Tentokrát nás nechaly Dámy trochu dospat.
I tak jsme lezly z klece a z postele jak zlámané.
Paní Gita nás popoháněla bičíkem.
Po sprše jsme šly k snídani.
Nána se rozdýchávala nad krmítkem až se Paní Gita rozhodla mu opět pomoct.
Nána si toho všimla a polekaně vyhrkla: "Ne, ne, Madame, já sá... uhhh glggg..."
Paní Gita mu opět šlápla na hlavu.
Rozhlížela se, jako by slyšela vzdáleného ptáčka: "Ono tu něco pípalo, nebo se mi to zdálo?"
Zvedla nohu a když si Nána pokusila svléknout pusu z krmítka, přišlápla ji znovu.
"To se mi jen něco zdálo."
Podívala se dolů: "Jejda, co to tu máme? Koukej dojídat, holka, nebo se nevdáš!"
Konečně signál oznámil prázdné krmítko.
Paní Gita čapla Nánu za krátké vlasy a zdvihla ho ze země.
"Čekám..."
"Dě-kuji, Madame za výbornou snídani."
"No proto. Zítra to zvládneš sama do minuty. Jestli ne, uvidíš ten tanec."
Zamyslela se a jako by si na něco vzpomněla se zeptala: "Á propos, jak často sis dřív honila ptáka?"
"Třikrát, až šestkrát denně, Madame."
"Hmmm, to už ti to musí chybět, viď?"
Sáhla jí pod sukni.
Nána zavřela oči a začala se usmívat.
Pak zařvala jako tur.
Paní Gita vytáhla ruku a nahlas řekla: "Tak si o tom promluvíme za pár týdnů. Teď mazejte pracovat."
Odklusaly jsme do sklepa.
Začaly jsme přesunovat díly do bývalého krytu.
Byla to spousta těžkých krabic a panelů. Nejdřív bylo třeba složit nosnou nerezovou konstrukci, na kterou jsme začaly připevňovat panely.
Pomalu začal vznikat interiér kosmické základny. V těch těžkých krabicích byly složené součástky robotů - manipulátorů.
Tentokrát nás Paní Gita svolala na dálku.
Rychle jsme se přesunuly do koupelny a hned nato do jídelny.
Dámy nám připravily výborný oběd a zakázaly nám odchod z jídelny.
Jen já jsem se střídala s Paní Gitou u dělostřeleckého periskopu na půdě nad bránou. Paní Gita ho tam dala po zážitcích s doktorkou a její sestrou.
Odpoledne se táhlo jako tér. Nastala tma. Opravdu, před jedenáctou hodinou večer se na cestě objevily dva stíny s placatými čepicemi. Stiskla jsem tlačítko zvonku.
Za dvěma stíny se objevila řada dalších, jdoucích po kraji cesty. Dva, čtyři, sedm, deset, dvanáct, patnáct, šestnáct! Ta bestie Čubka zase lhal.
Utíkala jsem to říct Paní Gitě.
Sotva jsem doběhla do obýváku, ozval se zvonek.
Paní Gita mi už předem dala instrukce co mám dělat.
Šla jsem k vratům a dělala hluk. Za mnou šli potichu ostatní.
Otevřela jsem špehýrku a zeptala se, kdo tam je.
"Policie, otevřete!"
Vyhákla jsem závoru a otevřela dvířka. Vešli dva muži v uniformách policie.
Zavřela jsem za nimi dvířka a zajistila.
"Nechte dveře otevřené!" Řekl jeden z policistů.
"Proč? Až vyřídíme co jste mi přinesli, otevřu je."
Za mnou se ozval hluk. Policista otevřel pusu a z plných plic zařval: "Je to past!"
Nikdo mu neodpověděl. Vedle mě se zhmotnil Fred v černé kombinéze a policistu, který lovil cosi u opasku složil na zem jako tele a obdaroval pouty.
Pak třikrát klepl do dvířek. Odpovědí byly dva páry klepnutí zvenku.
Fred otevřel dvířka. Pak vzal spoutaného policistu a vyvedl ho ven. hned se vrátil a druhého odnesl na rameni jako pytel. Za ním vyšla Paní Justa.
Ukázala nám rukou ať ještě počkáme.
Venku se ozval hluk přijíždějícího auta. Velkého auta.
Paní Justa nakoukla dovnitř a řekla, ať jdeme ven. Prý už je hotovo.
Před vraty bylo živo. Pochytaní lumpové byli nakládáni na korbu náklaďáku.
Pro zbylé přijel druhý náklaďák. Muži z Fredovy jednotky pracovali mlčky, precizně a rychle.
"Tak jich i s řidiči aut bylo dvaadvacet." Řekla Paní Justa.
Třiadvacátý je Čubka.
"Jdeme pro něj!" Řekla Paní Justa a vyrazila.
Když jsme otevřeli dveře kobky, seděl Čubka na posteli a usmíval se.
"Ty máš nějak dobrou náladu." Okomentovala to Paní Jil.
"Proč bych neměl mít. Až vylezu z basy, podám si vás všechny."
"Ale ty nepůjdeš do basy. Tebe čeká speciální ubytování. Už jsi tam jednou byl, René Oubuwo..." Odpověděla mu Paní Justa
Čubka zbledl. "Tam ne!"
"Ale jo. A ty tvý kozy se budou chlapům v cele moc líbit!"
Čubka chvíli civěl do blba s otevřenou pusou a pak se rozbrečel.
Za námi se ozval Fred. Něco potichu řekl Paní Justě. Ta jen kývla.
Fred táhl Čubku až k autu jako kotě, které nechce do pytle.
Vysadil ho na korbu a připoutal k oku v podlaze řetězem.
Došel k řidiči, něco mu řekl a auta odjela. Rozhostil se klid a mír.
Vešli jsme zpět do tvrze a zabouchli vrátka.
Paní Gita navrhla, že to půjdem oslavit.
Paní Justa jí ale navrhla uspořádat oslavu ráno a na celý den. Konec konců bude třeba vyzkoušet nové vybavení.
Dámy se začaly velmi těšit a byly najednou v dobré náladě.
Nahnaly nás do koupelny a do pelechů.
Alice se ke mně tulila celou noc a já měl každou chvíli erekci.
I tak jsme lezly z klece a z postele jak zlámané.
Paní Gita nás popoháněla bičíkem.
Po sprše jsme šly k snídani.
Nána se rozdýchávala nad krmítkem až se Paní Gita rozhodla mu opět pomoct.
Nána si toho všimla a polekaně vyhrkla: "Ne, ne, Madame, já sá... uhhh glggg..."
Paní Gita mu opět šlápla na hlavu.
Rozhlížela se, jako by slyšela vzdáleného ptáčka: "Ono tu něco pípalo, nebo se mi to zdálo?"
Zvedla nohu a když si Nána pokusila svléknout pusu z krmítka, přišlápla ji znovu.
"To se mi jen něco zdálo."
Podívala se dolů: "Jejda, co to tu máme? Koukej dojídat, holka, nebo se nevdáš!"
Konečně signál oznámil prázdné krmítko.
Paní Gita čapla Nánu za krátké vlasy a zdvihla ho ze země.
"Čekám..."
"Dě-kuji, Madame za výbornou snídani."
"No proto. Zítra to zvládneš sama do minuty. Jestli ne, uvidíš ten tanec."
Zamyslela se a jako by si na něco vzpomněla se zeptala: "Á propos, jak často sis dřív honila ptáka?"
"Třikrát, až šestkrát denně, Madame."
"Hmmm, to už ti to musí chybět, viď?"
Sáhla jí pod sukni.
Nána zavřela oči a začala se usmívat.
Pak zařvala jako tur.
Paní Gita vytáhla ruku a nahlas řekla: "Tak si o tom promluvíme za pár týdnů. Teď mazejte pracovat."
Odklusaly jsme do sklepa.
Začaly jsme přesunovat díly do bývalého krytu.
Byla to spousta těžkých krabic a panelů. Nejdřív bylo třeba složit nosnou nerezovou konstrukci, na kterou jsme začaly připevňovat panely.
Pomalu začal vznikat interiér kosmické základny. V těch těžkých krabicích byly složené součástky robotů - manipulátorů.
Tentokrát nás Paní Gita svolala na dálku.
Rychle jsme se přesunuly do koupelny a hned nato do jídelny.
Dámy nám připravily výborný oběd a zakázaly nám odchod z jídelny.
Jen já jsem se střídala s Paní Gitou u dělostřeleckého periskopu na půdě nad bránou. Paní Gita ho tam dala po zážitcích s doktorkou a její sestrou.
Odpoledne se táhlo jako tér. Nastala tma. Opravdu, před jedenáctou hodinou večer se na cestě objevily dva stíny s placatými čepicemi. Stiskla jsem tlačítko zvonku.
Za dvěma stíny se objevila řada dalších, jdoucích po kraji cesty. Dva, čtyři, sedm, deset, dvanáct, patnáct, šestnáct! Ta bestie Čubka zase lhal.
Utíkala jsem to říct Paní Gitě.
Sotva jsem doběhla do obýváku, ozval se zvonek.
Paní Gita mi už předem dala instrukce co mám dělat.
Šla jsem k vratům a dělala hluk. Za mnou šli potichu ostatní.
Otevřela jsem špehýrku a zeptala se, kdo tam je.
"Policie, otevřete!"
Vyhákla jsem závoru a otevřela dvířka. Vešli dva muži v uniformách policie.
Zavřela jsem za nimi dvířka a zajistila.
"Nechte dveře otevřené!" Řekl jeden z policistů.
"Proč? Až vyřídíme co jste mi přinesli, otevřu je."
Za mnou se ozval hluk. Policista otevřel pusu a z plných plic zařval: "Je to past!"
Nikdo mu neodpověděl. Vedle mě se zhmotnil Fred v černé kombinéze a policistu, který lovil cosi u opasku složil na zem jako tele a obdaroval pouty.
Pak třikrát klepl do dvířek. Odpovědí byly dva páry klepnutí zvenku.
Fred otevřel dvířka. Pak vzal spoutaného policistu a vyvedl ho ven. hned se vrátil a druhého odnesl na rameni jako pytel. Za ním vyšla Paní Justa.
Ukázala nám rukou ať ještě počkáme.
Venku se ozval hluk přijíždějícího auta. Velkého auta.
Paní Justa nakoukla dovnitř a řekla, ať jdeme ven. Prý už je hotovo.
Před vraty bylo živo. Pochytaní lumpové byli nakládáni na korbu náklaďáku.
Pro zbylé přijel druhý náklaďák. Muži z Fredovy jednotky pracovali mlčky, precizně a rychle.
"Tak jich i s řidiči aut bylo dvaadvacet." Řekla Paní Justa.
Třiadvacátý je Čubka.
"Jdeme pro něj!" Řekla Paní Justa a vyrazila.
Když jsme otevřeli dveře kobky, seděl Čubka na posteli a usmíval se.
"Ty máš nějak dobrou náladu." Okomentovala to Paní Jil.
"Proč bych neměl mít. Až vylezu z basy, podám si vás všechny."
"Ale ty nepůjdeš do basy. Tebe čeká speciální ubytování. Už jsi tam jednou byl, René Oubuwo..." Odpověděla mu Paní Justa
Čubka zbledl. "Tam ne!"
"Ale jo. A ty tvý kozy se budou chlapům v cele moc líbit!"
Čubka chvíli civěl do blba s otevřenou pusou a pak se rozbrečel.
Za námi se ozval Fred. Něco potichu řekl Paní Justě. Ta jen kývla.
Fred táhl Čubku až k autu jako kotě, které nechce do pytle.
Vysadil ho na korbu a připoutal k oku v podlaze řetězem.
Došel k řidiči, něco mu řekl a auta odjela. Rozhostil se klid a mír.
Vešli jsme zpět do tvrze a zabouchli vrátka.
Paní Gita navrhla, že to půjdem oslavit.
Paní Justa jí ale navrhla uspořádat oslavu ráno a na celý den. Konec konců bude třeba vyzkoušet nové vybavení.
Dámy se začaly velmi těšit a byly najednou v dobré náladě.
Nahnaly nás do koupelny a do pelechů.
Alice se ke mně tulila celou noc a já měl každou chvíli erekci.
