Je velmi pozdní večer a ona jde ponurou ulicí v jakémsi městě které je jakoby z nějakého důvodu,chvilkového momentu či z jakéhokoliv nepochopitelného pohnutí, bez jedoucích aut a procházejících lidí. Jen z dálky, od někud se čas od času ozve siréna nebo nějaký zvuk který nebudí obavu, strach z toho ponurého místa. Jsou to zvuky které se ozývají každodenně a ona jim nevěnuje pozornost.Ani trochu. Taky proč. Má myšlenky ubírající se jiným směrem... Směřuje ke svému domovu. Hlavou se ji míhají prožitky z dnešního dne. Připomínají se ji opomenuté události které byli nechtěně vypuštěny z paměti. Ne z důvodu lehkovážnosti, úmyslného opomenutí ale z důvodu jekého si vzrušení z neznámého. Doposud nepoznaného. Neprožitého. Na co to myslím??!! Na co myslím když jdu samotná ponurou ulicí.Je tu takové ticho. Nikde nikdo není a já...??!! Nejde to. Vážně to nejde. Je to silnější a silnější... Jsem špatná??!! Nemohu myslet na takové věci... !! A naco že to vlastně myslím, říká si... Vítr si pohrává s jejími vlasy. Jsou tmavé, dlouhé, pod ramena. Její tvář je prochladla od větru. Tělo má teple zakryté pod dlouhým kabátem. Odraz od jejich podpatku se odráží od zdí okolních domů a ztrácí se v tichu ponuré ulice. Slyší tep svého srdce, jaké je ticho a přitom všem ve svém těle cítí velmi velké vzrušení. Vzrušení z dnešního prožitku... Byla to povídka, povídka kterou dnes našla na svém pracovním stole v kanceláři kde pracuje. Jak se tam vzala? Kdo ji tam dal, zapomenul, odložil... Byl to záměr od některého z kolegů? Tolik otázek ale žádná odpověď. Vybavuje si každičký řádek té povídky, neboť nikdy doposud ve svém životě nic podobného neprožila. Nečetla. Neviděla. Nikdy se zničím podobným nesetkala. Zprvu se zdráhala zda ji dočte, bude pokračovat ve čtení ale její zvědavost z neznámého a doposud nepoznaného byla přeci jen silnější... Ještě teď cítí ve svém těle vzrušení, chvění když si vybaví první řádky... Seděla v temné místnosti. Hotelový pokoj, snad? Mistnost nějakého domu? Kanceláře? Seděla na zemi... Neseděla na zemi, klečela. Byla spoutaná s rukama za zády, koženými pouty. Kolem krku obojek, nebo něco podobného tomu a od toho čeho si,se spouštěl k zemi něco jako by řetízek. Vodítko...? Byla velmi šerá ta místnost ale přeci jen, vtom šeru se od někud bralo světlo. Pruh světla který prořezával šerost té mistnosti. Nebylo podstatné odkud se bere ale hlavně že tam bylo. Nasvěcovalo části těla té spoutané ženy. Strhující křivky ženského těla.Tu dokonalost,ladnost. Klečela klidně. Byla na svém místě bez sebemenšího náznaku pokusu o útěk.Sebemenší pohnutí. Jen dech.Ten jediný vždy pohnul tělem. Proč neutekla? Říkám si, proč?... Proč se ani nepohla?... Proč se nepokoušela ohlédnout za tím pruhem světla? Třeba to bylo světlo z ulice a tam by se dalo uprchnout, volat o pomoc, rozhlédnout se kde vlastně je... Klečela v té mistnosti, odevzdaně, jako by byla smířená stím co přijde. Stím co bude dál. Co se stane dál. Kotníky měla taktéž spoutané koženými pouty se zámečkem. I na rukou, kde byla spoutaná, měla zámečky. Na nohou, jak pronikalo světlo do místnosti a nasvětlovalo části jejího těla, měla cosi lesklého. Tak lesklého, že vtom odrazu byli vidět siluety okolních předmětů. To samé měla i na těle ,od pasu až pod prsa, která byla jen tím čímsi nadzvedla, nezakryta. To vše na jejím těle, podtrhoval provaz,který jako by byl živý a velmi těsně a naprosto přesně a z jakýmsi smyslem obepínal křivky jejího těla a jen podtrhoval nenapodobitelnou dokonalost všech těch křivek. Co to bylo? Opět se zastavuje v myšlenkách a přemýšlí nad tím co bylo To, lesklé. Co to bylo? Vybavuje si pasáž kde to Něco, bylo popsané... A na jejím těle, které bylo celé zahalené v čemsi velmi anatomickém, jako by její druhá kůže. Černá kůže. Přilnuta k tělu tak těsně, že naprosto detailně rýsovalo každičký kout, záhyb, část. Tak dokonale se To, lesklo až byl odraz naprosto čitelný. Sledovat na Tom,materiálu jak reprodukuje vzrušení, chvění, stékající Latex. potu které stékaly po Tom čemsi bylo samo o sobě až neúnosně vzrušující a dalo by se jen stěží přehlížet a nevěnovat tomu pozornost. A samotný dotek?... Jaký pak by asi tak byl dotek? Jak se to jen jmenovalo? Proč si nemohu vzpomenout? A jaké by to bylo To, něco mít sama na svém těle. Jaký by to byl pocit? Je to tak vzrušující, tak moc až zcela ztrácí přehled nad tím, kde už vlastně je. Kam už došla. Bože. Co se to se mnou děje? Vždyť já už jsem skoro doma a ani si nevybavuji,jak dlouho a kudy že jsem to vlastně šla. A v ten moment, bez jakékoliv souvislosti ji hlavou proběhlo slůvko, Latex....
