnou." Opět mě vedla spletí místností a chodeb, až jsme došli do velké místnosti plné haraburdí a s oprýskanou omítkou. Měla vysoký klenutý strop, ze kterého trčelo několik háků.
Paní otevřela okno.
"Tyhle krámy vyházíš ven a necháš jen technické, nebo použitelné věci, jako jsou kladky, řetězy a podobné. Pod oknem je kontejner. Použitelné věci složíš támhle do rohu a suť neteš a nahrneš pod okno."
Odešla pryč a já přistoupil k oknu. Najednou mě napadlo, že bych mohl utéct. Ale pak ten nápad vystřídala myšlenka, že kdybych mohl utéct, určitě bych byl na řetězu. Otočil jsem se, vzal do rukou starou plesnivou matraci a vyhodil ji ven. Za ní šly kusy rozbitého nábytku. Asi za dvě hodiny bylo harampádí venku. Pustil jsem se do suti. Když i ta byla pod oknem, sedl jsem si do výklenku okna a dýchal čerstvý vzduch z venku. Bylo tam modré nebe, zpívali ptáci...
"Je dobře, žes to nezkusil!" Zaznělo od dveří. "Z nádvoří by ses stejně nedostal. Neboj, časem budeš moct sám ven a možná i mezi lidi. Ale teď to nejde. Svlékni si ty špinavé tepláky, vem je opatrně do ruky a pojď za mnou."
Paní mě vyvedla opět do koupelny. Tepláky jsem dal do označeného pytle a byl jsem opět vyvěšen za ruce ve sprše jak srneček a vydrhnut. Samozřejmě, že se to neobešlo bez trochy škodolibého trápení.
Když jsem byl čistý jak nemluvně, Paní mě spustila níž a začala mě ohmatávat. Pak vytáhla krejčovský metr a dlouho na mně cosi měřila. Na zvědavé pohledy odpovídala jen tajemným úsměvem.
Když byla hotová, osvobodila mě a podala mi čisté tepláky.
Pak mě zavedla do kuchyně. Řekla, že dnes jsem dlouho pracoval, tak mi udělala večeři výjimečně sama.
Položila přede mě misku se zeleninovým salátem.
Poděkoval jsem a zhltl obsah jako malinu.
Vzala misku, dala ji do dřezu, že ji mám umýt až ráno. Pak mě vyzvala, abych se postavil. Sáhla mi do rozkroku. I když jsem měl tepláky, poznala, že mám opět ztopořeno.
"Hmmmm, kdypak jsi naposledy stříkal?"
"Před čtyřmi dny, Paní Gito."
"A chtěl bys, hafí?"
"Ano, paní Gito."
"Ale mě se zdá, že je to moc brzy."
"Ještě pár dnů počkáme. Teď umýt a do klece. Dnes chci spát sama!"
Když jsem zalezl do klece a ta se zavřela, najednou jsem si začal vše uvědomovat. Bolavý zadek, jeßtě stále citlivá chodidla, zamčené přirození... A do toho se mi vedral stesk po Paní Gitě. Kruté, rozverné, vášnivé, přísné i racionální, ale hlavně krásné ženě s úžasným šarmem. Přikryl jsem si hlavu dekou a rozbrečel se. Pláč mě vehnal do hlubokého spánku.
Ráno mě opět probudilo světlo.
Opět božský hlas Paní Gity.
Začal další den. Hygiena, snídaně, škola, oběd, práce, zkouška kolíku, večeře, klec a pořád dokola. Jen rákosku střídaly jiné bicí nástroje a jiná místa jejich působení. Osmý den v mém novém bydlišti mě Paní Gita zaměstnávala tak, že jsem se odpoledne sotva vlekl. Když jsem vlezl do klece, byl jsem úplně vyřízený. Navíc mě už začal pobolívat podbřišek. To se mi stávalo, když jsem se nemohl dlouho vystříkat.
Devátý den byla Paní nějak roztržitá a pořád někam odcházela. Navíc mě držela v místnostech, ze kterých nebyl možný pohled na nádvoří a večer jsem se musel umýt v kuchyni. Osobně mě doprovodila do klece a tajnůstkářsky mi prozradila, že zítra mě čeká překvapení.
Tu noc jsem spal málo a špatně.
Probudilo mě světlo.
"Vstáááávat, jde se do práce!" Zazněl místností rozverný hlas Paní.
Otevřel jsem oči a vyškrabal se na všechny čtyři. Paní otevřela klec a dovolila mi odepnout řetízky a vylézt ven.
"Pokud se zdržím mimo domov, máš povinnost být nejpozději ve 20:00 v kleci a připnutý. Za nedokončenou práci tě samozřejmě čeká trest. Teď se oblékni a pojď za mnou." Opět mě vedla spletí místností a chodeb, až jsme došli do velké místnosti plné haraburdí a s oprýskanou omítkou. Měla vysoký klenutý strop, ze kterého trčelo několik háků.
Paní otevřela okno.
"Tyhle krámy vyházíš ven a necháš jen technické, nebo použitelné věci, jako jsou kladky, řetězy a podobné. Pod oknem je kontejner. Použitelné věci složíš támhle do rohu a suť neteš a nahrneš pod okno."
Odešla pryč a já přistoupil k oknu. Najednou mě napadlo, že bych mohl utéct. Ale pak ten nápad vystřídala myšlenka, že kdybych mohl utéct, určitě bych byl na řetězu. Otočil jsem se, vzal do rukou starou plesnivou matraci a vyhodil ji ven. Za ní šly kusy rozbitého nábytku. Asi za dvě hodiny bylo harampádí venku. Pustil jsem se do suti. Když i ta byla pod oknem, sedl jsem si do výklenku okna a dýchal čerstvý vzduch z venku. Bylo tam modré nebe, zpívali ptáci...
"Je dobře, žes to nezkusil!" Zaznělo od dveří. "Z nádvoří by ses stejně nedostal. Neboj, časem budeš moct sám ven a možná i mezi lidi. Ale teď to nejde. Svlékni si ty špinavé tepláky, vem je opatrně do ruky a pojď za mnou."
Paní mě vyvedla opět do koupelny. Tepláky jsem dal do označeného pytle a byl jsem opět vyvěšen za ruce ve sprše jak srneček a vydrhnut. Samozřejmě, že se to neobešlo bez trochy škodolibého trápení.
Když jsem byl čistý jak nemluvně, Paní mě spustila níž a začala mě ohmatávat. Pak vytáhla krejčovský metr a dlouho na mně cosi měřila. Na zvědavé pohledy odpovídala jen tajemným úsměvem.
Když byla hotová, osvobodila mě a podala mi čisté tepláky.
Pak mě zavedla do kuchyně. Řekla, že dnes jsem dlouho pracoval, tak mi udělala večeři výjimečně sama.
Položila přede mě misku se zeleninovým salátem.
Poděkoval jsem a zhltl obsah jako malinu.
Vzala misku, dala ji do dřezu, že ji mám umýt až ráno. Pak mě vyzvala, abych se postavil. Sáhla mi do rozkroku. I když jsem měl tepláky, poznala, že mám opět ztopořeno.
"Hmmmm, kdypak jsi naposledy stříkal?"
"Před čtyřmi dny, Paní Gito."
"A chtěl bys, hafí?"
"Ano, paní Gito."
"Ale mě se zdá, že je to moc brzy."
"Ještě pár dnů počkáme. Teď umýt a do klece. Dnes chci spát sama!"
Když jsem zalezl do klece a ta se zavřela, najednou jsem si začal vše uvědomovat. Bolavý zadek, jeßtě stále citlivá chodidla, zamčené přirození... A do toho se mi vedral stesk po Paní Gitě. Kruté, rozverné, vášnivé, přísné i racionální, ale hlavně krásné ženě s úžasným šarmem. Přikryl jsem si hlavu dekou a rozbrečel se. Pláč mě vehnal do hlubokého spánku.
Ráno mě opět probudilo světlo.
Opět božský hlas Paní Gity.
Začal další den. Hygiena, snídaně, škola, oběd, práce, zkouška kolíku, večeře, klec a pořád dokola. Jen rákosku střídaly jiné bicí nástroje a jiná místa jejich působení. Osmý den v mém novém bydlišti mě Paní Gita zaměstnávala tak, že jsem se odpoledne sotva vlekl. Když jsem vlezl do klece, byl jsem úplně vyřízený. Navíc mě už začal pobolívat podbřišek. To se mi stávalo, když jsem se nemohl dlouho vystříkat.
Devátý den byla Paní nějak roztržitá a pořád někam odcházela. Navíc mě držela v místnostech, ze kterých nebyl možný pohled na nádvoří a večer jsem se musel umýt v kuchyni. Osobně mě doprovodila do klece a tajnůstkářsky mi prozradila, že zítra mě čeká překvapení.
Tu noc jsem spal málo a špatně.
