Dámská jízda

(mé úžasné Paní a Bohyni s láskou)

Byl to jeden z mnoha nádherně geniálních rozmarů mé úžasné Paní, kterou ač kolikrát velmi trpíc, bezmezně miluji. Jsme si vším. Ona mi Paní, Bohyní a středem vesmíru, má maličkost pak jejím majetkem, sluhou, otrokem a andělským psíkem. Toliko lásky si vzájemně umíme dát a tak moc porozumění jeden k druhému nacházíme, že nám s jistotou může závidět i většina klasických vztahů.

S nápadem uspořádat dámskou jízdu svým vanilkovým kamarádkám v naši nové útulné vilce přišla Paní zhruba tři týdny zpět. Podrobnosti mi známy nebyly. Paní se mi s plány na průběh akce nijak nesvěřila a já se nevyptával. Bylo mi známo jen datum konání a má úloha nachystat pro ně výborné pohoštění, vybrané lahůdky a nápoje.

V sobotu ráno, v den dámské jízdy, jsme s Paní vyrazili na nákup. Nejprve jsme navštívili malé soukromé řeznictví, s velkým výběrem skutečně masných výrobků. Poté pekárnu nabízející křupavé pečivo. Na samý závěr pak supermarket, kde jsme mimo nejrůznějších doma chybějících potravinových surovin nakoupili větší množství alkoholu. Co se nevypije, zůstane nám napříště v domácím nyní poloprázdném baru.

Po příjezdu z nákupu domů jsem nejprve Paní připravil oběd. Výbornou sýrovou pizzu, kterou jsme si cestou ze supermarketu nechali v nedaleké italské pizzerii s sebou zabalit. V kleče při Paní jsem pak z pizzy dostával okraje. Sem tam mi Paní dopřála velmi chutného sousta z jejích božských úst. Poslední čtvrtinu pizzy, kterou již Paní nezvládala sníst jsem dostal do mističky. K ní časový limit pěti minut, za který bylo mou povinností mističku vyprázdnit. Neměl jsem s tím problém. Paní na mě z výšky shlížela. Jak mi mnohokrát řekla, dělal ji takovýto pohled velmi dobře. Mě ostatně také.

Potom co jsem se ve stanoveném velkorysém časovém limitu bez problémů s pizzou vypořádal, požádal jsem Paní o svolení připravit ji kafe. Byl to rituál, při každém společném obědě jsem tak činil. Žádost o svolení k tomu patřila. Paní svolila. Odebral jsem se do kuchyně, postavil vodu, poklidil stůl, odnesl i svou mističku, připravil kafe a Paní ho naservíroval. Poté jsem si opět klekl Paní k nožkám a čekal na pokyn k jejich olízání. I toto k rituálu společného oběda patřilo. "Nožky!" přikázala klidným hlasem Paní po chvíli a já se chopil své povinnosti.

Po obědě mi Paní sdělila, že si jde na chvíli lehnout. Mou povinností byla především příprava chutného jídla na večer. Za čas, co Paní spala, jsem nasmažil k dvaceti vepřovým miniřízkům a k nim udělal bramborový sálat. Po probuzení Paní jsem pak za její přítomnosti připravil pět táců chlebíčků a tři tácy jednohubek. Při připravě občerstvení jsem nebyl nijak omezen, a tak mi šla práce rychle od ruky. Měl jsem z toho radost. Má Paní také a to takovou, že mě v přípravě nenechala samotného s svou Božskou ruku přiložila k dílu. Za toto vše svou Paní miluji a nadevše si ji vážím.

Část připraveného občerstvení jsem pak přichystal na stůl v obýváku. K něm přinesl něco ovoce, zeleniny, křupek, brambůrků, pop cornu, nealka, lahví s vínem a tvrdším alkoholem. Nakonec jsem přinesl, skleničky, talířky, lžičky a vidličky.

Když bylo vše na večer připraveno, odebral jsem se s Paní do koupelny a celý čas byl při ní. Byla krásná. Nejkrásnější Paní pod sluncem. Bohyně, která kdy chodila po zemi. Byl jsem šťastný z takto společně trávených chvil. Nakonec jsem dostal nařízeno vysprchovat se také. Ač mi Paní k sprše nenařídila žádný časový limit, sprchoval jsem se a mydlil rychle, tak jako bych na vše měl obvyklých pět minut. Po sprše jsem pak Paní poníženě požádal o svolení k použití ručníku. Dala mi svůj mokrý. Do sucha jsem se otřel, ručník rozprostřel na topení a poslušně si nahý klekl.

"Pojď," řekla mi milým hlasem Paní po chvíli. Následoval jsem ji do obýváku. "Za půldruhé hodiny jak dobře víš mám s holkami dámskou jízdu. Jako chlap s námi být nemůžeš. Jako pes také ne, vanilkové kamarádky by to nepochopily, co navrhuješ?"

"Celý večer na Vás budu svázaný a zamknutý čekat ve svém pelíšku při posteli v ložnici," zkusil jsem.

"Ne! Dnes by mě to netěšilo," reagovala trochu přísným hlasem na můj první pokus Paní. "Zkus to znovu!"

Přitvrdil jsem. "Celý večer na Vás budu má Paní čekat v mučírně přivázaný na kříži." Mučírna byl náš sklepní prostor, do kterého jsme si nedávno pořídili kříž.

"Ne! Celý večer budeš se mnou! Nechci být sama!"

Nechápal jsem. "Jak to má Paní myslíte? Nemohu být nepovšimnut s Vámi."

"Můžeš! Něco jsem nám do mučírny koupila. Takové menší překvapení pro tebe. Takový hezký dárek, že jsi mi byl k přípravě dnešního večera tak k ruce. Pojď do šatníku!"

Šatník byla malá speciálně upravená místnost určená na šaty a boty Paní.

Se zračícím se štěstím na tváři otevřela Paní dveře šatníku. "Co vidíš?"

"Šaty, boty," říkal jsem si v duchu pro sebe. Nahlas pak, "úzkou krabici vzadu."

"Vezmi ji!" Poručila mi Paní.

Krabice byla těžká, hmotnost jsem odhadoval někde mezi dvaceti a třiceti kily.

"No tak, děláš jako bys nesl slona!," komentovala Paní mou zvýšenou námahu při přemísťování krabice z šatníku na chodbu. "Taky jsem ji nesla, co jsi to za psa?" položila Paní řečnickou otázku na kterou se neodpovídá. "Padej s krabicí do obýváku! Nemáme zas tolik času."

Zbaven prvotního překvapení z váhy krabice, mi její přemístění do obýváku již žádný problém nečinilo. Krabici jsem položil kousek od stolu s nachystaným občerstvením.

"Na co čekáš?"

"Odpustě má Paní, hlásím Vám prosím má Paní úspěšné přemístění krabice z šatníku do obýváku."

Paní se usmála, "tak jsem to ty trdlo moje nemyslela. Na co čekáš, už máš mít krabici dávno rozdělanou. Trhej!"

"Vrrrrrrrrrrrr," zavrčel jsem směrem ke krabici a rukama se pokoušel o její roztrhání. Nijak moc to nešlo. Paní se alespoň zasmála.

"Dojdu si prosím pro nůž," komentoval jsem svůj úmysl inteligentního rozbalení krabice a odebral se pro něj do kuchyně. Když jsem se vrátil, Paní seděla pohodlně uvelebena na gauči.

"No, tak, šup, šup pejsane s tím nožíkem, ať to odsýpá," povzbuzovala mě.

Rozbalování šlo z nožem o moc lépe.

"Stop!" zastavila mě vprostřed rozbalování Paní. "Víš už, co jsem nám koupila?"

"Ano prosím má Paní, skládací klec," odpověděl jsem. Poznal jsem to dle odkrytých pozinkovaných prutů, které mi připomínaly klec, na kterou jsme se s Paní před nedávnem dívali na internetu. Předběžně jsme uvažovali o jejím zakoupení do naší zatím velmi stroze vybavené mučírny.

"Ano, klec," zopakovala souhlasně Paní. "A to není všechno. Slož ji! Přinesu zbytek novinek."

V rychlosti jsem vybalil druhou polovinu klece. Složit ji nebyl žádný problém, vlastně, šlo to tak nějak samo. Stačilo ji chytnout za horní zinkové pruty a táhnout vzhůru. Klec se postavila. Háčky jsem zajistil strop a bylo to. Klec měla dvoje dveře. Na spodku se nacházela plastová vanička. Z manuálu jsem si v rychlosti pro zajímavost vyhledal její rozměry. Délka 118, šířka 76, výška 88 centimetrů.

"Šikovný psík," komentovala Paní od dveří obýváku dokončený cíl mého snažení. Přes rameno měla přehozenou a čímsi naplněnou sportovní cestovní tašku. Došla ke kleci. Tašku odložila na zem. "Líbí se ti klec?"

"Ano má Paní, moc se mi klec líbí, už se nemohu dočkat, až se v ní zabydlím."

"Neboj, vlastně se boj! Velmi brzy se dočkáš," odpověděla mi Paní s potutelným úsměvem ve tváři.

Začínal jsem se bát. Ne že by se mi bázeň dala příkazem nařídit, ale ze zkušenosti jsem znal až příliš neskutečně skutečné velmi útrpné nápady Paní. Ne že bych si chtěl zoufat, to v žádném případně, miluji svou Paní pro její nápady, občas ale není snadné vše tak v pohodě vydržet. Pod taktovkou Paní se bolest stává skutečnou nefalšovanou bolestí a utrpení skutečným, nefalšovaným utrpením.

"Myslím, že už chápeš, kde strávíš naší dámskou jízdu. Neboj, pokud se sám neprozradíš, holky o tobě nebudou mít ani páru. Klec dáme místo stolku na televizi. No tak, vezmi televizi! Dej ji ze stolku na zem! Stolek odnes do ložnice! Dělej, dělej, holky tu budou za chvíli."

Učinil jsem jak mi Paní přikázala.

"Nyní klec na místo stolku!"

Ano prosím.

"Tak se mi to líbí. Teď si vlez pejsku do klece! Na všechny čtyři a buď hodnej! Trochu si tě zajistím."

Čekal jsem, že Paní nyní vytáhne ze sportovní tašky zámky a klec jimi zajistí. Nestalo se tak, Paní místo zámků držela v rukou chuchvalec silnějších provazů. Provazy od sebe celkem rychle oddělila a ke kleci mě postupně začala pevně vázat. K okrajům klece nejprve nohy, potom ruce.

"Jak se ti to líbí?" zeptala se Paní, když byla hotova s uvázáním končetin. Pří otázce sledovala můj ztopořený úd.

"Je to krásné má úžasná Paní," odpověděl jsem popravdě. Naší nové klece a pocitů s uvázáním jsem si skutečně užíval.

"Vidím! Kdo ti dovolil postavit si ocas?"

"Nikdo, odpusťte mi prosím má Paní."

"Neodpustím, zajistím!" Paní vytáhla z tašky další provázek, zatím otevřenými dvířky klece protáhla ruce a zlehka mi podvázala koule. Z lehkého podvázání jsem se však dlouho neradoval. Provázek od podvázaných koulí mi totiž Paní protáhla za prdelkou a vypnutý ho uvázala kamsi na horní prut.

"Ještě se ti to líbí?" zeptala se mě nyní Paní znovu.

"Nyní už moc ne má Paní," odpověděl jsem upřímně. Ač mi současná poloha stále ještě nebyla mnoho nepříjemná, věděl jsem, že co není teď brzy přijde. S zajištěnými koulemi jsem věděl, že svůj zadek nedostanu níž a celou dobu v kleci s jistotou bolestivě proklečím.

"Tak ti pse má bý! Cítit se budu dobře já."

"Ano prosím má Paní," potvrdil jsem slova Paní.

"Aby ses mi neprozradil kňučením, dám ti roubík."

Paní sáhla do tašky a vytáhla kuličkový roubík. Poslušně jsem otevřel pusu a nechal si ho do ní vložit. Řemínkem mi ho utáhla za krkem.

"A teď Pssssssst!" Ukázala mi Paní názorně prstem před svými ústy.

"Mmm mm mmm mmm mmm," snažil jsem se sebevíc vydat hlasitý zvuk. Moc mi to nešlo. Paní se potěšeně usmála.

"Každý pořádný psík má mít ocas," komentovala Paní mou současnou situaci. "Kde ho máš ty? Nemáš? Neboj, jeden ti dám?" Paní sáhla do tašky a vyndala kolík s ohonem. Poté nahmatala a vytáhla lubrikační gel. "Neboj miláčku, na sucho ti ho do řiti cpát nebudu."

"Mmmm mmm," snažil jsem se Paní za gel a šetrné zacházení s dírkou poděkovat. Nešlo mi to. Po chvíli jsem cítil, jak mi kolík vyplňuje anál.

"Dokonalej psík," rozplývala se Paní nad svým dílem, mnou. "Měla bych si tě ještě uvázat, abys mě během noci neutekl."

Moc jsem slova Paní nechápal, uvázaný jsem byl až dost. Pochopil jsem až s připnutým vodítkem k obojku, které mi pak Paní uvázala k čelní stěně klece. Hlavu jsem tak musel držet nahoře s velmi omezeným pohybem krku.

"Teď už zbývá jen pár kolíčku a bude dokonáno. Těšíš se?"

Co mi k kleci připevněný obojek dovolil, zakroutil jsem nesouhlasně hlavou.

"Zřetelně mi odpověz!"

"Mm," pokusil jsem se o ne.

"Ano, já to věděla, když se tak miláčku těšíš a tak nádherně reaguješ, trochu ti jich přidám. Neboj, až nastane čas, odpadnou ti sami. A pokud neodpadnou, jejich čas ještě nenastal.

Přesný počet kolíčků jsem neodhadl, bylo jich však víc než dost. Paní mě nijak nešetřila, chtěla, abych si vše náležitě vychutnal a to se ji povedlo. Nejvíce jsem cítil kolíčky na bradavkách a pytlíku.

"Tak to bychom miláčku měli. Buď hodnej a nezlob ať se děvčatům neprozradíš.

Zámky Paní zajistila dvířka klece.

Strach z tmy nemáš viď?"

Co mi obojek dovolil, zakroutil jsem hlavou zleva doprava a zpět.

"Dobře. Zakryju tě teď neprůhledným ubrusem. Na něj pak postavím televizi a nikdo nic nepozná. Možná pozná, ale ne klec a v ní tebe.

Paní tak učinila a mě najednou začalo být jako skutečnému otrokovi. Zůstal jsem sám se sebou, svou bolestí a myšlenkami upírajícími se jen a jen k Paní, mé Bohyni. Karty byly rozdány. Já, ozdoben kolíčky jak vánoční stromek, v nepohodlné pozici s kolíkem v zadku, zavřený v tmavé kleci, přes roubík slintající. Má Paní a Bohyně svobodně a pohodlně se pohybující, na křesle, nebo gauči relaxující. Ani v nejmenším jsem své Paní nezáviděl. Mělo to tak být, každý jsme se pro svou úlohu narodili a přesně toto jsme potřebovali. Já absolutní oddání své Paní a to za každé i velmi bolestivé situace. Má Paní pak pocit absolutní nadvlády nade mnou.

Rozezněl se zvonek. Za normální situace bych šel otevřít. Takto šla otevřít Paní a já se v tichosti soustředil na svou úlohu neslyšně uvězněného psa v zatměné kleci. Doposud mi mé utrpení a má pozice byla příjemná. Užíval jsem si ji a naslouchal zvukům okolí. Ostatně, víc jsem toho ani dělat nemohl.

Zvonila Petra, velmi dobrá kamarádka Paní, kterou jsem znal i já. Po vřelém přivítání na chodbě přešly do obýváku. Paní nabídla Petře chlebíčky a nechala ji vybrat víno. Volba padla na bílé, tramín červený.

"Muže máš na služebce?" zeptala se Petra.

Paní zřejmě přikývla, vždy tak činila, "Ano, vrátí se až zítra odpoledne. Dnes to zde rozjedeme."

Pro podbarvení atmosféry pustila Paní muziku. Internetové rádio z hity osmdesátých a devadesátých let. Sandra, Falco, Nazaret, Europe, Kiss, Coolio, Spice Girls, Modern Talking, A-HA.

Cítil jsem se divně. Na služebce v kleci, uvězněný, nehybný, potící se, slintající. Jediné co jsem mohl, a vlastně i musel, bylo poslouchat. Vypnout uši jen tak lehce nešlo. Zrušit představy také ne. Z veselého tónu kterým se Paní s Petrou bavila jsem usuzoval, že byla šťastná a cítila se skvěle.

Pozice v kleci se mi pomalu stávala neúnosnou. Cítil jsem vše. Nejvíc ze shora uvázané koule a štiplavé, velmi pevně kůži svírající kolíčky. O něco méně pak roubík v puse. Nejméně pak kolena. Dělat jsem s tím nemohl nic. Stejně tak Paní. Věděl jsem, že na mě i přes zábavu a kolektivní veselí bude myslet, vysvobodit mě ale z přicházejících muk bez prozrazení nemůže. Pokud by šlo o život, mohu začít skrze roubík vydávat zvuky, které na sebe víc než jistě rychle upoutají pozornost a dojde k vysvobození ale zároveň i k prozrazení. To jsem nechtěl.

Zvonek, další a další zazvonění. Kamarádky Paní se pomalu jedna po druhé scházely. Paní vždy každou uvítala, odvedla do obýváku a nabídla občerstvení. Protože se kamarádky Paní většinou znaly navzájem, žádného moc velkého představování nebylo třeba.

Dohromady se jich nakonec sešlo kolem deseti. Pokud jsem si kdykoliv pod pojmem dámská jízda představoval cokoliv, rozhodně to nebylo to, čeho jsem byl nyní skrytým, utajeným středem. Žádné divokosti a výstřelky, s jakými se je možno setkat v pánské, alkoholem ovlivněné společnosti se zde neodehrávaly. Přítomné dámy spolu mluvily, mluvily a mluvily. Já si osamotě, s myšlenkami na Paní slintal skrze roubík.

Probíralo se vše. Partneři, milenci, rodiny, děti, práce, minulost i budoucnost. Občas se řeč stočila na mě. Vždy v dobrém. Cítil jsem, že každý pozitivní ohlas mou Paní velmi těší. Těšil i mě. Má paní byla šťastná. Šťastný jsem byl i já, i když ztrápený jak pes. Bolelo mě vše. Bolest však byla tím nejmenším, co mě trápilo a nad čím jsem kdy v takových situacích přemýšlel. Vždy, když má Paní zašla do extrému, ať už kvůli trestu, nebo rozmaru, přišla mi na rozum otázka o možných trvalých následcích. Pokud jsem možnost trvalých následků zavrhl, většinou ano, mohla být bolest jakákoliv, vždy se dala snést. Čas od času se ale červík pochybnosti na rozum dostavil. Pak mi každá chvíle trestu, či rozmaru připadala nekonečně dlouhou a nesnesitelnou a já měl skutečně strach.

Nyní jsem upřímně přemýšlel nad uvázáním koulí. Tak nějak jsem stále cítil, jak mi táhnou zadek nahoru a měl strach zdali mi do rána vydrží bez úhony. Věřil jsem Paní, že mi v žádném případě nechce ublížit, ale i tak, pochybnosti se občas dostavily. Pevné podvázaní koulí by na krátký čas vadit nemělo. Na delší však ano. Co pak se psem bez koulí? Co jsem si tak počítal, z klece se dostanu nejdříve ráno, až odejde poslední dáma. Klidně se ale mohu dostat i odpoledne, nebo až navečer. Tak i tak, i ta nejlepší varianta ranního propuštění je z pohledu uvázaných koulí velmi dlouhá. Bál jsem se o ně a tak, přes všechno nepohodlí a bolest jsem ač možná zbytečně tlačil svůj zadek stále vzhůru, abych uvázaným koulím odlehčil.

Čas se nekonečně vlekl. Modlil jsem, ať je ráno, ať je konec, ať je už po všem. Počítal jsem, od jedné do šedesáti. Zas a znova, byl jsem sám sobě hodinami. Asi ne zrovna přesnými, ale alespoň orientačními. Vydržel jsem to dlouho. U třístého cyklu jsem byl na pokraji zhroucení. Nemohl jsem dál. Věděl jsem, ale že musím.

Z kůže se mi občas uvolnil kolíček. Poprvé jsem se zvuku dopadajícího kolíčku na umělohmotné dno klece vylekal. Slyšet to tak nějaká z přítomných dam, mohl být hned průšvih. Naštěstí, zvuk kolíčku byl hlasitý asi jen pro mě.

"Nezlob se, ale budu muset jít," dostalo se k mým uším. Konečně, první vlaštovka jako nedělá, ale když odchází jeden host, dá se očekávat, že se k němu ostatní brzy přidají. Ač jsem s nočním odchodem návštěvnic nijak nepočítal, myslel jsem že u nás budou nocovat, nyní jsem si nepřál nic jiného, než aby odešly. Vím, přiznat se Paní k těmto myšlenkám, určitě by následoval přísný trest. Naštěstí, nikdy se snad k tomuto tématu a mým myšlenkám nedostaneme.

Ukrutná bolest. Představy jsou jedna věc, jejich realizace v praxi druhá. Jako psovi mi je bolest, kterou mi Paní milostivě a z lásky uštědřuje, většinou příjemná, vzrušující a žádaná. Všeho dobrého se lze ale přejíst, tak i bolesti. Od určité délky trvání se i bolest stává nesnesitelnou a nepříjemnou. Potřeboval jsem se podrbat, pevně přivázané ruce mi to nedovolovaly. Přivázané koule mi nedovolily složit se na podlaze. Z roubíku v puse mě bolela sanice. Kolíčky jako by mi rvaly kůži z těla. Jediný kolík s ocasem mě netrápil.

Pokud mi bolest dovolila soustředit se, bylo to jen a pouze na odcházející dámy. Nic jsem si nepřál víc, než abychom s Paní zůstali sami a já byl konečně ze zajetí klece vysvobozen.

Z samé bolesti mi na mysl přišla myšlenka opřít se do uvázání a pořádně klecí zalomcovat. Pro tuto chvíli by to jistě pomohlo. Vzhledem k vanilkovým kamarádkám Paní a společenské etice jsem si to dovolit nemohl. Co jsem já oproti Paní? Co je má bolest ve srovnání s mravním neposkvrněním Paní. Musel jsem to v kleci vydržet až do konce. Vypít si svůj přidělený pohár bolesti až do dna.

Paní vyprovodila poslední kamarádku a já se na pokraji sil těšil na své uvolnění. Jak jsem správně předpokládal, hned co za návštěvou zaklaply dveře, zamířila si to Paní ke kleci.

"Nespíš?" zeptala se Paní.

"Mmmm mmm mmm mmmm," opřel jsem se do roubíku a byl šťastný že jsem konečně s Paní sám.

"Podívám se na tebe, vydrž!"

Paní sundala z klece televizor, potom odstranila neprůhledný přehoz.

"Krásné! Vzrušující!" řekla Paní milým hlasem a otevřela dvířka klece.

Mé osvobození se blížilo.

Paní otevřenými dvířky prostrčila ruce a začala mě hladit. "Hodný psík, poslušný. Líbí se ti v kleci?"

"Mmmm mmm mmmm mmmmm mmmm," snažil jsem se seč jsem mohl dát Paní najevo, že nyní se mi už v kleci nelíbí.

Těžko říct, co z mého podání Paní pochopila, ale na mé "Mmmm mmm mmmm mmmmm mmmm," odvětila, "líbí, já to věděla. Jsi zlatý. Co ale ty popadané kolíčky na podlaze. Vrátíme je zpět kam patří."

Nemohl jsem se bránit, Paní mi zpět na tělo připínala kolíčky a já šílel bolestí.

Po připnutí posledního kolíčku Paní od klece odstoupila. "Nádhera!" Začala si sundávat šaty. Nahá si pak lehla na gauč a poručila si vylízání. Nemohl jsem se z klece hnout.

"No, tak kde jsi? Pojď za Paničkou! Neumíš poslouchat!"

"Mmmm mmm mmmm mmmm mmm," snažil jsem se na nastalou situaci alespoň takto zareagovat.

"Když se ti nechce, nutit tě dnes nebudu, zůstaň si kde jsi, postarám se o sebe sama.

Paní se začala honit ručkou a mě nezbývalo nic jiného, než jen bezmocně přihlížet.

Orgasmus se Paní dostavil během chvíle. "Božské komentovala ho slovy." Po něm si lehla na gauč a zálibně se na mě dívala.

Velmi mě svou nečinností a prodlužováním mé bolesti trápila. Očividně to věděla a dělalo ji to víc než dobře.

"Neodvážu tě! Nechám si tě tak. Neboj, jídlo ti budu nosit. Ale když budeš hodný, tak se snaž."

Snažil jsem se, ale ignorovat bolest. Byla v celém těle. Podruhé nasazené kolíčky k smrti štípaly.

Paní vstala z gauče a nahá ke mě přešla. "Hodný psík, věděla jsem že mě nezklameš." Dvířky prostrčila ruku a něžně mě pohladila po hlavě. Pak mi začala sundávat kolíčky. Každé odstranění kolíčku s sebou neslo velikou, leč krátkou bolest. Intenzitou podobnou vosímu bodnutí. Sílu a délku bolestivého prožitku pak Paní navrch umocňovala štípnutím, či tisknutím kolíčkem postiženého místa. Měla to tak ráda.

Po sundaných kolíčcích přišlo na řadu odvázání koulí, oddychl jsem si. Po koulích se dostalo na řadu vodítko, potom ruce a nohy a na konec kolík s ocáskem.

"Ven!" poručila Paní. "Dělej, než si to rozmyslím!"

Bolavé tělo mě moc neposlouchalo, z klece jsem lezl pomalu. Paní to chápala a i když na mě verbálně spěchala, nemyslela to tak.

Byl jsem z klece venku. Miloval jsem svou Paní a ona mě. Nic víc nebylo třeba říkat. Bez rozkazu, bez ptaní jsem se pomalu s bolestí postavil. Odešel jsem se vysprchovat do koupelny a pak v ložnici ulehl své milovaní Paní k nožkám.

(Dočetli jste až sem? Líbil se vám text? Myslíte si, že má cenu napsat další? Pokud ano, dejte mi prosím vědět v komentářích, nebo na email: subi-stene@centrum.cz . Díky.)