Posted 21.12.2009 by adam.bdsm
Únos?! – část první
Probouzím se v úplné tmě a moje první myšlenka je, že jsem mrtvá. Nebo alespoň polomrtvá. Prostě mám takový pocit, že takhle se normální člověk neprobouzí, ani nevím proč. „Divné ráno.“, bleskne mi hlavou. Hned vzápětí se ovšem dostavuje ta neuvěřitelně palčivá bolest hlavy, která mi dává jasně najevo, že má počáteční myšlenka byla špatná – bezva, takže žiju. Moje tělo mě vzápětí uvádí do kruté reality, uvědomuju si, že mě bolí úplně všechno, jako kdyby každičký sval brnkal na moje nervy. Bože co to je? Chci se jenom trochu protáhnout a alespoň trochu uvolnit napjaté svaly, ale namísto toho se nepohni ani o centimetr…co to k sakru….
Pořád mi to nedochází, jsem úplně zmatená. Poslední co si pamatuju je, že jsem šla domů. Bylo pozdě večer, resp. spíš už brzo ráno, vracela jsem se z naší dámské jízdy. No co – po delší době svobodná, pořádně jsem si ten večer užila. Pražské bary se před námi třásly, tři kočky na lovy. Mladé, nebezpečně inteligentní a nebezpečně krásné ambiciózní manažerky…tak nějak se dá shrnout naše slavná trojka. Dva roky po vysoké jsme všechny tvrdě pracovaly na naší kariéře, víceméně nadstandardně úspěšně. Osobně jsem v mých šestadvaceti seděla na židli, na kterou se většina lidí dostane nejdřív po třicítce, a to musí být ještě hodně dobří. Na druhou stranu jsem si to vydřela, tvrdě jsem pracovala v oblasti reklamy prakticky celou dobu, co jsem studovala, titul byl pro mě spíš formalita než nějaká vstupenka do reálného života. Do kariéry jsem investovala hodně času – koneckonců to byl taky jeden z důvodů, proč šel do kytek můj poslední vztah. Přítel to nevydržel…hmm typický ješitnej chlap, co by člověk taky mohl čekat. Jakmile má vedle sebe sebevědomou a úspěšnou ženskou, zdrhne!
Takže si tedy pamatuju, že jsem šla domů. Kousek od domu, kde bydlím, je takové menší parkoviště, vlastně je to spíš jenom větší plácek mezi domy zoufale přeplněný auty - najít tady v okolí někde místo k parkování se totiž rovná menšímu zázraku. Když jsem šla skrz tenhle plácek a už hledala v kabelce klíče (je to opravdu kousek od mého vchodu), tak jsem jenom periferním pohledem zahlédla, že se vedle mě otevírají dveře u nějakého většího auta, vypadalo to jako dodávka. Nestačila jsem se ani otočit a už mě nějaká strašná síla táhla dovnitř, najednou kolem mě bylo strašně moc rukou, byly úplně všude a byly tak neuvěřitelně silné. Někdo mi držel nohy, někdo ruce, třetí zavíral dveře od auta a křičel jenom: „Jeď, jeď, jedˇ“.
Bože pamatuju si, že jsem chtěla strašně křičet…vlastně si pamatuju, že jsem ječela, ale jenom malou chvilku, než mi něco zacpalo pusu…a pak….no jasně, pak ten kapesník namočený do nějaké divně smrdící látky na mém nose a taky si vzpomínám, že jsem sebou zoufale zmítala a kopala a kopala a pak….
A pak už nic. „Dobře, takže hlavně nepanikař.“, říkám si a zmateně se snažím uvědomit, co se vlastně stalo. „Proboha, někdo mě unesl, no to snad není možný.“, proběhne mi najednou hlavou a myšlenky se začínají zmateně motat jedna přes druhou. Pokouším se pohnout, ale moc to nejde. Ležím na něčem celkem tvrdém, asi to musí být podlaha, ale těžko říct - jsem v takovém šoku, že v tu chvíli nejsem schopná racionálně uvažovat. Ruce mám pevně spoutané za zády, a to hned na dvou místech, cítím provaz nejenom na zápěstí, ale i nad lokty. Na několika místech mám spoutané i nohy, minimálně v kotníkách a pod i nad koleny. Navíc mám zápěstí připoutané poměrně dost nakrátko ke kotníkům, takže moje tělo je celou dobu mírně napjaté. Ležím na boku.
Už se moc nedivím, že mě bolí každičký sval, jsem svázaná tak, že se můžu sotva pohnout…jestli jsem v téhle poloze ležela delší dobu, tak je zázrak, že se vůbec ještě můžu malinko pohnout. Zkouším postupně hýbat rukama a nohama, ale většího úspěchu nedosáhnu. Provazy jsou kolem mých končetin omotány pevně, dávají mi jasně najevo, kdo je v téhle situaci pánem. Cítím, jak mi začíná rychle bušit srdce a popadá mě panika. Co když umřu, co se mnou bude….co ti lidi chtějí?! Peníze mě napadnou jako první, ale jako první je taky zavrhnu. Vydělávám na svůj věk sice dost, ale co nespolkne hypotéka, vrazím do cestování a oblečení a vůbec do užívání si mladistvého života. Pokud jde o rodiče, tak ti nijak bohatí nejsou, a vůbec není v mém nejbližším okolí nikdo příbuzný, kdo by mohl zaplatit nějaké větší výkupné. Jsme úplně obyčejná rodina. Nikoho jsem v poslední době nenaštvala, s žádnou mafií jsem se do styku nikdy nedostala ani v práci, ani v osobním životě. Prostě to nechápu….
Zkouším se ještě pohnout, ale cítím, že tohle je marné. Provazy jsou utažené opravdu dokonale a nedovolí mi skoro nic. Co teď…teprve teď si uvědomím, že bych vlastně mohla volat o pomoc. Nevím sice, kde jsem, protože na očích mám nějakou pásku, cítím, že by to mohl být latex, ale nevím to jistě, každopádně ústa mám volná, třeba mě někdo uslyší. Třeba mě ti únosci někde nechali a nejsou teď nikde blízko, třeba mě uslyší někdo jiný a rozváže mě a osvobodí… Třeba zpanikařili a utekli, možná to byli amatéři. I když je mi jasné, že tohle je spíš zbožné přání, tak se jako tonoucí stébla chytám - horší už to koneckonců být nemůže. I kdyby mě slyšeli ti, kteří mě unesli, tak nemám co ztratit. „Pomoc!“, zakřičím nejdřív nesměle, tak nějak na půl hlasu. Skoro jsem se až sama zarazila, jak potichu to ze mě vyšlo, jakoby to jenom dokazovalo ten zvláštní skličující pocit, kdy vůbec nevím co se děje, kde jsem, jestli je den nebo noc…
„Pomóóóc!!!“. Tentokrát už nefalšovaně řvu. Slyším jenom mírnou ozvěnu ale dál nic. Můj hlas mi přitom zní strašně cize. Všude je úplné ticho, žádná odpověď, neregistruju žádný zvuk, nezachycuju žádný pohyb okolo mě…. Křičím asi ještě desetkrát, ale pokaždé se stejným výsledkem, připadám si úplně ztracená a úplně sama. Ta samota mě přitom šíleně děsí, je to snad horší než kdyby někdo přišel a řekl mi, ať držím hubu nebo cokoliv jiného. Potřebuju slyšet lidský hlas, i kdyby mi měl říct tvrdou krutou pravdu, co se mnou bude. Ale namísto toho nic, jenom ticho. Trochu zavzlykám, je mi šíleně.
Přemýšlím, kdy někdo zjistí, že se něco stalo. Naši jsou na chalupě, ti volat nebudou. Nejdřív začnou něco řešit v pondělí, ale to je ideální případ. Je prodloužený víkend, vrací se až v pondělí večer, třeba se ozvou až v úterý. A než jim dojde, že nemám jenom vybitou baterku, ale že jsem pryč, tak může být klidně středa. V práci mě budou shánět ale nejpozději v úterý odpoledne, mám tam dvě schůzky… Na víkend jsem nicméně nic konkrétního domluveného neměla, možná bazén v neděli se Simonou, ale ta si bude myslet, že si léčím kocovinu, když se jí neozvu. Takže do úterka po mě nejspíš neštěkne ani pes!! Bože!!
Najednou mnou projede obrovská vlna vzteku doprovázená nečekaným přívalem energie, začnu s sebou zuřivě zmítat a snažím se jakkoliv vyprostit z pout. Škubu s sebou jak jen můžu, do toho křičím, napínám každičký sval, ale cítím, jak se provazy jenom pevně zařezávají do mého těla. Vykrucuju zápěstí i lokty, kopu nohama a jenom doufám, že někde něco povolí, že se něco stane a já se budu moct jakkoliv osvobodit. Vydržím to asi třicet sekund a pak vyčerpaná musím přestat, už nemám sílu. Jenom ležím a slyším, jak nahlas přerývaně dýchám a jak mně buší srdce. Zase na mě jdou ty nejčernější myšlenky a já už nemám sílu proti nim bojovat, přepadá mě teď nefalšovaný strach.
Nevím, jak dlouho takhle ležím, připadá mi to jako věčnost, ale ztratila jsem úplně pojem o čase, v reálu to může být jenom chvilka, půl hodiny, hodina… Alespoň už jsem si trochu zvykla na tuhle polohu, svaly mě tolik nebolí. V tom slyším povědomý zvuk….jako kdyby cinkly klíče. Opravdu, jde to zleva a slyším to už zřetelně, někdo strká do zámku klíče a odemykají se dveře. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, ležím bez hnutí a jenom poslouchám. Slyším, jak někdo otevírá dveře, a vchází do místnosti, slyším kroky, které se pomalu ale jistě blíží k mému bezmocnému spoutanému tělu. Je to jenom jeden člověk a jde hodně pomalu, jakoby si tu chvíli opravdu vychutnával. Podle zvuků nepoznám vůbec nic, ale každopádně ty boty nemají podpatek…buď je to žena v nějakých sportovních botách, anebo spíš muž.
Nevidím vůbec nic, páska na očích všechno zakrývá….ale cítím, jak začínám opět zrychleně dýchat a mimoděk se celá prohnu v provazech…tělo podvědomě zkouší, jestli by přece ještě nemohlo uniknout. Samozřejmě marně, ležím tam zcela bezmocná a vydaná napospas, a to ani nevím komu…. Najednou beru zpět tu myšlenku, že bych dala cokoli za to, aby ke mně někdo přišel, teď bych spíš byla raději zase sama. Nefalšovaně se třesu strachy.
„Kdo je to?!“, zašeptám najednou. Na víc se nezmůžu. Já hrdinka, tvrdá manažerka jdoucí přes mrtvoly za svým se tu teď na víc nevzmůžu. „To přece nejsem já, no tak se seber!!“, říkám si v duchu. Kroky se mezitím přiblížily a cítím, že dotyčný už stojí u mě. Cítím, jak mě musí sjíždět pohledem, teprve teď si uvědomím, jak krátkou mám na sobě sukni a že moje halenka je vlastně napůl rozepnutá.. Snažím se zachovat si chladnou hlavu a začít uvažovat zase racionálně. Po pár vteřinách se jakž takž zklidním, zatnu obě spoutané ruce za zády v pěst a slyším se, jak říkám celkem klidným hlasem: „Podívejte se, já nevím, co chcete. Ale ještě není pozdě, neviděla jsem vás a nemůžu vás nijak identifikovat. Prostě mě jenom rozvažte a já zapomenu, že se to stalo. Slibuju, že nepůjdu na policii, neřeknu to rodině ani přátelům, vymažu to ze své paměti a každý si půjdeme vlastní cestou. Byl to prostě jenom omyl.“.
Čekám, co mi odpoví, ale neříká nic….
Pokračování příště
Probouzím se v úplné tmě a moje první myšlenka je, že jsem mrtvá. Nebo alespoň polomrtvá. Prostě mám takový pocit, že takhle se normální člověk neprobouzí, ani nevím proč. „Divné ráno.“, bleskne mi hlavou. Hned vzápětí se ovšem dostavuje ta neuvěřitelně palčivá bolest hlavy, která mi dává jasně najevo, že má počáteční myšlenka byla špatná – bezva, takže žiju. Moje tělo mě vzápětí uvádí do kruté reality, uvědomuju si, že mě bolí úplně všechno, jako kdyby každičký sval brnkal na moje nervy. Bože co to je? Chci se jenom trochu protáhnout a alespoň trochu uvolnit napjaté svaly, ale namísto toho se nepohni ani o centimetr…co to k sakru….
Pořád mi to nedochází, jsem úplně zmatená. Poslední co si pamatuju je, že jsem šla domů. Bylo pozdě večer, resp. spíš už brzo ráno, vracela jsem se z naší dámské jízdy. No co – po delší době svobodná, pořádně jsem si ten večer užila. Pražské bary se před námi třásly, tři kočky na lovy. Mladé, nebezpečně inteligentní a nebezpečně krásné ambiciózní manažerky…tak nějak se dá shrnout naše slavná trojka. Dva roky po vysoké jsme všechny tvrdě pracovaly na naší kariéře, víceméně nadstandardně úspěšně. Osobně jsem v mých šestadvaceti seděla na židli, na kterou se většina lidí dostane nejdřív po třicítce, a to musí být ještě hodně dobří. Na druhou stranu jsem si to vydřela, tvrdě jsem pracovala v oblasti reklamy prakticky celou dobu, co jsem studovala, titul byl pro mě spíš formalita než nějaká vstupenka do reálného života. Do kariéry jsem investovala hodně času – koneckonců to byl taky jeden z důvodů, proč šel do kytek můj poslední vztah. Přítel to nevydržel…hmm typický ješitnej chlap, co by člověk taky mohl čekat. Jakmile má vedle sebe sebevědomou a úspěšnou ženskou, zdrhne!
Takže si tedy pamatuju, že jsem šla domů. Kousek od domu, kde bydlím, je takové menší parkoviště, vlastně je to spíš jenom větší plácek mezi domy zoufale přeplněný auty - najít tady v okolí někde místo k parkování se totiž rovná menšímu zázraku. Když jsem šla skrz tenhle plácek a už hledala v kabelce klíče (je to opravdu kousek od mého vchodu), tak jsem jenom periferním pohledem zahlédla, že se vedle mě otevírají dveře u nějakého většího auta, vypadalo to jako dodávka. Nestačila jsem se ani otočit a už mě nějaká strašná síla táhla dovnitř, najednou kolem mě bylo strašně moc rukou, byly úplně všude a byly tak neuvěřitelně silné. Někdo mi držel nohy, někdo ruce, třetí zavíral dveře od auta a křičel jenom: „Jeď, jeď, jedˇ“.
Bože pamatuju si, že jsem chtěla strašně křičet…vlastně si pamatuju, že jsem ječela, ale jenom malou chvilku, než mi něco zacpalo pusu…a pak….no jasně, pak ten kapesník namočený do nějaké divně smrdící látky na mém nose a taky si vzpomínám, že jsem sebou zoufale zmítala a kopala a kopala a pak….
A pak už nic. „Dobře, takže hlavně nepanikař.“, říkám si a zmateně se snažím uvědomit, co se vlastně stalo. „Proboha, někdo mě unesl, no to snad není možný.“, proběhne mi najednou hlavou a myšlenky se začínají zmateně motat jedna přes druhou. Pokouším se pohnout, ale moc to nejde. Ležím na něčem celkem tvrdém, asi to musí být podlaha, ale těžko říct - jsem v takovém šoku, že v tu chvíli nejsem schopná racionálně uvažovat. Ruce mám pevně spoutané za zády, a to hned na dvou místech, cítím provaz nejenom na zápěstí, ale i nad lokty. Na několika místech mám spoutané i nohy, minimálně v kotníkách a pod i nad koleny. Navíc mám zápěstí připoutané poměrně dost nakrátko ke kotníkům, takže moje tělo je celou dobu mírně napjaté. Ležím na boku.
Už se moc nedivím, že mě bolí každičký sval, jsem svázaná tak, že se můžu sotva pohnout…jestli jsem v téhle poloze ležela delší dobu, tak je zázrak, že se vůbec ještě můžu malinko pohnout. Zkouším postupně hýbat rukama a nohama, ale většího úspěchu nedosáhnu. Provazy jsou kolem mých končetin omotány pevně, dávají mi jasně najevo, kdo je v téhle situaci pánem. Cítím, jak mi začíná rychle bušit srdce a popadá mě panika. Co když umřu, co se mnou bude….co ti lidi chtějí?! Peníze mě napadnou jako první, ale jako první je taky zavrhnu. Vydělávám na svůj věk sice dost, ale co nespolkne hypotéka, vrazím do cestování a oblečení a vůbec do užívání si mladistvého života. Pokud jde o rodiče, tak ti nijak bohatí nejsou, a vůbec není v mém nejbližším okolí nikdo příbuzný, kdo by mohl zaplatit nějaké větší výkupné. Jsme úplně obyčejná rodina. Nikoho jsem v poslední době nenaštvala, s žádnou mafií jsem se do styku nikdy nedostala ani v práci, ani v osobním životě. Prostě to nechápu….
Zkouším se ještě pohnout, ale cítím, že tohle je marné. Provazy jsou utažené opravdu dokonale a nedovolí mi skoro nic. Co teď…teprve teď si uvědomím, že bych vlastně mohla volat o pomoc. Nevím sice, kde jsem, protože na očích mám nějakou pásku, cítím, že by to mohl být latex, ale nevím to jistě, každopádně ústa mám volná, třeba mě někdo uslyší. Třeba mě ti únosci někde nechali a nejsou teď nikde blízko, třeba mě uslyší někdo jiný a rozváže mě a osvobodí… Třeba zpanikařili a utekli, možná to byli amatéři. I když je mi jasné, že tohle je spíš zbožné přání, tak se jako tonoucí stébla chytám - horší už to koneckonců být nemůže. I kdyby mě slyšeli ti, kteří mě unesli, tak nemám co ztratit. „Pomoc!“, zakřičím nejdřív nesměle, tak nějak na půl hlasu. Skoro jsem se až sama zarazila, jak potichu to ze mě vyšlo, jakoby to jenom dokazovalo ten zvláštní skličující pocit, kdy vůbec nevím co se děje, kde jsem, jestli je den nebo noc…
„Pomóóóc!!!“. Tentokrát už nefalšovaně řvu. Slyším jenom mírnou ozvěnu ale dál nic. Můj hlas mi přitom zní strašně cize. Všude je úplné ticho, žádná odpověď, neregistruju žádný zvuk, nezachycuju žádný pohyb okolo mě…. Křičím asi ještě desetkrát, ale pokaždé se stejným výsledkem, připadám si úplně ztracená a úplně sama. Ta samota mě přitom šíleně děsí, je to snad horší než kdyby někdo přišel a řekl mi, ať držím hubu nebo cokoliv jiného. Potřebuju slyšet lidský hlas, i kdyby mi měl říct tvrdou krutou pravdu, co se mnou bude. Ale namísto toho nic, jenom ticho. Trochu zavzlykám, je mi šíleně.
Přemýšlím, kdy někdo zjistí, že se něco stalo. Naši jsou na chalupě, ti volat nebudou. Nejdřív začnou něco řešit v pondělí, ale to je ideální případ. Je prodloužený víkend, vrací se až v pondělí večer, třeba se ozvou až v úterý. A než jim dojde, že nemám jenom vybitou baterku, ale že jsem pryč, tak může být klidně středa. V práci mě budou shánět ale nejpozději v úterý odpoledne, mám tam dvě schůzky… Na víkend jsem nicméně nic konkrétního domluveného neměla, možná bazén v neděli se Simonou, ale ta si bude myslet, že si léčím kocovinu, když se jí neozvu. Takže do úterka po mě nejspíš neštěkne ani pes!! Bože!!
Najednou mnou projede obrovská vlna vzteku doprovázená nečekaným přívalem energie, začnu s sebou zuřivě zmítat a snažím se jakkoliv vyprostit z pout. Škubu s sebou jak jen můžu, do toho křičím, napínám každičký sval, ale cítím, jak se provazy jenom pevně zařezávají do mého těla. Vykrucuju zápěstí i lokty, kopu nohama a jenom doufám, že někde něco povolí, že se něco stane a já se budu moct jakkoliv osvobodit. Vydržím to asi třicet sekund a pak vyčerpaná musím přestat, už nemám sílu. Jenom ležím a slyším, jak nahlas přerývaně dýchám a jak mně buší srdce. Zase na mě jdou ty nejčernější myšlenky a já už nemám sílu proti nim bojovat, přepadá mě teď nefalšovaný strach.
Nevím, jak dlouho takhle ležím, připadá mi to jako věčnost, ale ztratila jsem úplně pojem o čase, v reálu to může být jenom chvilka, půl hodiny, hodina… Alespoň už jsem si trochu zvykla na tuhle polohu, svaly mě tolik nebolí. V tom slyším povědomý zvuk….jako kdyby cinkly klíče. Opravdu, jde to zleva a slyším to už zřetelně, někdo strká do zámku klíče a odemykají se dveře. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, ležím bez hnutí a jenom poslouchám. Slyším, jak někdo otevírá dveře, a vchází do místnosti, slyším kroky, které se pomalu ale jistě blíží k mému bezmocnému spoutanému tělu. Je to jenom jeden člověk a jde hodně pomalu, jakoby si tu chvíli opravdu vychutnával. Podle zvuků nepoznám vůbec nic, ale každopádně ty boty nemají podpatek…buď je to žena v nějakých sportovních botách, anebo spíš muž.
Nevidím vůbec nic, páska na očích všechno zakrývá….ale cítím, jak začínám opět zrychleně dýchat a mimoděk se celá prohnu v provazech…tělo podvědomě zkouší, jestli by přece ještě nemohlo uniknout. Samozřejmě marně, ležím tam zcela bezmocná a vydaná napospas, a to ani nevím komu…. Najednou beru zpět tu myšlenku, že bych dala cokoli za to, aby ke mně někdo přišel, teď bych spíš byla raději zase sama. Nefalšovaně se třesu strachy.
„Kdo je to?!“, zašeptám najednou. Na víc se nezmůžu. Já hrdinka, tvrdá manažerka jdoucí přes mrtvoly za svým se tu teď na víc nevzmůžu. „To přece nejsem já, no tak se seber!!“, říkám si v duchu. Kroky se mezitím přiblížily a cítím, že dotyčný už stojí u mě. Cítím, jak mě musí sjíždět pohledem, teprve teď si uvědomím, jak krátkou mám na sobě sukni a že moje halenka je vlastně napůl rozepnutá.. Snažím se zachovat si chladnou hlavu a začít uvažovat zase racionálně. Po pár vteřinách se jakž takž zklidním, zatnu obě spoutané ruce za zády v pěst a slyším se, jak říkám celkem klidným hlasem: „Podívejte se, já nevím, co chcete. Ale ještě není pozdě, neviděla jsem vás a nemůžu vás nijak identifikovat. Prostě mě jenom rozvažte a já zapomenu, že se to stalo. Slibuju, že nepůjdu na policii, neřeknu to rodině ani přátelům, vymažu to ze své paměti a každý si půjdeme vlastní cestou. Byl to prostě jenom omyl.“.
Čekám, co mi odpoví, ale neříká nic….
Pokračování příště
