Násobky štěstí 17

Publikováno s laskavým svolením Madam Antares, mé úžasné Paní

Ten den byla Paní Gita jaksi divná. Zádumčivá, duchem nepřítomná...
Dokonce mi dala volno a tak jsem si šel srovnat a uklidit osobní věci. Tepláky, dámské spodní prádlo, huňatý ocas. Čtvery dámské střevíce a už troje různě velké prsní vycpávky. Moc toho nebylo. Určitě dost málo na milionáře.
Když jsem přišel vařit oběd, stále tam seděla u studené kávy. Asi dopoledne plakala.
Nevěděl jsem, co mám dělat. Zkusil jsem jí přinést rákosku a bičík, ale jen zavrtěla hlavou. Uvařil jsem tedy oběd a dal si záležet.
Snědla sotva pár soust. Klekl jsem si tedy na své místo a čekal.
Bylo už k večeru, když se překvapeně rozhlédla a zjistila že tam jsem také.
Podívala se na jídlo před sebou a pak na mě.
"Jedls?"
Zavrtěl jsem hlavou.
"Ty jsi trubka, viď!" Řekla, ale znělo to divně. Nebylo to od srdce.
"Pojď si sednout ke stolu najíst se. A naber si dost."
Sama se dala do studeného oběda.
"Safra, ty sis dnes dala záležet, kuchtičko!" Pak se zamyslela.
"Už týden přemýšlím, co mi na tobě chybí a právě jsem na to přišla. Ty nemáš jméno! Ale jaké jméno ti dám? Je ti jasné, že vstupem do tohoto domu se z tebe stal někdo jiný!"
Znovu se zamyslela a pak se usmála. "Já už vím! Budeš Dagmara. Dáša. Dášenka. Dášeňka." A krátce se zasmála. "A jelikož je možné, že tě budu muset třeba na veřejnosti oslovit mužským jménem, tak ti budu říkat Dag. To jsem ale hodná paní, viď?!"
"Ano, Paní Gito. Jste úžasná. Děkuji Vám za nové jméno."
"Rádo se stalo, Dášenko." Usmála se a zase jí radost zmizela z tváře.
Sklidil jsem ze stolu, umyl nádobí a nabídl Paní Gitě její oblíbený čaj v hrnečku s růží. Napila se a dlouho se na ten hrnek dívala.
"Tenhle je poslední ze sady, kterou přinesl můj muž den před tím, než..."
Dlouho si hrníček prohlížela.
"Umyj ho, zabal a dej ho někam hodně daleko ode mě. Je už plnoletý. Včera tu se mnou byl osmnáct let..."
V tu chvíli mi to docvaklo. Opatrně jsem hrníček zabalil a uložil do dřevěné krabičky.
Pak jsem si klekl k nohám Paní a čekal.
Po chvíli vstala a odešla. Vrátila se v šatech. Krásných šatech. Na stůl vyndala sýr, šunku, zeleninu a poručila - vlastně požádala mě, abych to nakrájel.
Pak přinesla demižon červeného vína a dvě skleničky.
"Dáme si trochu do nosu. Dnes si to zasloužíme oba." Pak se zamyslela. "Když se opiju, nemám cit. Odnes hračky a zamkni sál i hernu. Nechci ti ublížit."
Když jsem se vrátil, nalévala víno. Pobídla mě, ať si beru a dolévám dle libosti.
Vypila skleničku, pak druhou. Začala být rozverně útočná. Po třetí skleničce zlítostivěla a po páté už byla značně vláčná.
Bál jsem se, aby si neublížila. Odvedl jsem ji na záchod, trochu ji opláchl a uložil do postele.
Uklidil jsem vše po hostině a vrátil se do ložnice. Lehl jsem si na kožešinu kryjící klekátko a začal dřímat.
Do bdělého stavu mě přivedl hlas Paní.
"Františku, nelež na zemi, nastydneš! Pojď ke mně."
Vlezl jsem k ní do postele. Objala mě rukama, přehodila si přes mě nohu a začala odfukovat.
Když jsem ráno otevřel oči, už byla Paní vzhůru. Tiše jsem ji pozdravil a popřál dobré ráno. Koukala na mě a po chvilce, jako by si dodávala odvahy, se zeptala: "Vyváděla jsem?"
"Ne, Paní Gito."
"Ukaž záda a nohy. No jo, nic. Máš na mě asi dobrý vliv."
"Tak půjdem uklidit po tom včerejšku. Dnes tě v tom nenechám."
"Není třeba, Paní Gito. Vše je umyto a připraveno."
"Nelži! Vím jak dokážu řádit, když se opiju!"
Vyskočila z postele a odběhla do kuchyně. Přišla za chvíli zpět a kroutila hlavou.
"Byl jen jeden chlap, který mě dokázal takhle ukočírovat."
Sedla si znovu na postel.
"Jsou situace, kdy i Paní potřebuje pevnou ruku. Budu ráda, když budeš na mě dávat pozor. Ber to jako svůj nejhorší úkol."
Pak se zvedla a nemilosrdně mě za obojek stáhla z postele.
"A teď už je Paní Gita zpět a má pro tebe spoustu práce a také nějaké povyražení." Mrkla na mě a plácla mě po zadku.
Ulevilo se mi.